Zrcadlo týdne 25.6. – 1.7. 2018

0

Velmi sledovanou událostí posledního předprázdninového týdne se na domácím parketu staly tanečky okolo sestavování nové vlády a probírání jednotlivých kandidátů na posty jednotlivých ministerstev. I nadále se ve všech pádech skloňovalo jméno navrhovaného kandidáta na post šéfa resortu zahraničí M. Pocheho o kterém vyplouvá na mediální povrch stále více informací. Až do středy 27.6. média i jednotliví publicisté spekulovali o složení vlády, čemuž učinil přítrž prezident M. Zeman jejím oficiálním jmenováním. M. Poche v ní nefiguruje, nicméně objevují se informace, že přesto bude pracovat v nejbližším okolí „Zamini“ jako novodobá šedá eminence. Samotný resort zahraničí zatím povede J. Hamáček osobně spolu s resortem vnitra. Nově složená a jmenovaná vláda však ještě čekala na vyjádření KSČM, kterážto v sobotu 30.6. okolo poledne hlasováním rozhodla o její podpoře. Rovněž častá vyjádření KSČM ještě před rozhodnutím o podpoře vlády hovořila nejednoznačně, ve hře byly totiž ještě další zájmy KSČM i ČSSD (rozuměj „politické trafiky“) a to zejména v dozorčí radě ČEZ. Mnozí pozorovatelé ČSSD i KSČM hovoří otevřeně o vnitrostranických bojích a „korytech“ v Babišově vládě.

Jmenování nové vlády vybudilo i nebývalou (upřímně řečeno i očekávanou) kritiku ze strany tzv. „Demokratického bloku“, tedy stran jako TOP-09, STAN, ODS i dalších. Vezly se – jak jinak – na již léta vyčpělé antikomunistické vlně a datum jmenování vlády, který je shodou okolností Dnem památky obětí komunistického režimu, ideologicky využily ve svůj prospěch. Jediný člověk z ODS (a není těžké uhodnout jeho jméno) si udržel nadhled, byť k nově jmenované vládě je rovněž kritický.

Institut Václava Klause v poslední době rovněž ovlivňuje domácí politickou scénu a jak se zdá, je zde více pragmatického myšlení a zdravého rozumu než ve zdech Poslanecké sněmovny či Senátu. A co se přímo Senátu týče, kvapem se blíží podzimní doplňovací volby do tohoto orgánu, přičemž TOP-09 již představila své kandidáty. Je jen otázkou, zda se má občan smát či plakat.

Jiskření bylo v tomto týdnu možno zaznamenat i na televizních obrazovkách, které referovaly o udílení Krameriových cen za nezávislou žurnalistiku. Cenu udílí Asociace nezávislých médií již třetím rokem a ten letošní ročník dost těžce nesl komentátor ČT L. Rosí, kterýžto má zřejmě patent na jediný správný názor. Česká televize se svým zpravodajstvím každým dnem vzdaluje vyváženosti, o pluralitě názorů ani nemluvě. K „demokratizaci“ médií jistě přispěje i nově připravovaný digitální časopis za jehož pozadím stojí slovenský „vymývač mozků“ Deník N – v pořadech „Informačná vojna“ na serveru Infovojna.sk se o něm často diskutuje.

Dalším hřebíčkem do rakve tradičních rodinných hodnot by mohla být novela zákona o sňatcích mezi homosexuály, která ještě neprošla Poslaneckou sněmovnou. Tato iniciativa 46 poslanců z hnutí ANO, Pirátů, KSČM, ČSSD, TOP-09 a STAN otvírá cestu k adopci dětí homosexuálními páry a zejména ničí tisíciletími prověřený svazek mezi mužem a ženou. Není divu, že ostře se proti tomuto novodobému zlu postavil Byzantský patriarchát a rovněž kardinál Duka vyzývá občany k podpisu petice.

