Měsíc listopad se zvolna překlopil do své druhé půli a události v našich zemích se týkaly především závěru tohoto týdne, neboť 17. listopadu uplynuly tři desítky let od změny režimu v bývalé ČSSR, načež snad žádný občan nemohl uniknout přípravám na tuto velkolepou show – prakticky již od počátku roku probíhala v médiích patřičná propagace notně zabarvená do sametového černobíla. Události okolo 17. listopadu 1989 však – zejména u přímých pamětníků – mnohdy kolidují s nebývalou propagandou dnešní liberálně a progresivně naladěné části společnosti, načež na „oslavy“ letošního kulatého výročí lze nahlížet z mnoha úhlů. Jedním z nejdiskutovanějších pohledů je bezesporu inventura společenského a ekonomického pokroku (lze-li vůbec hovořit zejména ve společenské oblasti o pokroku) – na toto téma se rozepsalo mnoho autorů, jiným pohledem se lze podívat na celé pozadí tzv. „Sametové revoluce“ a na jeho protagonisty. Zvláštní roli v tomto směru hraje první polistopadový prezident V. Havel, jehož osobu se snaží současná liberálně progresivistická část občanstva (tzv. „pražské kavárny“) doslova za každou cenu vynést na nesmrtelný piedestal společenského povědomí, čímž překonává i pověstný kult osobnosti známý především z oblastí bývalého Sovětského svazu i nacistického Německa. Sám Havel byl však velmi komplikovanou postavou novodobých českých dějin, přičemž jeho osobní život byl na hony vzdálen jeho proklamovaným idejím tak často citovaným jeho fanoušky i v dnešních dnech – o „pravdě a lásce“ vůbec nemluvě. V. Havel byl coby prezident zcela jednoznačně produktem západního PR (podobně jako současná prezidentka Slovenska Z. Čaputová), což zase jednoznačně svědčí o plánovaném převratu v listopadu 1989 a V. Havel v žádném případě nebyl politikem – nikdy se otevřeně neutkal v politickém soupeření před televizními obrazovkami (na rozdíl od jeho nástupců), v tom by totiž totálně selhal. Jeho „nepolitická politika“ nese bohužel své plody nejvíce dnes, kdy se „ulice“ snaží diktovat legálně zvolené vádě své představy, leckdy jdoucí za hranu přežití národa – viditelné je to snad nejvíce směrem k EU či V4 (z pohledu „pražské kavárny“). Ohlédnutí za rokem 1989 a uplynulými třiceti lety je tedy minimálně rozpačité, stejně jako současné směrování společnosti, ovšem dá se předpokládat, že orgie Havlových fanoušků o tomto víkendu dosáhnou svých třicetiletých maxim a „pravda a láska“ se nám bude hrnout z TV obrazovek nebývalým množstvím. Dá se rovněž očekávat, že se do naprostého ztracena rozplynou události 17.11. 1939, které byly pro naši zemi neméně důležité a které daly vzniku Mezinárodního dni studentstva. Bude ještě nějaký ten pátek trvat, než se najde pár statečných včetně nakladatele a na světlo světa se dostane publikace o skutečných událostech okolo listopadu 1989 včetně rolí jednotlivých aktérů. Zatím nám nezbývá nic jiného, než skládat listopadové puzzle pěkně dílek po dílku. Vzhledem k tomuto obsáhlému tématu bude sobota a neděle (16. a 17.11.) popsána v následujícím souhrnu týdenních událostí.
