Zrcadlo týdne 21. – 27.10. 2019

0

Končící babí léto přináší do zpravodajství tu- i cizozemského mnoho událostí, jež budou mít nesporně dopad na další vývoj společnosti. Na domácím písečku přispěchala s „trhákem“ naše BIS, kterážto údajně rozbila síť agentů Ruska, což je již na první pohled domácí úkol současného vedení země – je třeba bojovat neustále s vnějším, předem určeným nepřítelem, neboť žádné jiné hrozby patrně naší zemi nehrozí. Šéf BIS M. Koudelka, nedávno vyznamenaný v samotném centru světového dobra – sídle CIA – obdržel ocenění za jistě dobře vykonanou práci při nahánění ruských agentů po tuzemských mezích a sotva lze pod jeho vedením očekávat cokoliv jiného. Jeho snahu a horlivost samozřejmě nejvíce ocenily partaje sdružené v tzv. „demobloku“, kteří sotva kdy překročí práh své hlouposti a zaprodanosti této země jiným mocnostem, na druhé straně si chladnou hlavu zachoval prezident M. Zeman i mnoho komentátorů politického dění a občané s takovými zprávami bojují po svém – humorem. Z jistého pohledu může mít šéf BIS i pravdu, neboť pravidla jsou v této zemi nastavena tak, že ruským agentem může být i osoba, jež si poslechne Čajkovského Labutí jezero a je třeba takovou síť rozbít, byť by byla v Národním divadle. Jiná naše tajná služba – ÚZSI – zase udělala botu, neboť si málem „odstřelila“ vlastní agenty, úroveň obou je opravdu na pováženou.

Již nějakou dobu lze vysledovat na domácí politické scéně tanec slonů v porcelánu ve formě vládnutí Pirátů a to prakticky na všech úrovních státní správy. Poměrně ostře se k této partaji vyslovil lídr SPD T. Okamura a rozhodně náboji nešetřil, k postupné erozi strany rovněž přispívají osobní vztahy mezi jednotlivými členy a rovněž vnitrostranický boj o funkce a korýtka, přičemž ohledy se v zásadě neberou na nikoho. Ideje české odnože Pirátů patrně přilétly z Německa, kdež „rudozelená“ politika (jak to označují někteří komentátoři) nabývá na síle a ve svém boji Piráti i ve zdejších krajinách tasí meče na všechny okolo. Bude zajímavé sledovat, jak budou reagovat jejich voliči v nejbližším plebiscitu, nicméně odezva na politickém nebi již nabírá konkrétních rysů – liberální politické křídlo má obavy z prohry a objevují se výzvy na založení nové partaje.

Novou tradicí v zemi zdejší se stává sprejování a malba na nehybné předměty, zejména sochy a to výlučně spojovaných s Ruskem (potažmo bývalým Sovětským svazem). Po maršálovi I.S. Koněvovi se na řadu dostal i památník osvobození Rudou armádou v Ostravě a v Brně a k činu se hlásí jakási Národní sociální fronta. V zásadě jde o naprostý projev zbabělosti, neboť dnešní generace není schopna „bojovat“ jinak, než anonymitou a u klávesnic svých počítačů a za tento čin jim hrozí maximálně přestupkové řízení, skutečných rytířů dnešní doby je čím dál méně – o to víc je zbabělců. Nevím, nakolik je uskupení „národní“ či „sociální“, dle tohoto činu a vyjádřený souhlas s činem jejích příznivců soudím, že je pouze „fronta“ – hlupáků.

Mistr K. Gott již odpočívá na věčnosti, avšak atmosféra okolo jeho života i osoby neustále dobublává, přičemž o tanec na jeho hrobě se snaží zneuznalí „umělci“ typu J. Hutky. Na světlo denní se rovněž dostávají další doklady o činnosti K. Gotta před rokem 1989 a v tomto směru se rozhodně nemá za co stydět – pomohl mnoha lidem včetně jeho současných kritiků, kteří se zoufale snaží dostat opět na výsluní popularity, ovšem obecenstvo je natolik „přihlouplé“, že je odmítá. Viděno z patřičné výše – K. Gott nám, živým, v podstatě předal jeden obrovský společenský odkaz: jednoznačně odhalil morální pokrytce, jež si hájí jakési právo na lepší postavení ve společnosti, přičemž lidské kvality těchto společenských moralistů jsou v mnohých případech minimálně sporné a nejsou-li tito kazatelé schopni obstát v umělecké či politické konkurenci, házejí svoji neschopnost na ostatní ve formě hektolitrů fekálií. I za to mu patří dík.