Čas běží a ropa a plyn teče. Záleží ovšem na tom, kudy. Velké emoce v mezinárodních vztazích stále vyvolává potrubí jménem Nord Stream pořadové číslo dvě. Že jde o velké peníze není třeba dodávat. Tlak USA na zastavení této „roury“ stále sílí a Spojené státy nabízejí svoji vizi – mnohem dražší dovoz vlastního zkapalněného plynu. Inu, když se spojí politika s obchodem… Největší zájem na plynovodu má Německo i Francie a její podnikatelé už do projektu vložili nemalý peníz. K největším odpůrcům patří Polsko a tradičně Ukrajina, kterou projekt obchází a která má z tranzitu soudobých tras slušnou provizi, potíže začíná dělat i Dánsko. S celou problematikou samozřejmě souvisí uvalené sankce na „zlé“ Rusko, přičemž němečtí byznysmani již začínají otevřeně reptat a v Rakousku je situace velmi podobná. Po dokončení Nord Streamu – 2 se může tedy dobře stát, že němečtí obyvatelé budou užívat plyn třikrát levněji než například polští a to jen a jen díky politické „korektnosti“ vlády. Podobná situace panuje v oblasti Perského zálivu – USA vyzvaly všechny své spojence k úplnému ukončení dovozu tekutého černého zlata z Íránu a všechny neposlušné americké firmy obchodující s touto komoditou budou od 4.11. 2018 ohroženy sankcemi. Je jen logikou věci, že cena ropy na světových trzích začala prudce stoupat. Rovněž je evidentní, že vize o svobodném obchodu je naprostou utopií.

Na syrském bojišti dochází každým dnem ke změnám a je obtížné sledovat jednotlivé události v celém regionu. Dobrý přehled poskytuje tradičně T. Spencerová, z dostupných zdrojů lze vyčíst, že USA přestávají podporovat „své“ rebely a nechávají je na holičkách, přičemž ti přemýšlivější se rovnou vzdávají syrským vládním silám, které tudíž postupují poměrně rychle vpřed. Přesto tvrdé jádro „povstalců“ odmítá podmínky příměří, boje tedy pokračují. Zde je na místě uvést, odkud bere většina světových médií hlavního proudu informace o dění v Sýrii. Tím hlavním zpravodajcem je jediný člověk, syrský občan a sunitský muslim Rami Abdulrahman (vlastním jménem Usáma Ali Sulejman). Tento jediný člověk(!) sídlící v anglickém Coventry(!) tvoří „celou“ Syrskou organizaci pro lidská práva (SOHR). Údajně má přímo v Sýrii přes dvě stovky „aktivistů“ od kterých čerpá informace a předává je médiím. O tom, nakolik jsou jeho informace relevantní může vypovídat i fakt, že Bašár Asad není právě jeho idolem (do rodné vlasti se prý vrátí ihned, jakmile padne Asadova vláda) a ke kritice se přidávají i některá světová média, která občas „sedla na lep“ jeho informacím.

Zraky celého světa se v minulých dnech obrátily do tureckých končin, kdež proběhly prezidentské volby a upřímně řečeno, byly poměrně dost předvídatelné. R. T. Erdogan byl opět zvolen prezidentem země a to hned v prvním kole. Jeho protikandidát Muharrem Ince mu sice ze zdvořilosti pogratuloval, nicméně rovněž prohlásil, že nešlo o spravedlivý boj, což potvrdilo i OBSE slovy o nerovnosti podmínek politických stran během kampaně. Oslavy Turků žijících na území Evropské unie byly zvláště veselé v Německu, Rakousku a Nizozemí, kde získal R.T. Erdogan výraznou podporu, opoziční kandidát naopak uspěl v zemích jako Kanada, Rusko a rovněž i v České republice.

Ukrajinské pláně i nadále připomínají panoptikum všech absurdností. V rámci přípravy na boj s ruskou agresí byl vyvinut „robotizovaný, výzkumně – útočící komplex“ pojmenovaný Ochotnik (Lovec) a neušel pozornosti uživatelů sociálních sítí i odborníků. Z vojenského prostředí je i informace o oddělení kontrarozvědky SBU (Bezpečnostní služba Ukrajiny), která si zakládá svoje vlastní – nelegální – ozbrojené skupiny a je zřejmé, že státní aparát zvolna přichází o kontrolu nad svými podřízenými. Absurdní myšlenkou bylo pořádání odborné konference OSCE o svobodě médií na ukrajinské půdě, přičemž dva zaměstnanci televizního kanálu RT (Russia Today) nebyli na Ukrajinu vůbec vpuštěni, museli podepsat dokument o vyhoštění a na pět let mají zákaz vstupu, což vyvolalo reakci na velvyslanectví Ruska v Kyjevě a bude následovat protestní nóta. OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) stále chybí vysvětlení ohledně nepovedené frašky se smrtí novináře A. Babčenka a SBU pozvedává cíp koberce, aby tam celou záležitost zametlo. Velmi zajímavá událost se konala 22.6. 2018 v Lugansku, kdež se konalo lidové shromáždění Ukrajinského lidového tribunálu (ULT), na němž byly vyšetřovány válečné zločiny P. Porošenka a dalších kyjevských činitelů. Soudci na závěr přečetli rozsudek – všichni obvinění byli odsouzeni k doživotnímu odnětí svobody a konfiskaci veškerého majetku. O tom, jak na soud hledí samotní kyjevští odsouzení i okolní země není nic známo. Samostatnou kapitolou je ukrajinské hospodářství vezoucí se od desíti k pěti a od pěti k nule. Dle některých zdrojů se Ukrajina bude stále držet nad vodou, byť bude jen tak tak dýchat a to díky „západním“ finančním injekcím, velkou roli zde hraje její geografická poloha. Z Nejvyšší rady Ukrajiny zaznívají ojediněle i rozumné úvahy, poněkud netradiční – ovšem v praxi EU obvyklé – řešení nabízí ve své úvaze Olga Samofalová. Na jednu událost může být Ukrajina ovšem skutečně „hrdá“ – před americkou prokuraturou stojí ukrajinský opoziční politik A. Arťomenko a svědčí o vměšování ukrajinské vládní kliky do volby amerického prezidenta. Tedy ne Rusko, ale Ukrajina?

