Zrcadlo týdne 7.10. – 13.10. 2019

0

Domácí události se v tomto říjnovém týdnu točily zejména okolo úmrtí K. Gotta, načež smutnou společenskou atmosféru narušovaly hlasy, které K. Gotta až nechutným a nedůstojným způsobem napadaly. Z mého pohledu bylo Mistrovo úmrtí jistým katalyzátorem společenské nálady ve společnosti a jelikož kritické hlasy nenašly žádné pádné argumenty k jeho tvorbě i morálnímu kreditu, opět se vytáhla karta socialismu, která mimo jiné začíná být viditelnou municí pro střelce všeho druhu a nepochybně bude jedinou i v nejbližší budoucnosti – všimněme si různých výstav na toto téma, chystané nové muzeum „soudobé historie“, různá další výročí spojovaná s s dobou před třiceti léty a nepochybně hlavní atrakcí budou v tomto ohledu letošní „oslavy“ Velkého Listopadu. Na druhé straně nelze přehlédnout sortu kritiků – P. Rychetský, T. Halík, J. Hutka, P. Novotný, J. Šídlo, P. Telička a mnoho dalších person, představujících především liberálně orientované a eurohujerské křídlo spojené s Havlovým kultem, jejichž svátek se neúprosně blíží a není pochyb o tom, že bude pronikat všemi póry společenského života. Je zbytečné komentovat argumenty odpůrců K. Gotta, neboť zde ční zcela jasně používaný dvojí metr a navíc je i jasně viditelná snaha o to, aby nebyla Mistrovým pohřbem přehlušena posvátná ikona tzv. „Pražské kavárny“. Přes tyto nenávistné žlučovité výlevy je ovšem na místě otázka, kamže se poděla ona „pravda a láska“ zastánců Havlova kultu. Rozloučení s K. Gottem probíhalo vcelku kultivovaně a bez výrazných excesů, dalo se očekávat, že ti, jež se s Mistrem přišli rozloučit, patřili k široké mezinárodní škále, neboť K. Gott byl velmi oblíbeným umělcem i v zahraničí a naši zemi zviditelnil nebývalým způsobem. Odešel člověk s velkým srdcem…

Dalo se tušit, že nová politická síla na zdejší scéně se jménem Trikolora, bude co nevidět terčem nenávistných útoků a nálepky se budou lepit jedna přes druhou – vyplývá to již ze zveřejněného programu Trikolory, kdež dle mého soudu dominuje především zdravý selský rozum, jež je v současné době v kolizi s novou doktrínou liberálně pojaté „demokracie“ a jež vede lidstvo na pokraj faktické záhuby. Střelci jsou krom opozičních stran také „neziskovky“, jež zapadají do scénáře původní Havlovy tzv. „nepolitické politiky“ a z téhož rovněž logicky vyplývá, že mezi kanonýry jsou vesměs zastánci Havlova kultu, jež orgie se kvapem blíží. Velmi zajímavá je v tomto kontextu reakce ODS, která definitivně opustila tradiční pravicovou politiku a rychle přeběhla na stranu ultralevicových idejí a to s lidmi, o jejichž morálních kvalitách hovoří především jejich vystupování na veřejnosti, přičemž volební taktika této partaje dalece překračuje pojem „populistická“.

Do mezinárodních vztahů se začalo fušovat z pražské radnice a mnohaletá diplomatická práce „zamini“ ohledně Číny přichází zvolna vniveč díky slovíčkaření ve smlouvě o spolupráci v oblasti kultury – pražská radnice odmítá klauzuli o jednotnosti Číny. Vzato z několika úhlů pohledu je z vedení pražské radnice cítit politický závan a chce rozhodovat o věcech, jež jí nepřísluší, na straně druhé je tvrdá reakce Číny snad až přepjatá; v obchodní rovině nás však toto pražské pozérství může ekonomicky poškodit a v politické rovině je opět zaváděn dvojí metr v posuzování zahraničních záležitostí.