Značné pozornosti se v tomto týdnu dostalo i zdraví prezidenta M. Zemana a mediálním prostorem se šířily různé spekulace, přičemž není opět žádnou novinkou, že na márách by jej nejraději viděli především voliči a politikové tzv. „demobloku. Přední politický narcista M. Kalousek použil i (lékaři údajně používaný) termín „vychlastaný nohy“ a vzápětí se sám poplácal po rameni, jaký je to ale čtverák. Se svou troškou do mlýna se přidal i kněz T. Halík a další „elity“ s vytříbenou politickou (pa)kulturou, faktem však zůstává, že zdravotní stav prezidenta M. Zemana je povážlivý a vlčí liberální politické křídlo si již vybírá ze svého středu dravce, kterého by rádo vidělo na pražském hradě.

Domácí ekonomika je prozatím i nadále v mírně optimistickém duchu, problémy se jako olejové skvrny vynořují okolo dotační politiky, přičemž je čím dál zřejmější to, o čem se již dávno ví – dotace se někdy nevybírají na věci potřebné, nýbrž jde v zásadě jen o jejich vyčerpání a přínos peněz je spíše druhotnou záležitostí. Nelze se potom divit, že v našich hvozdech občas budujeme silnice vedoucích odnikud nikam. Rovněž se v plné nahotě ukazuje, že finance určené pro malé podniky leckdy skončí na účtech velkých korporací a v obecné rovině je dotační politika jen křivítkem skutečné konkurenceschopnosti. Takovou malou českou tradicí, jenž nám v cizině rozhodně dobré jméno nedělá, je okrádání cizinců v obchodech zejména velkých měst, dobrou zprávou je přebytek hospodaření vládních institucí. Ve světovém měřítku se zjevně schyluje k ekonomickým problémům – čínský růst je nejhorší za posledních 30 let, Japonsko má problémy s vývozy svých výrobků a stále více je znatelný rozdíl v nerovnosti držení vytvořeného bohatství. Samostatnou kapitolou je ekonomická situace v USA, jejíž zadlužení se blíží k hranici neúnosnosti. Vášnivá debata se rozhořela okolo schvalování rozpočtu na příští rok a předložený návrh byl torpédován snad ze všech politických stran, zvláštní kapitolou kritiky byla položka věnovaná neziskovým organizacím. Samotnému schválení rozpočtu předcházela návštěva prezidenta M. Zemana v Poslanecké sněmovně a ani on neušel ostrým slovům, nicméně základní parametry finančního výhledu na nadcházejících dvanáct měsíců byly nakonec schváleny a to se schodkem 40 miliard korun.