Moje odpověď na anketní otázku Institutu Václava Klause: „Po třiceti letech od roku 1989 se řada z nás cítí v mnoha ohledech opět nesvobodnými. V čem konkrétně vidíte po ‚třiceti letech svobodyʻ její největší ohrožení?“
Hlavním nebezpečím pro svobodu je dnes levicový progresivismus a jeho maniakální ambice řídit společnost do nejmenších detailů, převychovávat ji ke svému obrazu, poroučet větru a dešti. Marxismus se vrací v nové, zákeřnější podobě, která svobody upíjí po malých doušcích, zastřeně (kvóty, povolenky, boj proti stereotypům, dezinformacím, nenávistným projevům apod.), s halasným odvoláváním se na ušlechtilé cíle. V pozadí je stále stejná dychtivost zbořit starý svět a vybudovat nový „pokrokovější“, „spravedlivější“, „dokonalejší“. Mnozí bohužel zůstali ve svém vnímání politiky zamrzlí v době studené války s tehdy narýsovaným ideovým střetem a s tehdejšími hrozbami a nepřáteli. Odtud všechen ten halasný antikomunismus, volání „Patříme na Západ, ne na Východ!“, démonizace Ruska a Číny apod. To je ovšem jalový přístup. Kopnout si do Gottwalda nebo do Brežněva dnes vyžaduje asi tolik odvahy jako vymezit se proti Čingischánovi a je to politicky přibližně stejně aktuální. Co je horší, tento způsob uvažování zkresluje vidění aktuální situace a snižuje rozlišovací schopnost, pokud jde o identifikaci frontové linie nynějšího konfliktu, tj. kulturní války, jež se odehrává na ose Západ–anti-Západ.
Odpověď na anketní otázku IVK v Newsletteru z října 2019.
T. Břicháček, Euportál.cz
Letošní přípravy na Velký Listopad byly obzvláště znát – do první linie se postavila nechvalně známá organizace „Milion chvilek pro demokracii“, ačkoliv název této party zcela nevystihuje pravou podstatu, neboť její pojetí demokracie je poněkud ohnuto směrem k diktatuře. Je nesporné, že tato „neziskovka“ bude hrát první housle spolu s příznivci i politiky tzv. „demobloku“ (v podstatě jde o jediný subjekt), čemuž nasvědčuje i ladění notiček mezi nimi těsně před jejich „dnem D“. Viděno perspektivou plujících oblaků nejde „Chvilkařům“ i jejich donátorům o nic jiného, než o svržení vlády, přičemž hlavní útok se dá čekat na premiéra A. Babiše a prezidenta M. Zemana. U premiéra se neustále opakují argumenty o jeho spolupráci s StB a vzduchem létají ultimáta – A. Babiš by se měl vzdát svého majetku a nejlépe se rovnou zastřelit a totéž se patrně čeká u M. Zemana, přičemž na prezidentský stolec má parta již vyhlédnutého svého koně a tím by měl být generál P. Pavel (mimochodem kandidáti se začínají přímo hrnout). Je zvláštní, že minulost P. Pavla nikomu z těchto „takydemokratů“ nevadí a tento hbitý převlékač uniforem ve své ješitnosti na tuto trapnou hru přistupuje. Partička M. Mináře vtrhla na mediální pěvecký trh se svým novým hitem, v němž účinkují umělci s havloidním stigmatem, ovšem zdá se, že na Zlatého slavíka to nebude, neboť text je jasně nenávistný a koleduje si i o trestní oznámení a pochopení nenašla ani mezi mnoha příznivci Havlova kultu. Celkově sečteno – dá se předpokládat, že letošní kulaté „oslavy“ si víceméně přivlastní pražská kavárenská sešlost v čele s „Milionem chvilek“ a politiky „demobloku“, očekávat se dá i protikomunistická masáž a dehonestace všeho, co před Velkým Listopadem 1989 vůbec existovalo (pamětníci – jak jsme v tom pekle mohli vůbec přežít?:-) a samozřejmě plno žvatlajících politických person o svobodě a demokracii, ke které má tato společnost i právě díky „Chvilkařům“ notně daleko. Kdo bude v pražských ulicích i ulicích mnoha měst chybět, to budou lidé, kteří propagandu současných „neziskovek“ i politiku „demobloku“ odmítají a rovněž se odmítají zúčastnit této ideologické show a připomenou si události roku 1989 v soukromí či mimo herecký kompars organizovaný „Chvilkaři“.
TAKŽE: Chvilkaři volají po odvolání premiéra, který má ze všech našich současných politiků největší důvěru našich lidí. DEMOS čili lid Česka je tedy – a to dokonce většinově – pro Babiše, ale chvilkaři jsou proti němu. A co má ve státě demokratickém, za který se vyhlašujeme, větší váhu? DEMOS čili lid, nebo tzv. nátlaková, čili fašistická družina chvilkařů, které nikdy nikdo nevolil a kteří se za mluvčí či rozhodčí národa jmenovali sami?
