I další květnový týden přinesl doma i ve světě nebývalé množství zajímavých a zejména důležitých informací, jejichž základem se na evropské půdě stávají volby do Evropského parlamentu, jež nyní buší na vrata všech zemí v eurozóně a jejichž souvislosti lze vypozorovat téměř na každém kroku. Dobře načasovanou akcí jsou protesty proti jmenování M. Benešové do pozice šéfky Ministerstva spravedlnosti, přičemž z dostupných zdrojů i z logiky věci nejde ani tak o M. Benešovou, jako o protesty proti premiérovi A. Babišovi (jenž do čistoty sněhobílé lilie má notně daleko) a prezidentovi M. Zemanovi s několika cíli – oslabit voličské hlasy pro hnutí ANO a v ideálním případě odstranit oba nejvyšší činitele ze svých pozic. Propojení neziskového sektoru s politikou je v tomto případě více než okaté na což poukazuje zejména ředitel TV Barrandov J. Soukup, jež zcela bez obalu – i v řadě jiných případů – odhaluje financování „Milionu chvilek pro demokracii“ (což je dost paradoxní název vzhledem k faktu, že se snaží nedemokraticky odstranit nejvyšší činitele státu), přičemž nitky vedou do politických kanceláří opozice s názvem „Demokratický blok“. Jeden z členů platformy, vysokoškolský student M. Minář, pro Deník N (nechvalně známý zejména ze slovenského prostředí) prozradil zřejmě více, než sám chtěl a jeho pojetí demokracie je opravdu „nekonformní“:
V rozhovoru pro Deník N Minář prozradil, že mu organizace protestů zabírá mnoho času, ale je ochoten ho obětovat, neboť má za to, že uchování na politicích nezávislé justice v České republice je důležité a prospěje všem. Školu proto postavil na druhou kolej a dal přednost občanským akcím. Stal se pracovníkem Milionu chvilek pro demokracii. V zájmu zachování nezávislé justice doufá, že organizované demonstrace ovlivní také voliče u volebních uren a tím i celkové výsledky sněmovních voleb, které by měly proběhnout v roce 2021. „Chceme udělat co možná nejvíce pro to, abychom aktivizovali občanskou společnost, aby se to mohlo projevit na volebním výsledku,“ řekl doslova s tím, že jeho cílem není prosazovat zájem konkrétní strany, ale principy zdravé demokracie.
V principu však tyto připravené demonstrace již nyní vyvolávají protireakci – na podporu M. Benešové vznikla petice a hnutí ANO spíše posiluje své pozice, což bude zjevné při prvním plebiscitu který nás čeká a tím jsou volby do EP v příštím týdnu. Averzi k celému představení v režii této „neziskovky“ však vyvolává více faktorů – především agresivita mnohých diskutérů na adresu oponentů a účast mnohých politických person na protestech, přičemž některé z nich odhodily jakékoliv svědomí a v podstatě kritizují to, co samy před časem podporovaly. Silná slova organizátorů o podobnosti s rokem 1989 jsou však jen ukázkou uměle nafouknutých svalů v kontrastu s volebními preferencemi nejsilnější vládní strany i samotného prezidenta, který byl nepěkně nazván jistým funkcionářem ODS, za což si dotyčný vykoledoval zájem Policie ČR. Jak se zdá, nervy ujíždí mnohým politikům, jak bude uvedeno dále.