Na poli cenzury a ohlupování jednoznačně září „naše“ Česká televize, byť by bylo chybou odsoudit celou její tvorbu a skladbu pořadů, faktem ovšem zůstává, že toto veřejnoprávní médium má až neskutečné problémy s financováním, personálním obsazením a zejména s jejím zpravodajstvím, kteréžto má do objektivity notný kus cesty a příklady se denně jen hrnou – mezi poslední „nepovedené“ komentáře k zahraničním událostem patří například volby v Polsku. Mezi znatelné rysy ČT patří jasná zaujatost vůči některým politickým subjektům a naopak značná servilita k jiným, přičemž jakákoli kritika na adresu ČT je z privilegovaných partají demagogicky přetvářena v ohrožení demokracie a to letitými demagogy, jejichž popularita naštěstí klesá směrem k nule. Objektivně vzato, v poslanecké diskusi zaměřené na výroční zprávy za poslední tři roky, se objevily skutečně znepokojivé informace, které nemohou zůstat bez řešení a nápravy, pokud nemají být poplatníci ČT koncese jen tupým stádem ovcí – nehledě na snahy generálního ředitele P. Dvořáka o navýšení poplatků. Výroční zprávy za tři léta zpět byly nakonec sněmovnou schváleny, hořká pachuť nad Českou televizí však zůstává a jisté je, že tento boj na mediálním poli bude mít pokračování. Zatímco se v lavicích poslanců bojovalo o Kavčí hory, v sídle Ústavního soudu se pořádala konference s názvem „Nenávist na internetu“ a soudě z pohledu na trio pořadatelů – P. Rychetský, P. Zeman a A. Šabatová – byla konference nepochybně zaměřena tím „správným“ směrem, respektive k té „správné“ nenávisti, neboť na české hroudě chybí jedna podstatná věc: jednotný metr (ostatně podobná přednáška se konala na půdě Českého rozhlasu). Konečně universální jednotkou cenzury by mohl být jeden Facebook, který poslední dobou překonává svou nastavenou laťku, jíž den za dnem posunuje stále výše a umlčuje jakékoli oponenty – Facebookoví cenzoři si ovšem nemusí své vize obhajovat před veřejností, neboť tam by zřejmě neuspěli.

„Já si myslím, že pokud moje aktivita něco dokázala, tak to, že ze Zemana, Babiše či Ovčáčka si můžete dělat prdel, jak se vám zlíbí. Jak se vám zlíbí. Ale je tu skupina lidí, ze kterých nemůžete. To jsou lidé, kteří káží dobro, mluví o ruské propagandě, aniž by o ní něco věděli, vydávají o tom knihy, mluví o ruských trollech, ruských farmách, mluví o šíření nenávisti a hejtu, což je podle nich největší hrozbou pro naši demokracii…“
O. Tesárek alias Bratříček

Zvláště zajímavá anketa a následná debata proběhla tento týden na obrazovkách České televize v rámci „předskokanů“ oslav Velkého Listopadu a zděšení hostů bylo evidentní: v průzkumu na otázku, zda se za socialismu žilo lépe, totiž téměř 40% respondentů starších 40 let odpovědělo kladně. Z mého pohledu mají tyto jednoduché anketní otázky téměř nulovou hodnotu, neboť pokud bychom chtěli vážně a seriózně diskutovat na toto téma, musel by každý dotazovaný ke své odpovědi zároveň připojit podrobnou přílohu, proč takto odpověděl. Na druhou stranu by se politická reprezentace mohla přímo od občanů tímto způsobem dozvědět, co je v našem státě shnilého – obávám se však, že tak osvícené politiky lze (až na výjimky) sotva nalézt. Na obrazovce ČT se však rozproudila debata s hlavním hostem šéfredaktorkou „Magazínu Paměti národa“ M. Bernatt-Reszczyńskou (jsme opět u toho, co si musíme pamatovat a co zapomenout), jejíž výstup nemohl překvapit, stejně jako reakce „pražské kavárny“. Zamyšlení se nad tímto stavem holt někdy bolí.

Jedním ze střípků dnešní doby, která mohla mít vliv na anketní otázku uvedenou výše, je i agenda LGBT, jejíž destruktivním následkům nyní čelíme. Mnohdy se zdá, že rozum (nejen) v české kotlině hlásí absenci – u spousty politiků zcela jistě, jinak si nelze vysvětlit vládní aktivity směrem k našim nejmenším, k rodině jako základu každé společnosti, literární díla se prosévají sítem genderové vyváženosti, bojuje se cíleně proti bílé rase, pedofilové zažívají žně a reklama, která šla kdysi na obrazovkách a hovořila o „chlapech, kteří mají své dny“ se stává hořkou skutečností. V Praze se scházejí zástupci „sexuálních menšin“ z celého světa, vítá je ministr zahraničí P. Petříček a naše ombudsmanka A. Šabatová hlásí, že česká společnost je připravena na manželství osob stejného pohlaví. Aby tyto zvrhlosti byly zařazeny do správného legislativního rámce, tlačí se skrze různé dokumenty pod hlavičkou OSN a mezitím se na kulturním poli ničí základy křesťanství. Zajímavý experiment provedl sociolog P. Hampl:

„Jen tak pro legraci jsme zkusili požádat, aby Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže bylo zastoupeno ve vládní Radě pro rovnost mužů a žen. Rada nezklamala. Jak nám napsal ředitel příslušného vládního odboru pan Šafařík, zapojení takového sdružení ‚by nebylo přínosem‘. Kdo tedy přínosem je?“ Nesehnutí (to je ta neziskovka, co bojuje o zákaz reklam zobrazujících hezké ženy), Český svaz žen, Sorosovo Open Society, Gender Studies, Česká ženská lobby, Fórum 50%. Skoro to působí dojmem, že ta rovnost není tak úplně rovná,“ napsal Hampl na sociální síti Facebook. Zmínil nadaci Open Society Found miliardáře maďarského původu George Sorose, sociálně-ekologickou nevládní organizaci Nesehnutí, Gender Studies, Česká ženská lobby, Zástupci těchto organizací podle Hampla asi zřejmě jsou přínosem.
P. Hampl, PL

Evropsko-unijní prostor řešil v tomto týdnu své rozšíření o další vazalské země, sporná byla především Albánie a Severní Makedonie, kteréžto země údajně splňují kritéria pro vstup do unie. Je poněkud zvláštní, že u některých současných zemí v EU se na kritéria příliš nehledí a dostávají pardon, což z jistého pohledu svědčí o podstatě tohoto spolku. Z globálního pohledu je přijímání nových členů do tenat EU výhodné – Evropa se jako celek lépe ovládá a pro nové kandidáty je členství rovněž na první pohled výhodné; lákadlem je dotační politika a dobře placená místečka v orgánech EU. Evropská unie je ovšem jako vize naprostou utopií a problémy, které se začínají hrnout jako sníh před radlicí, nás všechny jednou převýší. V českých luzích se začínáme potýkat s nedostatkem energií a na pořadu dne jsou jaderné bloky, což vedení EU nelibě nese, přičemž i nadále sází na alternativní zdroje. Nakolik to vyhrotí naše vztahy s Bruselem bude hodně záležet na tvrdosti při obhajování českých zájmů, což ovšem od současné vlády nelze příliš čekat. Trpkou ránu dostala migrační politika EU od dvou slovenských poslanců, jež byli mouchou na jazýčku vah a zablokovali usnesení o zvýšeném úsilí při přesídlování afrických migrantů do Evropy.

Samotné Slovensko se mezitím utápí v kauze „Gorila“, která se stále více rozmazává a objevují se nové a nové skutečnosti, jež zasahují i do našich politických vod. Země se však již dlouhou dobu potýká s neřešenou otázkou cikánských osad a zcela novou koncepci odpovědnosti pro politiky vymyslel soudce Ústavního soudu a předseda nové strany Vlast Š. Harabin – dá se ovšem očekávat silná rezistence, byť jeho návrh má jistou logiku a docela by se hodil i do našeho kalného politického rybníka. Komentáře týkající se Polska a jeho povolebního období si všímají stále těsnějšího objetí s americkými zájmy v této části Evropy, naproti tomu v Německu jdou přesně opačným směrem a amerických vojáků by se rádi zbavili. Itálie se bouří a to díky někdejšímu ministru vnitra a lídrovi Ligy M. Salvinimu, jež svolává demonstrace zaměřené proti vládě a především burcující proti expanzi azylantů, kteří již začínají být viditelným problémem na Apeninském poloostrově. Zdejší nový vládní slepenec nejen že obnovil import migrantů, ale hodlá i omezit používání hotovosti – inspiruje se patrně ve Švédsku.