Česká ekonomická situace se již zvolna přechyluje na stranu recese, svědčí o tom data o zdejší průmyslové produkci, pozemním stavitelství i ubývání volných pracovních pozic, přičemž na našem území je momentálně registrováno rekordních 700 000 cizinců v pracovním poměru. Co naopak stoupá, to jsou ceny nemovitostí i ceny potravin a spotřebního zboží, načež poněkud povolil dovoz a zvýšil kladnou obchodní bilanci. V mezinárodním kontextu je zřejmé, že Německo se svou současnou produkcí rozhodně není tahounem Evropy a na dveře klepe recese, co se týče USA a potažmo dolaru, zdá se, že mu již zvoní hrana.

V českých mediálních vodách rovněž v souvislosti s ekonomikou rezonovaly i závěry sněmovní vyšetřovací komise ohledně kauzy OKD a je zřejmé, že celá záležitost skončí před soudem. Již nyní však na povrch vyplouvají zajímavé informace, přičemž hlavní persona tohoto hornického tunelu Z. Bakala držel bobříka mlčení a zasloužil by si tedy minimálně placku – doufejme, že pokud se potvrdí jeho vina před soudem, obdrží k placce i příslušný úbor a dobře zabezpečenou místnost na státní útraty. V případu však figuruje mnoho dalších osob včetně bývalých politických špiček – z celkové perspektivy nebyl tento tunel prvním a jediným v novodobé historii České republiky a bylo by záhodno se i jimi zabývat.

Své pak řekl i poslanec Václav Klaus (Trikolóra). „Komise byla devítičlenná, byli v ní zastoupeni poslanci všech parlamentních stran, takto byla i složená, na závěr vypadl pan Zaorálek, protože se stal ministrem, takže čtyři kolegové tady nejsou, ale všichni podepsali tu závěrečnou zprávu,“ řekl úvodem Klaus, jenž byl zodpovědný v komisi za tu část, jak společnost přišla do insolvence. „Společnost byla naprosto zdravá, zásoby byly dostatečné a z té společnosti bylo vytaháno zhruba 63 miliard korun, jestli jsem přesný. Naprosto bezskrupulózně, a pak byla následně tedy vržena do insolvence, aby se o to postaral stát. V tom se komise celkem jednoznačně shodla, že tam bylo několik typů jednání, která nejsou normální, nebo jsou za hranou,“ poznamenal Klaus.
PL

Zprávičky z oblasti cenzury a dezinformací se v tomto týdnu týkaly především „naší“ České televize, kdež se konečně začínají obracet karty lícem nahoru a ukazují na skutečné problémy tohoto veřejnoprávního média. Sněmovní „grilovačka“ generálního ředitele P. Dvořáka odhalila neveselý stav, který se dal již notnou dobu vysledovat především ze zpravodajských kanálů a v plné nahotě se ukázalo, že tepání konkurenční TV Barrandov na účet ČT prostřednictvím J. Soukupa ohledně jejího hospodaření nebylo tak daleko od skutečnosti. V tomto ohledu je snaha o navyšování koncesionářských poplatků nebetyčnou drzostí a lze se domnívat, že ani v dalším veřejnoprávním médiu – Českém rozhlase – nebudou finance v úplném souladu se skutečnými potřebami a nezbytnými výdaji. Z politického hlediska je zpravodajství ČT jasně zabarvené náklonem k některým politickým stranám a není divu, že politická neziskovka „Milion chvilek…“ hodlá stavět na její obranu barikády – i zde je vidět, jakou roli vede a komu má Minářova parta sloužit.

Genderová ideologie i nadále masíruje (nejen) naši společnost a přináší sebou i další konotace – například ve formě debaty o přechylování jmen. Potěšující je, že v poslední době stále hlasitěji slyšíme hlasy vědců a skutečných odborníků a nikoli jen novodobých politruků, kteří se snaží hájit nehájitelné a jenž jdou proti zdravému rozumu i proti sobě samým a to jen díky vlastní hlouposti, případně za mrzký peníz. Bohužel pro naše děti se nacházejí i v řadách pedagogů novodobí šílenci i mnoho ohnutých hřbetů před politickou a ideologickou korektností, v politické rovině se nyní vede boj o tzv. Istanbulskou úmluvu (její text i její praktické dopady na společnost lze dohledat) a doufejme, že v našich zemích nepadne na úrodnou půdu.