Co zcela jistě tyto politicky laděné neziskové organizace čeká, je debata o jejich financování i statutu do budoucna, neboť je evidentní, že se stávají mocnou pákou neúspěšných stran, jež protekly dlaněmi voličů a ani drápkem se nezachytily v mocenském prostředí Senátu či Parlamentu případně stran, jež jsou již za horizontem své slávy a svou děravou loď kormidlují ke dnu. Debatu již v podstatě odstartoval V. Klaus mladší, jemuž nechybí odvaha jít i do témat vyloženě „protiproudových“, nicméně lze očekávat silnou rezistenci a patřičný počet nálepek nejméně ve stejném počtu jako Okamurova SPD, kterážto na nešvar politických neziskovek upozorňuje notně let. Mnohé spolky, tvářící se jako neziskové a rozsévající dobro, mají na svědomí i aktivity, které s demokratickými principy mají jen pramálo společného a jen těžko se rozeznávají ve spojení s tzv. „pražskou kavárnou“, mnohem závažnější jev v dnešní společnosti se však nazývá „korektnost“, kterou bych osobně přirovnal spíše ke zbabělosti – jinak nelze nazvat postoj vedení brněnské knihovny J. Mahena, které na základě JEDNOHO(!) e-mailu nějakého rovněž zbabělého studenta, zrušilo připravovanou besedu P. Hampla. Je-li v naší společnosti zbaběle tolerován diktát menšiny, pak zde je naprosto exemplární příklad. Není ani divu, že se společnost dostává do roviny, kdy skrze média a bohužel i skrze rozsudky Ústavního soudu určuje nová pravidla ta nejagresivnější část populace, kterou J. Soukup v TV Barrandov obdařil trefným termínem „lepšolidi“. Ze stejného ranku je vládou nově posvěcený termín „předsudečná nenávist“, která ještě více utahuje šrouby verbálním i psaným proslovům přičemž je nasnadě, že se v tomto případě nebude měřit jedním pravítkem – to by již aktivisté, rozdávající protiruské nenávistné letáky před koncertem Alexandrovců museli pykat za svoji nerozvážnost.
„Nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, neusiluje o svržení režimu ani o totalitu, není extremista. Svým jednáním ovšem šíří strach, štěpí společnost a vyvolává antagonismy,“ tak Ministerstvo vnitra popsalo osobu projevující předsudečnou nenávist. Nové označení vláda schválila spolu s výroční zprávou o extremismu a předsudečné nenávisti za rok 2018 na svém jednání 29. dubna 2019.
PL
Do definice předsudečné nenávisti by se z jistého pohledu mohla vetknout i „naše“ Česká televize, neboť již nějakou dobu šíří paniku „ruské hrozby“ a zejména její zpravodajská část je evidentně nevyvážená – veřejnost i část politického spektra s tímto stavem již nějakou dobu porůznu bojuje, přičemž trnem v oku jim je rovněž hospodaření této mediální společnosti a jak se situace zatím jeví, bude ještě nějakou dobu trvat, než se přejde od spousty planých slov ke konkrétním krokům, neboť „betonový“ stav mnohým jednotlivcům i společnostem vyhovuje.
Dotkneme-li se financí a ekonomiky celkově, na tomto „plácku“ vládne zatím mírný optimismus, ovšem data se občas malinko rozchází s realitou a záleží poté na pohledu jednotlivých ekonomů, jaký závěr z nich vyvodí. Mírně zhoršenou prognózu má česká koruna, naproti tomu ekonomika prozatím vykazuje mírný růst – je zde však na místě opatrnost, neboť český trh je až příliš provázán na sousední Německo a tam již nálada tak skvělá není. Z dat ČSÚ vyplývá, že meziroční růst cen zahraničního obchodu zmírnil, ekonomka H. Lipovská si všímá faktu, že ještě není v ČR zavedeno euro a M. Šichtařová komentuje a převádí některá ekonomická data do „normální“ řeči, přičemž emotivně reaguje na názor režiséra J. Hřebejka ohledně voleb do EU. V. Pikora si všímá mizení střední třídy v našich luzích a hájích a předlistopadovým režimem postižený profesor J. Šesták dochází k neobvyklému závěru.
K výstřelkům moderní doby patří stále častěji probíraná agenda, jež se neustále modifikuje a znepřehledňuje, přičemž v popředí zájmů organizací (zejména tzv. „neziskových“) prosazující tak zvanou „genderovou rovnost“ jsou samozřejmě finance. Slovenská ministryně kultury L. Laššáková učinila odvážné gesto a stopla granty pro LGBTI+ organizace v této zemi, načež vyvolala u zainteresovaných organizací patřičně tvrdou odezvu, nicméně našla zároveň i podporu u mnoha prorodinných spolků. Naproti tomu naše ombudsmanka A. Šabatová kráčí opačným směrem a hodlá se bít za práva – dle jejího pojetí utlačovaných – menšin a pokud její plány vejdou v realitu, budou svatby osob stejného pohlaví uzákoněny, ve školách v tomto ohledu proběhnou změny vyučovacích osnov a školení dostanou i policisté. Naše ochránkyně práv vychází údajně z průzkumu, který pojednává o pocitech „menšin“ – škoda, že tentýž průzkum nebyl proveden u „většiny“, neboť pokud mne paměť neklame, demokracie je založena na vůli většiny.