Britský trhák se jménem Brexit má další fázi za sebou a když už se zdálo, že nějaká forma dohody s EU bude, odchod k poslednímu dni v měsíci říjnu, na němž B. Johnson neustále trvá, se již zdá být notně nepravděpodobný, neboť britští poslanci v pondělí 28.10. hlasovat nebudou, polský D. Tusk navrhl odklad Brexitu a zatím se zdá, že většina zemí EU na tento návrh přikývla. B. Johnsonovi se však nedá upřít onen „tah na branku“ s jakým prosazuje odchod země z EU. Británie zažila rovněž šok z nálezu 39 mrtvých v útrobách nákladního auta, načež dle posledních informací byla většina obětí z Vietnamu a policie již obvinila řidiče kamionu z jejich smrti.

Ukrajinské události notně rezonují nejen doma, ale i v zámoří v souvislosti s odhalenou aférou J. Bidena, který se v rámci své politické kampaně pustil i do ruského prezidenta V. Putina, chtěje tak překrýt své nekalé aktivity v této zemi. Prezident V. Zelenskyj stále balancuje na hraně své politické kariéry, neboť vyhovět všem aktérům politické scény nelze a společnost je značně zradikalizovaná, nicméně jistý pokrok v jednání o Donbase je cítit a vztah sousedů k Ukrajině se rovněž lepší. Země má však mnohé ekonomické problémy, jež jsou natolik akutní, že je bude nutno co nejdříve řešit.

Syrské bojiště se zjevně uklidňuje a to zejména díky diplomatické práci zúčastněných stran konfliktu, ovšem především Ruska, o kterém i média západního střihu hovoří jako o jasném vítězství na blízkovýchodním poli. Vojska USA se ze Sýrie původně stáhla do Iráku, ovšem k nelibosti místní vlády i zdejších ozbrojených složek a sebou pobrala i mnoho tzv. „umírněných“ bojovníků. Odchod z oblastí obývaných Kurdy musel být pro americká vojska poměrně ponížením a obyvatelé tohoto regionu jim to dávali „sežrat“ dokonale. Turecký lídr R. Erdogan se s V. Putinem sešel k rokování v Soči, přičemž západní země nebyly vůbec přizvány – nebyl by to ovšem D. Trump, aby se nechvástal svým dílem při vyjednávání míru. Sám R. Erdogan považuje situaci v tomto syrském koutě za dostatečně vyřešenou, nicméně pachuť skutečných zvěrstev tureckých vojsk ještě dlouho zůstane, přičemž opět „nezklamala“ západní média, které tuto část raději přeskočila. Do oblasti bývalých bojů vstoupila ruská a syrská vládní vojska, ovšem nečekaný tah udělala americká strana, která z Iráku poslala svá vojska zpět na syrské území a to do oblasti ropných vrtů, načež zdůvodnění je více než směšné a tento průhledný trik již nemůže skutečně na nikoho zabrat – z důvodů „ochrany“ ropných polí před případnými útoky ISIS. Moskva nečekaně tvrdě reagovala slovy o banditismu a poukázala na skutečný důvod této nečekané návštěvy. Má-li ještě někdo iluzi o dodržování mezinárodního práva ze strany USA, tady ji ztratil. Pohled na turecko-kurdský konflikt je ve skutečnosti poměrně složitý a hledat chyby jen na jedné straně konfliktu by byl opravdu zavádějící, nicméně znovu se ukazuje nutnost dodržovat alespoň elementární mezinárodní právo, jež bylo porušeno několika stranami konfliktu a zejména je třeba odhodit chiméru spoléhání se na pomoc „přátel“ – v první řadě je vždy košile bližší kabátu a to platí zejména pro USA.

Turecká invaze do syrského Kurdistánu je lekcí mezinárodních vztahů a geopolitiky, která by měla poučit všechny, kteří věří USA a dalším západním mocnostem a kteří věří v účinnost mezinárodního práva a spojeneckých závazků. Tato invaze je dokonalým příkladem toho, že každý stát hájí v mezinárodní politice své zájmy, na druhém místě s velkým odstupem následují zájmy jeho spojenců a až na úplně posledním místě jsou různé mezinárodní smlouvy, sliby, dohody a podobně. Dále to opět dokazuje, že v mezinárodní politice nehraje roli vnitřní uspořádání státu, demokratické státy se zahraniční politice chovají stejně jako státy totalitní.
JUDr. N. Naxera, Zvědavec.cz