Politika EU se již začíná notně křížit s představami občanů a původními idejemi tohoto bloku, což je v českých luzích a hájích nejlépe vidět na diskusích okolo zbraní, přičemž vládní garnitura spíše nekriticky přebírá direktivy EU a implementuje je do zdejších zákonných norem bez ohledu na mínění většiny obyvatelstva. Uvedení nových evropských komisařů do svých teplých místeček se týkalo i naší staronové komisařky V. Jourové, kterážto slíbila, že bude rázně hájit evropskou duši – v tomto kontextu jen připomínám slova prezidenta M. Zemana, který o V. Jourové pronesl, že jejím posláním v této funkci není obhajovat Českou republiku, nýbrž Evropskou unii. Můžeme se tak od naší komisařky – politruka dočkat další vlny cenzury a slastí evropských „hodnot“. Ani další komisaři nevybočili z původního politického směru EU a je otázkou, kam až lze s touto bruselskou říší doplout. Příznačné je, že polský D. Tusk nyní vyčítá především zemím V4 svoji neochotu přebírat migranty, přičemž se ohání argumenty, že si tyto země udělaly z EU dojnou krávu a nyní nechtějí poslouchat. Ukazuje to přesně na politiku cukru a biče, respektive na podplácení zemí, aby se staly povolnými. Jinou taktiku volí EU směrem k Srbsku, kde je hlavní překážkou ke vstupu země do EU spolupráce s Euroasijskou ekonomickou unií a ani spolupráce s Ruskem není příliš po chuti – v tomto směru působí jako děličník i Macronova Francie, která dává najevo, že se s Ruskem musí v Evropě počítat.

Německem v tomto týdnu otřásl útok na synagogu v Halle, který byl jednoznačně rasově motivován a útočník tento fakt ani nezastíral. Při nezdařeném pokusu o útok přišli bohužel o život dva lidé, kteří se náhodou v okolí vyskytovali, samotný útok byl veden několika osobami, kterým se – až na jednoho – podařilo uniknout. Německo se rovněž potýká s příjmovou nerovností země, která dosáhla nových vrcholů.

Velkou Británii, potažmo premiéra B. Johnsona, neopouští optimismus co se odchodu jeho země z EU týče a vrcholí snaha o dohodu s bruselským vedením, přičemž ještě na začátku týdne nehlásily obě strany žádný viditelný pokrok, jeho závěrem se však ledy pohnuly a zdá se, že samotné jednání i případný pokus o dohodu jsou v nejbližší době možné. B. Johnson ohledně Brexitu čelí těžkostem i ve své vlastní straně a osud jeho další politické kariéry závisí na výsledcích jednání.

Spojené státy i nadále vedou boje v obchodní válce s Čínou, nicméně v průběhu týdne došlo k jistým pokrokům v jednání, neboť si jistě D. Trump uvědomuje, že obchodní spory se světem domácí ekonomice příliš neprospějí. Proces odvolávání prezidenta je i nadále v běhu a obě strany burcují své příznivce, výsledek bude hodně záviset na dalších okolnostech. Velmi komentovanou politiku začaly dělat Spojené státy v Evropě a zejména na Balkáně, přičemž do Evropy se přesouvá rekordní množství vojáků amerických ozbrojených sil.