Hlavním nosným tématem uplynulých dní byla nepochybně jednání o masové migraci dotýkající se všech evropských zemí té naší nevyjímaje. Chronologicky vzato, 21.6. 2018 se konala schůzka tzv. Visegrádské skupiny (V4) v Budapešti a k oné čtyřce se jako pětka připojil i rakouský kancléř S. Kurz. Debata se nesla téměř výhradně v duchu aktuálního dění v Evropě v souvislosti s přílivem utečenců, přičemž na stejnou notu se mělo diskutovat na nedělním (24.6. 2018) tzv. „minisummitu“ v Bruselu. Závěr V4 vypadal na první pohled poměrně razantně – premiéři zemí V4 se nedělního „minisummitu“ nezúčastní, neboť je už předem známo, že s jeho závěry by Visegrádská čtyřka nesouhlasila. Soudě podle komentářů různých periodik i digitálních médií, nedělní bruselská schůzka svolaná za účelem návrhu řešení migrace neměla přinést žádná zásadní řešení a v tomto ohledu i tak dopadla. Na hlavy představitelů V4 se samozřejmě za neúčast snesla kritika. Vrcholná schůzka EU konaná ve čtvrtek a pátek 28. a 29.6. 2018 rovněž v Bruselu již nějaké výsledky přinesla. Po nočním vyjednávacím maratonu trvajícím do pátečního časného rána mohli účastníci do světa vypustit zprávu o pohřbení migračních kvót, dohodě o zřízení hotspotů pro žadatele o azyl a o přijímání migrantů na základě dobrovolnosti jednotlivých zemí. Většina zúčastněných politiků a médií hlavního proudu sršela optimismem, méně pak publicisté a alternativní média po zvážení všech okolností a vyjednaných bodů. Je jisté, že téma migrace bude rezonovat i nadále, neboť ani tento „velký summit EU“ v podstatě žádná velká řešení nenabídl. Rovněž africké země, na jejichž území by měla vzniknout centra pro uprchlíky se razantně postavily proti. Prakticky den po summitu se navíc objevily informace, podle nichž má německá kancléřka příslib 14 zemí o urychleném návratu migrantů z Německa do států EU, kde byli původně zaregistrováni, což důrazně popírá jak Maďarsko, tak i ostatní země V4. O „pevném“ postoji v otázce migrace nelze zrovna hovořit u našeho premiéra A. Babiše a slovenský protějšek P. Pellegrini rovnou z Bruselu prohlásil, že Slovensko je připraveno přijmout 1200 uprchlíků. Opakem je italský ministr vnitra M. Salvini – lodě neziskovek nebudou moci u italských břehů už ani natankovat.

„Ve Francii máte miliony lidí ze severní Afriky, kteří přišli pracovat a zůstali. To samé v Německu. Ale u nás máme z tohoto systému obavy, a máme extremistické hnutí SPD, které tohoto strachu využívá. Lidé jsou znepokojení. Vidí atentáty, útoky proti mladým dívkám v Německu. Samozřejmě, je tu velká propaganda.“