Řízená migrační politika EU potažmo OSN neutuchá a vybírá si dnes a denně svou daň, načež země, které si nechaly příliv azylantů přerůst přes hlavu, již začínají zevnitř erodovat. Příkladem může být i Francie, kdysi sen všech turistů i romantiků, dnes by se sem bál zavítat i Indiana Jones. Zprvu velice tolerantní Malta již také pociťuje výhody afrického přistěhovalectví, Švédsko volá po dalších azylantech, jež mají údajně zaplnit pracovní trh, Dánsko již ztrácí trpělivost a balancuje na své hraně přežití. Německá kancléřka A. Merkelová si sype popel na hlavu, ale letadla přivážejí další multikulturní náklad a v zemi řádí nebývalá kriminalita. Na příkladu našich západních sousedů lze rovněž vysledovat, jak v praxi funguje tzv. „institut strpění“, který se právě prodírá schvalovacím procesem i v naší zemi, přičemž ministr J. Hamáček tvrdí, že obecně jde o zpřísnění azylového zákona. Není divu, že „neziskovky“ typu Člověk v tísni a jim podobné volají spíše po uvolnění migrační politiky, neboť na hlásání této demagogie je závislá výše dotace ze státní kasy, potažmo peníze od nás všech do jejich kapes. Říká se tomu „třicet stříbrných“. Dle statistik je však již nyní naše země plná cizinců a další počty budou jen nebývalou zátěží i pro naši státní pokladnu.

Případ džihádistů, kteří přepadli a zmrzačili číšníka v centru Prahy, dopadl podle nejhoršího očekávání. Justice čekala, až veřejnost vychladne a pozornost se obrátí jinam. Poté, co dva zabijáci byli propuštěni na podmínku, ti další dostali v podstatě symbolické tresty, takže budou na svobodě do ramadánu. Čas do té doby nejspíš stráví ve fešáckých podmínkách – s vlídným zacházením, halal stravou a dalšími výhodami.
Není to, žel, ojedinělý případ, nýbrž převládající trend. Afghánský uprchlík, který znásilnil zdravotní sestru na Bulovce, byl osvobozen. Další afghánský uprchlík, který se pokusil podříznout hosta brněnské diskotéky, byl propuštěn z vazby a není jisté, jestli se ještě někdy objeví.
Byly doby, kdy byli všichni smířeni s tím, že pokud se zločinu dopustí synáček z prominentní stranické rodiny, nebude souzen stejně přísně jako ostatní. Dnes jsou ve stejné situaci muslimové. Probíhá to vlastně stejně jako v západní Evropě, kde si šaríju zavedli sami Angličani nebo Švédové. Muslimové toho ani nemuseli moc udělat.
P. Hampl, Pravý prostor

Klimatičtí alarmisté a zelení demagogové se i nadále nebývale činí, byť toto téma je již válcováno jinými událostmi a ikona klimatických věřících G. Thunbergová vyzývá k porušování pravidel. Jistým pravidlem všech těchto proroků je buď naprostá neznalost oboru, nebo odmítání jakékoli diskuse a je naprosto zřejmé, že klimatické blouznění je jen dalším článkem globální agendy namířené proti podstatě člověka. Zdevastovanou krajinu však nemá na svědomí jakási klimatická chiméra, nýbrž vesměs zemědělská politika jednotlivých zemí i EU jako celku a samozřejmě i honba za zisky. Propagovaná vozítka na elektrický pohon je sice krásná vize, ale s pomocí matematiky pro základní školy lze dojít k závěru, že v nejbližších letech je sotva uskutečnitelná nehledě na nárůst spotřeby elektřiny a nedostatečnou síť. Tečkou za tímto snažením může být i odstoupení USA od pařížské klimatické dohody a další ekonomické velmoci budou patrně následovat.

Z ostatních zpráv:

O autorovi

Jiří Štrajt

Čím hlouběji poznávám svět, tím pestřejší a barevnější jej vnímám. V tomhle světě neexistuje jednoduchá událost, každá má svoji hloubku a příčinu. A jít až k meritu věci, to je můj svět...