Psát v současných časech o cenzuře je něco, co zavání odnosem dřeva do místa jeho vzniku – do lesa, načež tato novodobá „ctnost“ v našich zemích jak se patří zdomácněla a stačily jí na to necelé tři desítky let. Ikonou cenzury se jednoznačně stala sociální síť Facebook, v jejichž nitkách není prostor pro svobodné vyjádření názorů (myšleno slušně vyjádřených a nekonfliktních) a usměrňování názorových proudů k těm „správným“ hodnotám již zachází do roviny absurdna. Nepohodlné názory ovšem mizí i z různých diskusí, ke globálním hráčům patří i vyhledávač Google, jehož nastavení preferuje určitý okruh hledaných objektů a jiné potlačuje. Za našimi pohraničními hvozdy je situace obdobná, ne-li horší – případ amerického novináře A. Jonese je více než výmluvná:
Známý americký novinář Alex Jones, jak to vypadá, se oficiálně stal prvním člověkem, jenž byl vyřazen ze seznamu lidí žijících na této planetě. Byly mu zablokovály účty na sociálních sítích, e-mailové účty, všechny internetové zdroje a vyřazeny z provozu jeho bankovní karty. Ostatně američtí politici nikterak neskrývají, že Jonesova kauza je precedentem. Pokud americká veřejnost dnes tiše „spolkne“ digitální „vraždu“ jednoho z nejpopulárnějších televizních moderátorů v USA, pak zítra budou Jonese následovat všichni „netolerantní podněcovatelé násilí“, ať jsou čestní či nikoliv, pravicoví či levicoví, věřící či ateisté. Jinými slovy každý, kdo se odváží zpochybnit legitimitu požadavků Nového světového řádu.
Předvolební kampaň do Evropského parlamentu bouří krajinou zdejší, gradují emoce, houstnou sliby… Pro běžného občana je velmi obtížné sledovat všechna předvolební hesla, která se denně vylévají z obrazovek televizních přijímačů a mediálních nosičů všeho druhu, které navíc nabízejí v občanském prostoru víceméně jednostranný pohled – v našem bloku se tedy zaměříme na opačný pól evropsko-unijního bytí a zaměříme se více na problematická místa. Častým argumentem zastánců EU je dotační politika, nicméně tato vějička má při globálním pohledu jednu zásadní chybu – dotace jednoho dne skončí (případně budou mnohem nižší) a pak již bude naše země jen plátcem byrokratických struktur nehledě na fakt, že při dnešní struktuře zahraničních vlastníků velkých koncernů (určenou víceméně Lisabonskou smlouvou a neveřejnou dohodou velkých nadnárodních hráčů na trhu) dochází k odlivu kapitálu mimo ČR, což nejlépe vystihuje graf zveřejněný Eurostatem:
Jinou tematickou oblastí je samotná struktura byrokratického rozhodovacího aparátu EU, která je poměrně složitá a občan v ní hraje jen minimální roli – kritické literatury k této oblasti je i na našem trhu celkem dost, ve zkratce a s patřičnou satirou vysvětluje roli občana i německý pořad Die Anstalt. Problémů se soužitím ve společném modrém stanu se žlutými hvězdami s názvem EU je mnoho – zmiňme zejména vedením Bruselu podporovanou migraci z jiných kontinentů v rámci jakési pseudohumanitární pomoci, odevzdání národních pravomocí do centra moci, vytvoření jakéhosi euroobčana nejistého pohlaví i rasy, byrokratická a mnohdy i nereálná nařízení a mnoho dalších „chuťovek“. Pro českou část politiků (a obecně i politiků z post východního bloku) je silným motivem pro kandidaturu do EP na zdejší poměry velmi nadstandardní finanční ohodnocení poslaneckého křesla, čemuž odpovídá i počet nově vzniklých straniček deroucích se k bruselským poslaneckým benefitům, přičemž své pozice bude obhajovat i mnoho současných europoslanců, kteří již v této instituci působili a nechtějí přijít o svou životní úroveň. Tomu odpovídá i tvrdá předvolební rétorika, nervozita a mnohde i ostrá slova na místech, kde by vyřčena být neměla. Boj se ovšem vede v celém prostoru EU a co země, to jiný motiv – nicméně některá témata jsou společná a v zásadě je bitva vedena o „tvář“ celého evropského uskupení, přičemž na pořadu dne jsou v zásadě dvě varianty – současný „status quo“ nebo reforma (varianta rozpadu nebo odchodu ČR z EU se momentálně nejeví příliš realistická).