A. Babiš pro francouzský list Le Figaro
(Přemýšlí vůbec “pan” premiér nad svými slovy? Pozn. autora)

Podíváme-li se na souvislosti spojené s azylovou politikou Německa a kvas na německé politické scéně, nelze se ubránit dojmu, že otázka migrace je těsně spojena s další kariérou německé kancléřky A. Merkelové. Statistiky o kriminalitě a průzkumy veřejného mínění řádně rozkývaly její kancléřské křeslo, pnutí nastává i v její straně. Nic to nemění ani na snaze Německa být opět vůdčí silou v Evropě i ve světě. Tlak na jednání o azylové politice Evropy vyvolaly rovněž italské volby a M. Salvini v uplynulém měsíci přesvědčil všechny nedůvěřivce, že s plovoucími taxíky od pobřeží Libye je skutečně konec. Postoj zemí V4 představoval poslední hřebíček do pomyslné rakve, byť v hodnocení o české i slovenské „zásadovosti“ v rámci V4 lze dost pochybovat, soudě dle různých prohlášení A. Babiše i P. Pellegriniho v poslední době. Neschopnost Evropské unie řešit naléhavé problémy dneška spolu s přebujelou byrokracií se samozřejmě odráží i ve skepsi k tomuto bloku.

Zatímco se v Bruselu jednalo o migračních tocích, nelegální žadatelé o azyl podnikli útok na chorvatskou hranici, načež byli odraženi. Incident jednoznačně ukázal, jak důležitá je zejména ochrana vnějších hranic EU, neboť azylanti se dožadovali pouze průchodu přes chorvatské území a cílovou destinací má být Německo. Již nějakou dobu volá Německo po důsledné kontrole hranic s čímž má A. Babiš neustále problém, takže se nakonec může stát, že se nám na západních hranicích začnou akumulovat neúspěšní běženci zadržení německou pohraniční stráží a budou zde vznikat „divoké“ tábory, které náš premiér v souladu se závěry bruselského summitu změní na oficiální záchytné hotspoty. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Logicky se poté nabízí otázka co s nimi budeme dělat a na tuto otázku neodpověděl ani výše uvedený bruselský maraton jednání. Nepřinesl ani návod na řešení tak složité situace, jaká vznikla ve Švédsku, jednotlivé dílčí kroky jako například v Holandsku v zásadě na věci nic nemění. Pseudohumanistická politika EU přitom nutí žadatele o azyl ke stále novým fintám.

Britské ostrovy v současné době „vedou“ co se týče vstřícnosti k islámu a azylantům a země Albionu je již za hranou přežití původního obyvatelstva. Definitivním opuštěním EU, které posvětila královna Alžběta se zároveň Británie vzdala jakéhokoliv řešení v této oblasti, byť EU samotná se točí v kruhu a v podstatě žádné zásadní řešení rovněž nenabízí. Britský ministr zahraničí peskuje „bohaté Evropany“ za postoj k uprchlíkům, které označuje jako podnikavé lidi, T. Mayová si pochvaluje obrovský přínos muslimů do britské společnosti, děti v anglických školách se již zvolna připravují na konverzi k islámu. Jeden z mála světových lídrů, který nechápavě kroutí hlavou je proklínaný ruský prezident V. Putin (video).

Ostatní střípky do mozaiky událostí:

  • Vzpomínáte ještě na loď Aquarius, kterou nakonec přijalo Španělsko?
  • Děsná statistika našich „přátel“ – USA.
  • Podrobné ohlédnutí za schůzkou Šanghajské organizace spolupráce (SCO).
  • Zpráva OSN o chudobě v USA a vyjádření N. Haleyové.
  • Trumpova mluvčí byla vykázána z restaurace, u nás tato novinka již také funguje. Zdá se, že brzy v každé restauraci bude kromě jídelního menu k dispozici i seznam nežádoucích hostů.
  • US Air Force opět o krok blíže k ruským hranicím.
  • Výbuch americké rakety na německé fregatě.
  • Francoužští řezníci si stěžují na agresivní vegany.
  • Dvojí pohled na Trumpovu obchodní politiku.
  • Současné problémy Juliana Assangeho podrobně.
  • Malý, ale důležitý úspěch alternativních médií a svobody slova.
  • Problémy matek samoživitelek se státním aparátem. Na migranty se peníze vždycky najdou.
  • Kniha Jitky Vodňanské „Voda, která hoří“. Spousta informací z osobního života V. Havla.
  • Zamyšlení nad občany Visegrádské čtyřky z pera P. Hampla
  • Další ze „špeků“ Olympijského výboru.
  • Úvaha o hranicích v obecném smyslu z dílny P. Žantovského.
  • Tvrdá pravda o naší armádě.
  • Die Anstalt – politická satira, u nás nepředstavitelné.

O autorovi

Jiří Štrajt

Čím hlouběji poznávám svět, tím pestřejší a barevnější jej vnímám. V tomhle světě neexistuje jednoduchá událost, každá má svoji hloubku a příčinu. A jít až k meritu věci, to je můj svět...