L. Man, outsidermedia.cz
Co se tzv. „neziskových“ organizací týče, do problémů se dostala i naše dlouholetá a v podstatě rovněž politicky orientovaná organizace Člověk v tísni, jejíž vyloženě selektivní působení v oblasti lidských práv je známo již poměrně dlouho – v Rusku narazila na nepochopení tamních úřadů a byla v této zemi striktně zakázána. Z pohledu tamních úřadů se celkem vzato nelze divit, neboť tento Trojský kůň (bohatě dotovaný z našich daní i jiných zahraničních zdrojů) se snaží podkopávat politický systém v jiné zemi – zkusme si představit, že nějaká ruská organizace se bude snažit o totéž v zemi zdejší. Politické body se ihned snažilo vytřískat naše „zamini“, jenž si pozvalo ruského velvyslance k vysvětlení a dovedu si živě představit, jak ruský velvyslanec mohl reagovat. Přispěchala i zmírající TOP-09 se svou peticí ohánějící se lidskými právy – nic trapnějšího nemohlo z této partaje ani vzejít. Doufejme, že se tyto i jiné události odrazí v debatě o podstatě politických spolků a jejich financování z našich daní.
V oblasti cenzury a ohlupování národa vede v zemi zdejší stále „naše“ Česká televize, která se již ani netají „svým“ výběrem vhodných hostů k debatám, kteří nám káží o morálce a o tom, co si máme myslet. Posledním výstřelkem byl „Boj za pravdu“ (J. Hus se musel skutečně v hrobě obracet) v rámci pořadu Fokus Václava Moravce na ČT24, kdež své intelektuální výškrabky předvedl zejména P. Rychetský a slovenská prezidenta Z. Čaputová, načež tyto dvě persony měly zejména u občanů vlastnící zdravý selský rozum patřičnou odezvu. V zásadě jde jen a jen o pokračování ohlupování veřejnosti, tedy nic nového z dílny V. Moravce, potažmo ČT a v rámci celé EU, která se zvolna stává neskutečnou směsí ideologických blábolů. K ražbě ideologických dogmat se dnes a denně používají různé prostředky a patolízalům se dnes obzvláště daří, o novinářské práci a objektivitě lze sotva hovořit a největší zbabělci placení z našich daní se otevřeně vyhýbají mediální konfrontaci. V rámci pravdoláskařské ideologie se naopak vyhrožuje a o morálce nám káží bývalí nomenklaturní kádrováci, předvolební průzkumy se upravují dle zadání. Takový je stav po třiceti letech…
I další novinka, kterou nám přinesla nová doba – LGBT agenda – slaví u svých příznivců zbavených normálního rozumu své vítězství. Nejen v tomto oboru vede jasně Švédsko, zdejší Asociace sociálně demokratické (zmanipulované) mládeže požaduje zákaz pojídání masa, zákaz létání, odmítá naftu, benzín, jádro… To jiné „kapacity“ se zaobírají studiemi genderově nevyváženého pohlaví preparovaných exponátů v muzeích – je zde málo samiček. Očekávám, kdy jiní „experti“ začnou zkoumat roli dělnic ve včelích úlech a budou nutit trubce do práce či se vrhnou na organizaci práce v mraveništích. V praxi nefunguje ani další porevoluční novinka – inkluze – a rodiče dětí s lepšími školními výsledky nelitují času ani peněz a vozí své děti do jiných škol.
Změnou prochází i ekonomický svět, na domácí půdě rezonovalo několik událostí – předně jde o nákup 12 vrtulníků od amerického „spojence“, z čehož musí mít prodávající strana neskonalou radost, méně strana kupující, neboť nákup probíhá v době, kdy zdejší ekonomika šlape na brzdu a vláda se snaží shánět penízky, kde se dá. Plánovaná inflace se drží ve svém korýtku a pokud někoho neustále irituje zvyšování cen, pak nutno konstatovat, že k chodu finančního systému je inflace nezbytná stejně jako pokulhávající růsty mezd. Zdejší HDP je sice stále na poměrně slušné úrovni, přičemž hlavním tahounem je i nadále spotřeba obyvatelstva, data ze sousedního Německa však varují – obchod s Čínou klesá a země sklouzává do recese. Skeptický pohled na světovou finanční situaci varuje před krizí, recesi se vyhnulo Rusko a to bude také pravděpodobně i přes ideologickou předpojatost předmětem investičních záměrů západních investorů.