Co se týče samotného boje o voličské hlasy, velkou část evropanů nadzvedla ze židle oficiální kampaň EP (placená z daní nás, občanů EU), která nemůže být výmluvnější:
Ve zdejších politických vodách probíhá přesvědčování voličů silou nebývalou, přičemž někteří kandidáti hrají stále stejnou písničku, jako například M. Šojdrová (KDU-ČSL), jinou notu zvolili Piráti a reinkarnovali původní klip „Přemluv bábu“ na současné poměry. Nervy zjevně uklouzly současné europoslankyni za KSČM K. Konečné, která neunesla kritiku SPD za její hlasování v EP ohledně migrace a řešení vidí v soudních prostorách, na což reagoval předseda SPD T. Okamura. Faktem zůstává, že KSČM po posledních předsednických volbách a po vstupu do vlády A. Babiše přetavila i svou ideovou podstatu, což zanechalo jasnou stopu i ve voličských preferencích a v těchto volbách jde zejména K. Konečné o kýžený „status quo“. Svým způsobem originální metodu zvolil přední zastánce pražsko-kavárenských kruhů režisér J. Hřebejk a oslovil všechny euroskeptické voliče, aby k volbám nechodili, což zřejmě vyvolá přesně opačný efekt (viz M. Šichtařová výše) a vzato do důsledku – pokud by se Hřebejkova výzva vzala doslova, nemělo by smyslu nějaké volby vůbec konat, neboť výsledek by byl stejný jako ve volbách před rokem 1989 – 99,9% voličů by volilo proevropské kandidáty (ta jedna desetinka to by bylo pár „mizerů“, kteří by Hřebejka neposlechli). Euroskeptických nálad i politických subjektů se Brusel obává v podstatě oprávněně a není divu – stačí jen pozorovat a porovnávat sliby s realitou, což ovšem média hlavního proudu nepřinesou a zdroje kritické k evropskému byrokratickému kolosu jsou tedy logicky nálepkovány a cenzurovány, načež není lepšího přirovnání ke zmírající kobyle, neboť průzkumy mezi občany EU ukazují na značnou skepsi co se týče její budoucnosti. Snad nejvíce potěšitelným faktem je, že čtyři z pěti voličů považují za důležité téma životní prostředí, méně potěšitelné ale spíše logické je, že pro naše voliče je téma EU nezajímavé a vzdálené, přičemž paradoxně má Brusel obrovský vliv a dopad na zdejší zákony, kterými se musíme řídit.
Neméně bouřlivá atmosféra vládne v zemi pod Tatrami, kde se protestuje proti „extremistům“, čímž měli protestující na mysli šéfku francouzského Národního shromážděmí M. Le Penovou, která navštívila Slovensko. Tito „slušní“ občané se v počtu několika desítek jedinců sešli před hotelem River Park, ovšem slušností příliš neoplývali. Slovensko je v těchto časech poměrně „oblíbené“ v USA – již nedávná návštěva premiéra P. Pelegriniho vyvolala mnoho otazníků zejména okolo vojenské spolupráce USA se Slovenskem, načež místní vrabčácká populace si štěbetala o zřízení vojenské základny v této zemi, což ministr zahraničí M. Lajčák zpochybnil, ovšem káva nalévaná v Oválné pracovně bývá obvykle bohatě zaplacena – ticho a neochota zveřejnit oficiální dokumenty o vojenské spolupráci ministerskými úředníky jsou natolik zjevné, že vláda patrně svým občanům mnohé tají. Po premiérovi Pelegrinim se D. Trumpovi ocitl „face to face“ i slovenský místopředseda Evropské komise M. Šefčovič a to v jeho vládním letounu, načež spálené letecké palivo bylo vyváženo oficiálním spuštěním amerických LNG tankerů k evropským břehům i spotřebitelům. Šefčovičova slova jsou však neuvěřitelně naivní pokud svá slova mínil upřímně:
Až bude vybudováno napojení na polský terminál, bude si moci Slovensko vybírat, jaký plyn si vybere. Ze slov politika vyplývá, že Slováci budou americký plyn odebírat pouze v případě, bude-li levnější než ten ruský. Odběr amerického plynu je možný i v případě, kdyby došlo k přerušení dodávek, jako tomu bylo například na začátku roku 2009.