V tomto týdnu gradovala situace na Blízkém východě, zejména v Sýrii, ze které se stáhla vojska USA, což bylo komentováno D. Trumpem slovy o zbytečných válkách USA v zahraničí, nicméně fakticky tak uvolnil pole tureckému R. Erdoganovi, jež na syrských hranicích naakumuloval velké množství svých ozbrojených sil a jenž delší dobu avízoval „konečné řešení“ kurdské otázky. Trumpovo gesto způsobilo ve světě značný negativní ohlas a zřejmě i pod tímto tlakem varoval tureckou stranu před „něčím nepřípustným“ s tím, že by Turecko v tom případě ekonomicky ztrestal. Není snad ani možné, že by D. Trump nevěděl, co v oblasti R. Erdogan chystá, přičemž turecký lídr pohrozil zejména Evropě, že v případě jakékoli kritiky či zásahu proti jeho plánům, zaplaví Evropu uprchlíky. V polovině týdne pak Erdogan oficiálně oznámil vojenskou operaci pod názvem „Pramen míru“, což je těžká demagogie a oficiálně se na této frontě bojuje proti Islámskému státu a Kurdům. Útok začal leteckou podporou a již z prvních informací vyplývá, že obětmi budou zejména civilisté. Turecká ofenzíva vyvolala ve světě velmi bouřlivé reakce včetně jednotlivých zemí EU, nicméně reakce bruselského vedení je poměrně zdrženlivá (možná, že leccos objasnil ve svém komentáři dosluhující J.C. Juncker), „znepokojení“ vyvolala vojenská akce ve vedení NATO a v OSN, celkově se dají očekávat bouřlivé demonstrace namířené proti vojenské agresi Turecka. Z celkového pohledu je situace v Sýrii i z dlouhodobého pohledu komplikovaná a komentáře jednotlivých korespondentů se liší podle náklonnosti k té či oné straně, v mezinárodním kontextu je však útok Turecka možno chápat jako bezprecedentní agresi vůči svrchovanému státu, z hlediska oficiálně proklamovaného cíle ohledně Kurdů i jako jasná genocida (ostatně v historii Turecka nikoli ojedinělá) provedená navíc členskou zemí NATO (v jehož strukturách je i naše země) a to bez mandátu nejen vrchního velení, ale ani OSN. Asi nejpřesnější informace ohledně složité situace v Sýrii přináší T. Spencerová, pro níž je syrská problematika dlouhodobě sledovaným cílem.

Turecko tvrdí, že obsadilo klíčový bod první fáze své invaze na severovýchod Sýrie, město Rás al Ajn, Kurdové to popírají… boje pokračují s neztenčenou intenzitou, přičemž se objevují videa, na nichž turečtí vojáci nebo jejich syrští islamističtí žoldáci, dříve (v časech bojů proti Asadovi) Západem označovaní za „umírněné rebely“, popravují zajatce, civilisty a přepadávají a zabíjejí kurdské politiky… mluvčí (donedávna „amerických“ SDF) Redur Chalíl si na tiskové konferenci postěžoval, že spojenci Kurdům „vrazili nůž do zad“, další z velitelů SDF, generál Mazlúm Kobani Abdi, pro změnu Washingtonu vyčítá, že je ponechal ke zmasakrování, a současně brání, aby si rychle našli nové spojence, tedy Rusko a Sýrii… „To je nemorální,“ konstatuje… mimochodem, podle dostupných zpráv mezitím na letišti v kurdském Kamišli přistál ruský nákladní letoun iljušin z Damašku… Írán do toho připomíná, že turecko-syrská (a protikurdská) dohoda z Adany z roku 1998, která zavázala Sýrii plně spolupracovat s Tureckem v „boji proti (přeshraničnímu) terorismu“, fakticky stále platí, a nejlepším řešením současné situace je turecko-syrská kontrola společné hranice… do všeobecné přehlídky pokrytectví vstoupila znovu i Hillary Clintonová, která celou syrskou válku před více než osmi lety „rozjížděla“ (a rozbila taky Libyi atd)… nyní konstatuje, že ta hrůza, která se děje Kurdům, je vinou jediného muže… myslí Trumpa, nicméně je ironií, že podobné věty se v syrské válce až dosud týkaly jen Asada… Francie s Německem se přidaly k Norsku, Finsku a Nizozemsku a na protest přerušily dodávky zbraní Turecku… je znovu ironií, že tak neučinily v době, kdy Turecko v Sýrii podporovalo a vyzbrojovalo Daeš, Al Kajdu a další teroristy… mimochodem, EU jako celek se má na nějaké společné (zcela jistě „zásadní“) reakci domluvit v týdnu… a tureckou „invazi proti arabské zemi“ odsoudila i Liga arabských států, která před osmi lety vyloučila Sýrii především proto, že se takové „invazi proti arabské zemi“ rozhodla bránit… zkrátka, invaze pokračuje, lidé umírají a nad tím vším obrovský ohňostroj pokrytectví…
T. Spencerová, FB