„Dolar užíval ve světě značnou důvěru. Z jakéhosi důvodu se ale začal využívat jako politická zbraň k prosazování restrikcí. Mnoho zemí se nyní od dolaru coby své rezervní měny odvrací. Americký dolar brzy zkolabuje…“ avízuje Putin, jehož země spolu s Čínou, Tureckem a mnoha dalšími státy už několik let nakupuje zlato a ve vzájemném obchodu přecházejí na národní nebo jiné měny…
T. Spencerová, FB
Evropská unie prochází varem postojů jednotlivých zemí a jejich zájmů, nepřehlédnutelná je však propaganda v našich zemích ohledně spokojenosti občanů a zejména výklady průzkumů veřejného mínění k této byrokratické struktuře. Přitvrdila i naše eurokomisařka V. Jourová, jejížto názory hravě překonávají i nejtvrdší formy totality. V zemi zdejší ještě není dobojována bitva o zákonu o zbraních ačkoliv se dá předpokládat, že bruselská diktatura v tomto směru patrně zvítězí. V celoevropském kontextu se objevuje stále větší kritika na celkový koncept EU, Švýcarsko po 24 letech stáhlo svoji žádost o členství v této struktuře a celkově ve státech bývalého východního bloku vládne spíše skepse – snad s výjimkou Polska, které se stále soustředí na svého odvěkého rivala – Rusko, přičemž politická nenávist jim notně zdraží plyn, který budou raději vozit od svých „přátel“ z USA.
Polsko hrozí Německu soudem, pokud Berlín při uplatňování třetí plynové direktivy EU, z níž si kvůli Nord Streamu II sám udělil výjimku, nezohlední zájmy Varšavy… která na konci roku 2022 přestane zcela odebírat ruský plyn a vymění ho za americký…
T. Spencerová, FB
Slovenskem otřásla tento týden dopravní nehoda kamionu a autobusu, při které vyhaslo 12 životů, na tuto událost ihned reagoval prezident M. Zeman kondolencí a na pátek 15.11. vyhlásila vláda státní smutek. Dopravním nehodám však v tomto týdnu nebylo zdaleka konec – další smrtelná nehoda s obětí na životě se stala mezi Trnavou a Nitrou a na našich silnicích se stala nehoda na Mělnicku, při níž zemřela učitelka a sedm dětí utrpělo zranění. Na Slovensku se však umíralo i ve vodě – tři ženy se snažily zachránit zvířata z útulku a strhla je rozvodněná řeka. Opravdu tragická bilance tohoto týdne, přičemž shodou okolností je neděle světovým dnem památky obětí dopravních nehod.
Německá politika se zabývá zejména ekonomickou oblastí – o škodách z protiruských sankcí otevřeně hovořil poslanec spolkového sněmu A. Friesen (AfD), posun nastal i u plynovodu Nord Stream 2 a kritika zazněla v Bundestagu na adresu paktu NATO. Ohlasy na francouzského prezidenta E. Macrona a jeho výroky o mozkové smrti NATO, nenechaly dlouho čekat a lídr země galského kohouta sklidil za své výroky notnou kritiku (nepřekvapuje ostrá reakce z Polska i Turecka), nicméně odezva našeho premiéra A. Babiše nebyla přehnaně ostrá a ani část médií a komentátorů nebere jeho slova příliš kontroverzně. Kritikou NATO však E. Macron sleduje jiný cíl a tou je evropsko-unijní armáda – je tedy otázkou, co je přijatelnější variantou. Francouzský lídr v poslední době šokuje své spojence nejen ohledně Ruska, ale i otevřeností k mezinárodním vztahům. Faktem však zůstává, že na domácí scéně má E. Macron stále co řešit. Británie očekává nové volby a prozatím se zdá, že konzervativnější část politické scény má navrch, ovšem co se týče občanů, ti přestávají věřit ve smysluplnou budoucnost své země. Co se týče Ukrajinské politické situace, šokující krok učinil oligarcha O. Kolomojskij prohlášením, že když na zemi ukrajinskou Západ kašle, domluví se s Ruskem a je velmi těžké rozlišit, zda jde Kolomojskému jen o tlak na EU a potažmo Západ nebo zda jde o jeho vlastní zájmy.