Podobně jako Slovensko řeší své vztahy s USA i náš severní soused, kdež je i patrný rozdíl mezi idejemi vládnoucí politické elity a občany a jasná politická koncepce je v tomto směru obtížně čitelná, je-li vůbec jaká. Na jednu stranu polské vládní elity chtějí posilovat vztahy s USA, na straně druhé chtějí více hájit zájmy své země, což je politická schizofrenie nebo jasné nepochopení politiky USA (stejně jako u M. Šefčoviče výše). Občané zatím vidí v reálu důsledky dosavadní „spolupráce“ s americkou armádou, kterou nazývají hejnem sarančat. K dokreslení situace v současném Polsku může posloužit případ politika M. Piskorského, kterého po třech letech nezákonného věznění propustili na svobodu.
Německo se po několika dekádách dostává do pozice země, která již není idolem západního pojetí svobody, jako tomu bylo v druhé polovině minulého století a stává se spíše noční můrou pro okolní země – o občanech vlastního státu nemluvě. Velkou měrou se o to zasloužila neprozřetelná migrační politika A. Merkelové a současná evropská pseudohumánní politika, která prorůstá do všech koutů německé společnosti, přičemž ve svém důsledku bude mít vliv na všechny země ve svém okolí – o našich končinách nemusíme vůbec pochybovat. Prokvétání politiky do obchodních záležitostí není po kontroverzním rozhodnutí našeho Ústavního soudu jen záležitostí u nás, podobné excesy již probíhají i zde a nástup k občanské válce skrze nenávist je zase o krůček blíže.
Jižní sousedé si v tomto týdnu prošli skandálem šéfa Svobodné strany Rakouska a vicekancléře H. Ch. Stracha, kterýžto následně podal demisi přičemž kancléř S. Kurz v reakci na tuto událost vypověděl koalici a na pořadu dne jsou předčasné parlamentní volby. Za celou kauzou má být kontakt s ruskou podnikatelkou A. Makarovovou, nicméně některé zdroje se pozastavují nad účelovostí videa, přičemž ani rakouská prokuratura se do vyšetřování nehrne, tudíž je velkým otazníkem, zda aféra nebyla vyvolána záměrně. K celé události se například maďarská vláda zcela odmítla vyjadřovat.
V centru zájmu se v posledních letech stává i Vatikán a to zejména v souvislosti se zneužíváním dětí kněžími s pedofilními sklony. Informace, které měly evidentně zůstat mezi zdmi Vatikánu probublaly postupem času na světlo Boží, vyvolaly společenskou debatu a pronikly i na kinematografickou scénu – polský film „Jen to nikomu neříkej“ má na serveru YouTube nečekanou sledovanost. Reakce církve je poměrně rozpačitá, stejně jako některé proslovy samotného nejvyššího představitele, jenž vyzývá zahraniční média, aby použily svoji sílu na hledání pravdy. Samostatnou kapitolou je postoj Vatikánu k migrační politice a zejména podpora islámu je skutečnou smyčkou oprátky, kterou nejvyšší vedení Vatikánu navléká každému křesťanovi na krk. Ohlušující mlčení křesťanského centra je nejvíce patrné v souvislosti s událostmi (nejen) na Srí Lance:
Zvláště ohlušující je mlčení západního intelektuálního světa a médií. Zdá se, že současné humanitární svědomí rozlišuje pouze dvě skupiny lidí: ty, kteří mají právo na soucit a ochranu mezinárodního společenství, a ty, jako jsou například křesťané, kteří nejsou hodni ani pomoci, ani solidarity. Úmyslná vražda osmiměsíčního Matthewa ve srílanském kostele zřejmě na Západě nikoho nevzrušila ani nezmrazila, nikoho na sociálních sítích nenakazila virovou nákazou, nestala se heslem, které by vyhnalo dav Evropanů na veřejná náměstí, nedonutila islámský svět, aby prozkoumal své svědomí a nedonutila západní politiky a tvůrce veřejného mínění k tomu, aby se zamysleli nad tím, kdo toto dítě zabil, nebo aby ukázali na ty, kteří podněcují a financují islamistickou nenávist proti křesťanům.
www.pravyprostor.cz
Francie v tomto týdnu zaujala nejen dalším kolem protestů „Žlutých vest“, které ovšem již notně prořídlo, ale i filmovým svátkem v Cannes, kdež francouzská filmová legenda A. Delon převzal ocenění Zlatou palmu za celoživotní dílo, čemuž předcházely protesty mnohých „aktivistů“, neboť v soukromém životě má A. Delon několik politických názorů, jež se právě „nenosí“. Do multikulturní francouzské společnosti si rýpl i český prezident M. Zeman, který nemůže rovněž přehlédnout novodobý „multi-kulti“ sport – ničení křesťanských památek v této zemi.
