Představitel rady Národní domobrany František Krejča se vrací k nedělnímu výročí, zasazuje čin hrdinných parašutistů a českých rodin, které jim pomáhaly, do perspektivy dnešního dění a komentuje neuvěřitelnou drzost Hermana s Bělobrádkem, kteří svou přítomností na pietě v Resslově ulici doslova poplivali to, za co tisíce českých vlastenců během německé krutovlády zaplatily svými životy.
„V neděli 18. června, tomu bylo přesně 75 let od dne, kdy v boji s německou drtivou přesilou padli v kryptě pravoslavného chrámu v Resslově ulici v Praze českoslovenští parašutisté, kteří provedli atentát na říšského zastupujícího protektora Reinharda Heydricha. Heydrich atentát přežil a skonal až v péči německých lékařů – a jsou možná oprávněné domněnky, že někdo v Říši měl prostě zájem na tom, aby Heydrich zemřel. Byl mladý a už tak úspěšný! Byl jedním z nejmocnějších mužů Třetí říše a snadno mohl „ledaskomu“ přerůst přes hlavu.
Následný teror, který Němci rozpoutali, si vyžádal mnoho obětí. Jakoby národ musel opožděně splácet těmi umučenými a zastřelenými svůj dluh vlasti. Je taková představa absurdní? Ne! Dějiny nikdy a nikomu nedovolují beztrestně zradit a zanechat v ponížení svoji vlast a svůj národ. My jsme to dopustili pomnichovskou kapitulací. A je zbytečné tvrdit, že lid se tehdy bránit chtěl a byl zrazen vlastními politiky – v podobných případech je to stejné vždy a všude; politici jsou přeci součástí společnosti a národa; nepřicházejí z jiného světa. Měli jsme se bránit! A protože jsme se nebránili tehdy a nepřinášeli jsme oběti v čase bojů, museli jsme pak přinést oběti zběsilému teroru v čase bezmoci.
Atentát nicméně byl odpovědí Čechů rozječenému frajtrovi a jeho pohůnkům. Co řekl říšský zastupující protektor při svém nástupu do funkce? „Konec konců, Češi nemají v tomto prostoru co pohledávat“. Za tato tupě arogantní a přitrouble nejapná slova ho Češi zabili – a věru, nic jiného si ten kus lidského slizu nezasloužil. Atentát byl politickým aktem, který ukázal, že odboj proti Němcům je v Čechách a na Slovensku realitou. Následná pomsta Němců byla strašná, ale ty oběti nebyly marné a přispěly k tomu, že poválečnou obnovu naší republiky vítězné mocnosti nezpochybňovaly. Krev našich vojáků na východní i západní frontě a krev těch, které Němci povraždili za smrt Heydricha, to byla daň za svobodu!
Dnes se přesto někteří pouštějí do úvah nad tím, jak zbytečný a škodlivý skutek to byl. Prý zbytečně došlo k aktu, který rozpoutal teror a to jen vinou parašutistů. Ale opak je pravdou a my můžeme být hrdi na skutek parašutistů. K podobné akci v žádné jiné Němci obsazené zemi nedošlo. Jejich odvaha je částečnou splátkou dluhu, který národ měl vůči vlasti za kapitulaci. Protože vlast je posvátná a v dobách ohrožení musí být hájena.
Letošní rok je plný významných dějinných výročí a jejich připomínka je nezbytná. Ale není vždy povznášející a to zejména proto, že v letošním roce jako bychom opět stáli na osudových křižovatkách. Před námi jsou hrozby a nebezpečí a my si nejsme jisti, po jakých cestách se vydat. Ale odkaz minulosti je majákem, který jasně ozařuje správnou cestu – nemusíme být na rozpacích a nesmíme být malověrní. Tenkrát jsme se nebránili a heydrichiáda byla jedním z trestů.
Po válce jsme se s přílišnou horlivostí hnali do náruče východního přítele. Po Listopadu 89 jsme se se stejnou horlivostí hnali na opačnou stranu. A dnes? Stojíme v zadlužené, rozkradené zemi a posloucháme řeči demagogů o tom, jak je to dobře. Posloucháme řeči multi-kulti vítačů, že musíme přijmout imigraci, která hrozí naprosto rozvrátit všechno, co tvoří náš svět. Posloucháme řeči slouhů NATO, že musíme jít do konfliktů a válek, ve kterých budou umírat naše děti pro cizí zájmy. Vojáci SS (Spojených států) se bez našeho souhlasu prohánějí po naší zemi – prý jsou přátelé a jedou k nám jako přátelé, ale jezdí v kolonách těžké techniky s odkrytými a nabitými zbraněmi! V současnosti se u nás chovají jako ve své kolonii; naše zájmy a naše bezpečí je příliš nezajímají a jak se zdá, nikomu jejich počínání nevadí – je to tak prý správně.
Jaký to paradox ve srovnání s lety uplynulými. Po válce se marně Sověti snažili vytvořit si u nás svoje základny, ale marně, ačkoli po celá padesátá léta tady skutečně vládli. V šedesátých letech si dislokaci svých jednotek u nás vynucovali doslova direktivně a nátlakem. Nakonec si museli zinscenovat nebezpečí kontrarevoluce, aby k nám mohli „internacionálně“ vtrhnout a svoji armádu zde ponechat. Není bohužel těžké z hlediska morální kvality srovnávat současný režim s režimem „soudruhů“ z let šedesátých. Ačkoli byla studená válka, přesto měli „soudruzi“ nepatrně jiný, trošičku jiný názor na pojem suverenita země.
To není chvála komunistů, to je kritika současného establishmentu. Měl být lepší, nesrovnatelně lepší než byl ten komunistický. Vždyť o to při listopadovém převratu přeci šlo! Ale bohužel, není to tak a ten současný režim není o nic lepší než byl ten komunistický! Je na místě při vzpomínce na parašutisty hovořit o současných kolaborantech? Ano, už jen proto, že nedělní vzpomínkové slavnosti v chrámu Sv. Cyrila a Metoděje se účastnili také Hermann a Bělobrádek – věrní a spolehliví přátelé sudetoněmeckého landsmanschaftu, jedni z těch, kteří si umějí „docela dobře“ představit Českou republiku jako sedmnáctou spolkovou zemi. Jejich účast lze právem pokládat za poplivání památky parašutistů.
Vlast je posvátná. Zradit vlast je neodpustitené a musí to být vykoupeno oběťmi; to platilo a platí! Ale je nezbytné si také připomínat, že totéž co zrada je – být lhostejný k osudu vlasti ve chvílích jejího ohrožení. Jaké oběti budeme muset my a naše děti přinést za lhostejnost vůči ilegální migraci, za netečnost ke snahám zavlékat nás do cizích válek, za podlézavé, servilní „panáčkování“ před arogancí unijních elit (zvláště těch německých)? Čím budeme muset vykoupit svoji vinu, pokud se nedokážeme vzpamatovat včas?“