Ukrajinský parlament „nestihl“ v pátek projednat návrhy o změnách zákona o Státním výboru vyšetřování… ještě je malé okénko na počátku prosince, ale… vyšetřování událostí/masakrů na Majdanu tím podle všeho končí, protože bez nového zákona jej už nebude komu předat… vyšetřování končí, zapomeňte?…
T. Spencerová, FB
Pozice D. Trumpa coby lídra USA je velmi těžká, kampaň proti němu spustil nově i americký miliardář M. Bloomberg, který se chce rovněž zúčastnit souboje o prezidentský post – zdá se, že J. Biden má spoustu másla na hlavě a M. Bloomberg by tím mohl získat. Ve vojenské oblasti činí Spojené státy tlak na Tokio a Soul, aby zvýšily své obranné výdaje (rozuměj aby tyto země nakupovaly americké zbraně) a Rusko prohlásilo, že v případě plánovaného vypovězení smlouvy o otevřeném nebi ze strany USA, tato země od smlouvy neustoupí.
Trumpova obchodní válka proti Číně způsobila až dvouciferný exportní propad v třicítce států USA, přičemž některé se z toho prý nemusejí vzpamatovat, ani kdyby byla uzavřena nová obchodní dohoda…
T. Spencerová, FB
O peníze jde Spojeným státům nepochybně i v syrských bojištích, kdež americká vojska obsadila několik ropných vrtů, což se neobešlo bez mezinárodních reakcí včetně domácího lídra B. Asada, který celou situaci okomentoval navýsost bez skrupulí. Vůdce teroristů, proti nimž je vedena vojenská kampaň není již sice údajně mezi živými, následovníci se však hrnou a v plné nahotě se začíná ukazovat, jak vypadala v reálu turecká operace „Pramen míru“, což se odráží právě mimo jiné i v diskusích okolo paktu NATO i okolo dodržování mezinárodního práva. Je třeba očekávat, že situace v Sýrii ještě bude nějaký čas plnit stránky novin. Zajímavou zprávou v souvislosti se Sýrií je úmrtí zakladatele Bílých přileb J. Le Mesuriera, jenž byl nalezen v Istanbulu – okolo jeho smrti se opět rozhořely debaty a nechybí tradičně ani ruská stopa.
Západ ve skutečnosti vyznává pouze dvě hodnoty. Zisk a dividendy. Postup EU a většiny jejich členských států v reakci na tureckou agresi ukazuje, že politici západních zemí jsou ochotni ze sebe udělat neuvěřitelně směšné figury jen proto, aby nenarušili zisky nadnárodních korporací kdysi evropského původu. A výplatu dividend, k jejichž tvorbě přispívá i ničení pracovních míst v EU a které z části slouží i k vyzbrojování budoucího nepřítele evropských zemí.
LN, J. KunštekováPři pumovém útoku na nádraží v severosyrském Al Bábu, který je aktuálně pod tureckou správou, zahynulo 18 lidí a dalších asi 30 jich bylo zraněno… Turecko viní Kurdy… syrská armáda spolu s „americkými“ Kurdy z SDF odrazily pokus protureckých džihádistů ovládnout Tal Tamr, zatímco Turecko si zřídilo vrtulníkovou základnu u Rás al Ajnu… ruské letectvo znovu bombarduje džihád na jihu kajdistického Idlíbu…
T. Spencerová, FB
Znepokojivá situace panuje i v migrační politice a v návaznosti na syrské události začíná Turecko exportovat bojovníky islámského státu do zemí jejich původu. Radikální islám si ve světě i v Evropě již vybírá svou rentu – v Bangladéši lehla popelem celá vesnice, v Maďarsku soudili syrského teroristu, který se svými kumpány povraždil 25 lidí. Výzkumné centrum Pew Research Center přišlo se zajímavou statistikou – v roce 2017 žilo na území Evropy okolo 4 miliónů cizinců bez povolení, z toho v naší zemi asi dvě stovky tisíc a bude-li politika EU i nadále tak vstřícná jako dosud, v polovině století pravděpodobně zkolabují finanční systémy mnoha zemí. Paradoxem bruselské říše je, že varuje před humanitární krizí v Bosně, ale nikoliv před kolapsem vlastního eurobloku. Pohled na evropské země nejvíce dotčené migrací je vskutku tristní – Švédsko své občany přesvědčuje, že prvními obyvateli byli černoši, naproti tomu se v politické rovině zvedá evidentní odpor a protiimigrační strana Švédští demokrati (SD) získává první příčku v oblíbenosti. Francie se zmítá z tohoto pohledu v křečích, byť některé politické špičky odhazují korektnost a na plná ústa pojmenovávají skutečný stav, Řecko se stává další trasou nelegální migrace – poté, co byla tato země EU donucena přemístit většinu migrantů z ostrovů na pevninu, povolilo sevření a otevřela se nová náruč. Německo, náš nejbližší soused, se stává vskutku novou rozbuškou nálože pod naší budoucností – Turecko sem vyexpedovalo několik řezačů hlav z řad bojovníků IS, na diskotéky se chodí s mačetami, brutální případy znásilnění se dějí prakticky v každém týdnu, primátorem Hanoveru byl zvolen muslim (mimochodem kandidát za stranu Zelených), křesťanské tradice jsou úspěšně napadány a Berlín se může „pochlubit“ i první rozhlasovou stanicí vysílající v arabštině.