Spojené státy nemění nic na svém postoji ohledně obchodní války s Čínou, na což tato země reagovala a vypracovala několik strategií – v rukou má ovšem poměrně dost trumfů a jeden z nich již Čína začala uplatňovat – vyprodává americké dluhopisy a zbavuje se dolaru. Zároveň varovala Spojené státy před dalšími kroky a připraveny jsou další restrikce. Sankční politika však naráží i u jiných zemí – Rusko bude adekvátně reagovat na další vlnu obchodních omezení a spolu s Tureckem a Íránem vymýšlí princip k obcházení amerických sankcí. Je evidentní, že se USA blíží k finanční katastrofě a tomu nasvědčují i zoufalé kroky, přičemž americký ministr zahraničí M. Pompeo při setkání s V. Putinem (na žádost americké strany) odešel s prázdnýma rukama a napětí a tlak na Írán již začíná nabývat nehezkých obrysů. Zprávy o vojenském napětí v oblasti Perského zálivu si mnohde protiřečí, nicméně je zde již viditelné a bude záležet jen na samotném D. Trumpovi, zda půjde do ohně války s velmi nejistým výsledkem, neboť tato země má silné spojence. Podle některých zdrojů má konflikt vypuknout na podzim letošního roku a podrobnosti až děsí, skutečnost však může být zcela jiná, ovšem nelze ani vyloučit, že konflikt nepřekročí oblast zálivu a že se nestane globálním. V každém případě důvod k útoku bude jako obvykle vykonstruován (false flag), Írán s Ruskem v zádech není naivní a dobrovolně se nenechá vyprovokovat, byť pokusy o provokaci se již začínají objevovat. Přední spojenci ze zemí Perského zálivu vyslovili USA již souhlas s rozmístěním americké armády a o kořist se chtějí porvat i „tradiční“ spojenci Francie, Británie a Kanada. Jedním z mála politiků, jenž vidí nebezpečí těchto válečných hrátek a jednoznačně případnou válku odsuzuje, je rakouský prezident A. Van der Bellen. Vzato z jiného úhlu pohledu – ani v případě ozbrojeného střetu s Íránem by nešlo o noc jiného, než o jiný typ války o finance, v tomto případě s velmi nejistým návratem vložených investic (armády) a boj o každý dolar je evidentní na všech frontách americké zahraniční politiky. Typickým příkladem je plynovod Nord Stream 2 a vnucování zkapalněného a rozhodně dražšího plynu ze strany USA svým „spojencům“ (spíše vazalům – spojencům se nečiní nátlak ani se jim nevyhrožuje), sankční tlak USA na zřizovatele je však v tomto případě ignorován. V poněkud nestandardní situaci je Slovensko, které chce na jednu stranu zachovat současný plynovod vedoucí přes Ukrajinu kvůli dobrým sousedským vztahům s Kyjevem, na druhé straně hodlá kupovat dražší zkapalněný plyn z USA. Dobrým zdrojem příjmů je i americká válečná výroba a její doslova vnucený prodej svým „partnerům“, přičemž jako malé varování (chcete-li „udělení dobré rady“) Spojené státy prohlásily, že vývoj a výroba vlastních obranných systémů v Evropské unii by mohl mít za následek politické a ekonomické nepříjemnosti. Nepochopil by jen naprostý diletant. U vybraných zemí ale USA činí výjimku a za odmítnutí nákupu zbraní z Ruska nebo Číny vyplatí „kompenzaci“, tedy na rovinu řečeno – budou podplaceny aby nekupovaly u konkurence. No neber to.