Migrace v Evropském prostoru je neustále v pohybu a zdá se, že některé evropské země již na základě událostí především ve Švédsku a Německu začínají chápat nebezpečí, které přímo s invazí azylantů souvisí. Bohužel politika EU otevřeně podporuje tuto invazi (lepší slovo se jen těžko hledá) a neposlušnost hodlá trestat, což jen dokládá, že ke skutečné demokracii a ke skutečným lidským hodnotám má EU hodně daleko. Zemí, která může být vzorem (v tom negativním slova smyslu) je rozhodně Švédsko, kdež kriminalita nabírá hrozivých čísel i podob, původní proklamace politiků o přísunu pracovních sil a posílení ekonomiky se ukázaly jako nehorázná lež a původní obyvatelstvo se zvolna stěhuje do zemí méně „postižených“. V podobné nelehké situaci se ocitá Německo, kdež se někteří vládní politici snaží alespoň o symbolický odpor a tato země očekává další vlnu azylantů, která bude pravděpodobně větší než ta minulá. Takřka „přes kopírák“ je viditelná situace i ve Francii, kdež nedávno došlo k masakru na policejní stanici, islám zde roztahuje svá křídla a prezident E. Macron jen planě řeční o boji proti radikálnímu islamistickému terorismu. Itálie po odstavení M. Salviniho otevřela zcela své brány migrantům, kteří se skrze NGO dostávají na italskou půdu, přičemž občas dochází k nehodám – odpovědnost za ni jednoznačně nesou tyto „neziskové“ taxíky. Řecko je již zoufalé a z téhož důvodu činí i zoufalé kroky a prohlášení o přerozdělování migrantů, přičemž tento pláč by měl být slyšen především v bruselském centru – s otázkou, co dělá Frontex pro ochranu vnějších hranic EU. Situace v naší zemi je sice relativně dobrá, nicméně stále více se ukazuje, že jsme jen kolečko v systému se jménem EU a náš hlas je sotva slyšitelný. Navíc vládní politika a zejména poslední návrhy z per ministrů za ČSSD nás momentálně ohrožují více, než reálná situace na našich hranicích – po návrzích na zákaz domobraneckých spolků přichází další kolo utahování migrantských šroubů a ve stádiu návrhu změny azylového zákona je novela tzv. „institutu strpění“, což de facto udělá z každého žadatele o azyl nevypověditelnou osobu z našeho území a to bez ohledu na jeho trestnou činnost i rejstřík. Pakliže je třeba bít na poplach, nastává nejvyšší čas.

Klimaticko-alarmistická propaganda nepolevuje a to bez ohledu na stále slyšitelnější hlasy vědců v oboru, nicméně po doslova svazáckém nadšení i přijetí mnoha závazků se stále více se ukazuje, že praktické řešení bude jen těžko realizovatelné, ne-li nemožné. V praxi se již nyní rovněž ukazuje, že země, které to myslí s přijatými závazky smrtelně vážně, budou jinými zeměmi ekonomicky převálcovány a současná klimatická hysterie je jen dalším kolečkem k navyšování zisků a monopolizaci nadnárodních společností. Otázka G. Thunbergové je přitom jen kopií podobného scénáře, jež byl již použit v roce 1992 – tehdy se však ještě dobře neuchytil. Druhou skutečností je, že na omezení z důvodů klimatických změn doplatí zejména mladá generace, jež současný „boj“ vede – omezením osobní svobody, cestování, omezeným využíváním digitální a mobilní techniky spojené s elektřinou… Alternativní zdroje energií jsou velmi omezené a rozhodně nebudou dostatečné vzhledem k současné spotřebě a tento stav se nezmění ani čím dál razantnějšími protesty, jež v uplynulých dnech předvedli členové skupiny Extinction Rebellion, kteří se „předvádí“ i v dalších zemích a jež patří k radikálním představitelům současného klimatického šílenství, aniž by sami nabízeli jakkoli přijatelná řešení.

Z ostatních zpráv:

O autorovi

Jiří Štrajt

Čím hlouběji poznávám svět, tím pestřejší a barevnější jej vnímám. V tomhle světě neexistuje jednoduchá událost, každá má svoji hloubku a příčinu. A jít až k meritu věci, to je můj svět...