V zemi České, Moravské a Slezské se rozhořela opět kauza syrských (a jiných) sirotků, které jaksi nejsou k nalezení, ovšem coby forma politického viditelna je každý bodík dobrý. Co na tom, že ve zdejších končinách máme spoustu dětí bez domova… Je přitom všeobecně a dobře známo, že je velmi obtížné určit věk migrantů, neboť lžou jako když mainstream tiskne, jen aby zůstali v bonanze evropských sociálních dávek a sladkého nic nedělání (to v lepším případě). Debata, která přerostla do absurdní frašky bude mít nesporně pokračování a není divu, že nad nechutnou tahanicí o údajné sirotky kroutí hlavou nejvíce ti, jichž se to týká, zatímco islámské země se mohou radovat nad ukázkovou hloupostí některých českých politiků i občanů. Zcela konkrétní krok v tomto směru učinila Saúdská Arábie, která zařadila feminismus, homosexualitu a ateismus mezi extremistické ideologie a také s nimi hodlá patřičně v praxi nakládat, o islámu obecně se dá sehnat mnoho informací (nehledě na zkušenosti z okolních zemí), ovšem kdo nechce naslouchat, toho ani uřezaná hlava nepřesvědčí.
Boj s větrnými mlýny – tedy boj za klima – pokračuje u nás i ve světě neztenčenou silou, na domácí akademické půdě se „předvedli“ nějací studenti Filozofické fakulty University Karlovy a vyhlásili okupační stávku v níž požadovali po společnosti zesílení boje za lepší klima a následně i odstoupení rektora UK T. Zimy. Zřejmý pokus účastníků o proniknutí do médií však skončilo spíše fiaskem a universita bude muset po zapáchajících studentech sčítat škody, natož aby to jakýmkoli způsobem ovlivnilo světové klima. Akce byla rovněž pod palbou kritiky a zastání se příliš nedostalo ani z politických stran, které jinak každou takovou akci využívají ke své propagaci. Ikona boje za klimatické lepší zítřky G. Thunbergová v mezičase hledala způsob, kterak se dopravit z USA na evropskou půdu, její doktrínu poněkud natrhli signatáři Evropské klimatické deklarace, kteří prohlašují, že světová hysterie na toto téma je zbytečná a otevřený dopis G. Thunbergové (který ale sotva bude číst) sepsal A. Stebel. V pozitivní rovině otevřela však Gréta diskusi o skutečných nešvarech naší doby i zhoubného ekonomického systému, nicméně negativa radikálních myšlenek klima proroků bohužel převažují.
Z ostatních zpráv:
- Ghana odvolala uznání Kosova jako samostatné země.
- Bolívie je opět ve varu, dopady mohou být celosvětové.
- Neméně varu je i v Kanadě, země směřuje k rozcestí.
- Dokument o zrůdnostech globálních elit (je třeba však pátrat i v jiných zdrojích).
- Hongkong a další Majdan?
- Lidstvo hloupne a zde je vysvětlení vědců.
- Stíhání A. Vitáskové po dlouhých letech u konce.
- Saudové si konečně přiznávají porážku v Jemenu.
- LDN v Brandýse noční můrou pro pacienty?
- …a na tapetě je opět domobrana, patrně nás budou zavírat…