Říct, že USA provádějí „zahraniční politiku“ je zřejmý nesmysl. Americká politika není totiž ničím jiným, než na nižší obrátky seřízeným válečným stavem, zamířeným na celou planetu Zemi. A americká „zahraniční politika“ není ničím víc, než neustále běžícím programem…
…Výsledný dojem je tedy takový, že pro USA už diplomacie a zahraniční politika přestaly existovat. Jde v podstatě jen o požadavky vítěze, podpírané latentními a někdy až nelatentními, čili zcela otevřenými hrozbami vojenského zničení. Takže řečeno co nejstručněji: USA se chovají jako typická fašistická mocnost. A žádnými karnýry, volánkami či kosmetikou se nesnaží tuto děsivou pravdu zakrýt. Z globální tváře Země vystoupil zkrátka obyčejný fašismus. Jeho manýry a činy jsou svévolným popřením Charty OSN a jde o zločiny válečné, jak byly definovány a stanoveny soudem s válečnými zločinci v Norimberku. Ale patří zřejmě k nejvýznamnější „výjimečnosti“ Spojených států, že se trestu za páchání těchto zločinů až dosud vyhnuly..
F. Cunningham, www.nwoo.org
Washington byl aktivní v tomto týdnu i co se týče jednání s Ruskem, byť výsledky jsou spíše mlhavé a málo hmatatelné, zato na tiskové konferenci se ruský ministr zahraničí S. Lavrov se svým americkým protějškem diplomaticky špičkovali. Jedním z témat byla i situace ve Venezuele a doporučení M. Pompea, aby Rusko dalo ruce pryč od N. Madura, vyvolalo jen shovívavé úsměvy. Podobné úsměvy byli na tvářích čínských uživatelů internetu, kteří se bavili na účet některých amerických analytiků, neboť tyto chytré hlavy tvrdí, že Rusko dokáže americká armáda dobýt za půl roku. S. Lavrov se také vyslovil k otázce odstoupení USA od smlouvy INF, jehož slova jsou průzračně jasná:
„Nikdo nechce v Evropě opakování situace, která byla důvodem podepsání příslušné smlouvy. Zdůrazňuji ještě jednou, že jsme připraveni nenasazovat nic z této kategorie zbraní v těch regionech, kde se neobjeví systémy americké výroby,“ uvedl ruský ministr.
Jedním z výsečí témat předvolebního boje do Evropského parlamentu je logicky i migrační vlna, rozlévající se po zemích EU, kterou nejvyšší vládcové bruselské říše podporují, přestože viditelné důsledky mají přímo pod svými okny. V rámci své utkvělé a utopistické představy o soužití s naprosto odlišným etnikem, kulturou i náboženstvím dovádí četné země na pokraj společenského kolapsu. Je-li cílem této snahy vytvořit v Evropě člověka s neurčitou barvou pleti a zejména nižším inteligenčním kvocientem, mám neklamný dojem, že tohoto stavu bylo u mnohých „aktivistů“ dosaženo, neboť žádný inteligentní tvor by se dobrovolně nevydal na cestu, na jehož konci je jeho vlastní zánik a smrt, což islámské náboženství pro nevěřící nabízí. Nebuďme však kritičtí pouze k EU, neboť prsty namočené v tomto velkém stěhování národů má zejména globalistická OSN a tak zvaný „západní svět“ skrze vládnoucí oligarchii pouze plní zadání. Výsledky hromadného přesunu a pseudohumánní politiky jsou viditelné již v každé zemi na evropském kontinentu – v řeckých Aténách vznikla no-go zóna, Británie je již prakticky za hranou přežití původních obyvatel stejně jako Švédsko a co mají všechny země společné je neochota nových obyvatel učit se místní jazyk a respektovat zdejší zákony. Nebývalá vstřícnost státních orgánů v rámci „lidských práv“ a „práv menšin“ dokonale oslabuje právní systém jednotlivých zemí včetně ČR a nahrává chaosu, který je stále zjevnější. Smutnou tečkou je nehorázný tlak na země, které odmítají násilné přerozdělení migrantů na své území a jen deklaruje, že EU je jen násilnou pákou k prosazení zájmů velkých zemí a je to jen o důvod více k jejímu opuštění.
Klimatické téma nadále hýbe společností a na jednu stranu je to jen k dobru věci, ovšem pokud se jen planě nežvatlá na různých konferencích, které beztak nic neřeší. Není příliš těžké rozeznat osoby, které to se svým životním prostředím skutečně myslí poctivě a ty, které zajímá víceméně osobní prospěch – ať už finanční nebo například absence při studiu. Z globálního pohledu by demonstrující, když už se sešli, měli obrátit svou pozornost například na USA. Evropský blok slibuje až 25% svého rozpočtu na boj s klimatem, zkušenost však velí být ostražitý, neboť většina peněz prozatím skončila jen v kapsách šikovných firem a na globální klima měly prostředky nulový efekt nehledě na otázku, zda je vůbec v lidských silách klima globálně ovlivnit. Co se ovšem týče nikoliv globálního klimatu, nýbrž přírody a životního prostředí, zde je člověk vyloženě devastujícím činitelem s nedozírnými následky a velkou roli zde hraje kritizovaná Evropská unie – zejména její nařízení o tzv. „biopalivách“, přičemž slovo „bio“ je v tomto kontextu více než tragicky směšné:
Nezisková organizace Rainforest Rescue upozorňuje, že povinné přimíchávání tzv. bio-paliv do pohonných hmot, mimo jiné nařízené Evropskou unií, se od roku 2009 stalo největší příčinou odlesňování pralesů. Zdroj tvrzení: https://www.rainforest-rescue.org/topics/palm-oil
Jen málo lidí, kteří bojují proti palmovému oleji v potravinách a za záchranu deštných lesů, které jsou ničeny kvůli plantážím palmového oleje, si však uvědomuje, že téměř polovina veškerého palmového oleje dovezeného do EU, je využívána na výrobu biopaliv a na Evropskou unií nařízené povinné přimíchávání do pohonných hmot. Evropská unie tak svou legislativou a finanční podporou “biopaliv” podporuje ničení deštných pralesů kvůli její zvýšené poptávce po palmovém oleji.
Povinné biosložky v pohonných hmotách podporovali ekologičtí aktivisté a zelení po celé Evropě, kteří honem rychle chtěli zvýšit využívání obnovitelných zdrojů a snížit škodlivé emise a tzv. zachránit svět. A nepřímo tím způsobili nakonec obrovské neobnovitelné enviromentální škody po celém světě. Někteří vědci přitom navíc tvrdí, že biopaliva vytváří až 3x více emisí při spalování, než čistá fosilní paliva. Enviromentální aktivismus musí mít racionální uvažování a musí umět dohlédnout dál, než jen na špičku svého vlastního nosu a ega při prosazování tzv. nutných “ekologických změn”. Stejně tak enviromentální politika na národní i nadnárodní úrovni. EU je přeci tak skvělá a prozíravá! Chce snížit emise a zvýšit podíl využití obnovitelných zdrojů energie, i kdyby to mělo nevratně zničit celé ekosystémy na druhé straně planety! A EU nám dál bude tvrdit, jak “zachrání planetu.”?
Proč se o tom ale nemluví ve veřejnoprávních médiích? Jakože vůbec! Proč všichni politici i média nyní před eurovolbami řeší jen a jen dvojí kvalitu Nutelly plné palmáče? – zřejmě nyní nejdůležitější problém celé EU?? Jen čiré pokrytecké kecy, peníze a lobbing. Nic víc! Politika Evropské unie páchá zlo a všichni o tom mlčí, nebo to ani nechtějí vidět či slyšet, natož mluvit o tom. Evropská unie není jen samé sluníčko a duha. A lidi by měli konečně trochu víc otevřít své oči. Ať se mi nikdo nediví, proč jsem euroskeptik. A já se zcela vážně ptám. Nedopadne to tak nakonec i se zvýšenou poptávkou a propagací pěstování tzv. biobavlny? Neodnesou to zase ekosystémy a lesy někde na druhé straně planety?
Prosím sdílejte!P.S.: Kdo si myslí, že je tohle jen “fake news” či “dezinformace”. Tak si, prosím, prostě ta tvrzení dohledejte z dalších zdrojů, předtím, než je kategoricky a bezmyšlenkovitě odmítnete.
Z ostatních zpráv:
- NWO – nový světový řád se rozpadá, je otázkou, co přijde po něm.
- Další nástroj ne tak vzdálené totality – zrušení hotovosti a diktát platebních karet.
- Proces s J. Assangem pokračuje.
- Politická policie na Novém Zélandu.
- Hloupost nemyslícího stáda – je otázkou, jak by to vypadalo u nás…
- Nový bodový systém na silnicích je ve fázi návrhu a je drsný.
- Jak se líbí nový dres našeho národního hokejového týmu…
