Husitské prapory na Pražském hradě

0

V roce 2015 na Pražském hradě vlály dva husitské prapory. Prezident Miloš Zeman tak zahájil připomínku 600. výročí upálení církevního reformátora mistra Jana Husa. Stejným způsobem uctil památku Husa v roce 1925 i tehdejší prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Vyvolal tím však diplomatický konflikt s Vatikánem.

Spory se podařilo urovnat až po dvou a půl letech – v lednu 1928. Česká republika nicméně zůstává jediným evropským státem s katolickou tradicí, který s Vatikánem dodnes nemá uzavřenou řádnou mezinárodní smlouvu.

Ať máme na husitství a reformaci jakékoli názory, z toho, že jsme potomky husitů, se jako Češi opravdu nevyvážeme. Je to naše historické dědictví, které se s námi táhne jako neviditelná červená nit.

Během první světové války vláda ve Vídni jakékoliv oslavy a projevy směrem k husitství zakazovala. Po roce 1918 byl proto nástup Husových příznivců o to silnější a intenzivnější.

Už od počátku 20. let začali lidé volat po tom, aby se 6. červenec stal státem uznaným svátkem. Řada organizací a spolků kvůli tomu dokonce posílala žádosti vládě i přímo prezidentovi. Bylo totiž všeobecně známé, že Tomáš Garrigue Masaryk má k Husovi vřelý vztah. Byl i jedním z iniciátorů vzniku Československé církve husitské.

V březnu 1925 se v Národním shromáždění nakonec podařilo záměr prosadit. V červenci 1925 se tak poprvé slavilo výročí upálení mistra Jana Husa jako státní svátek. Nad svátkem totiž převzal záštitu Husův příznivce Masaryk.

Když 6. července 1925 oslavy začaly, nechal na Pražském hradě vyvěsit černý prapor s červeným kalichem. Takový symbol nad sídlem hlavy státu ovšem Vatikán vnímal jako provokaci. Jeho reakce byla okamžitá. Papežský nuncius Francesco Marmaggi už den poté na protest opustil Prahu. Výsledkem byla mezinárodní roztržka, která trvala několik let.

Výsledkem bylo přijetí rezoluce, která slibovala, že napříště se oslavy budou odbývat bez státní patronace, vládě Masaryk slíbil, že husitský prapor na Pražském hradě vystavovat nebude. Oba státy pak v lednu 1928 podepsaly úmluvu zvanou Modus vivendi, která měla ukotvit vztahy katolické církve a státu.

Po urovnání sporů s Vatikánem se papežský nuncius začátkem roku 1928 vrátil do Prahy.

Vztahy obou zemí byly až do druhé světové války na dobré úrovni. Katolický sjezd v Praze v roce 1935 proběhl za podpory vlády a politických stran. Téhož roku papež jmenoval nového pražského arcibiskupa Karla Kašpara kardinálem. Stal se tehdy vůbec prvním občanem republiky, který získal tak vysokou církevní hodnost.

Okupace nacistickým Německem ale vše přerušila. Úmluva z roku 1928 navíc nikdy nenahradila definitivní mezinárodní smlouvu a platila jen do roku 1950. Tehdy komunistický režim po zahájení procesů s vysokými církevními představiteli papežského nuncia vyhostil a přerušil s Vatikánem diplomatické styky.

Kontakt mezi oběma státy byl obnoven až krátce po pádu komunistického režimu. Do Prahy se v roce 1990 po čtyřiceti letech vrátil apoštolský nuncius. Byli jmenováni noví biskupové a obsazena biskupství.

Zemi v dubnu téhož roku také poprvé navštívil papež Jan Pavel II. O devět let později se dokonce omluvil za nespravedlivý rozsudek církevního soudu, který poslal Jana Husa na smrt. Kazatele poctil i titulem „reformátor církve“.

Vzájemné vztahy obou zemí jsou ale stále nestandardní. Česko je jediným evropským státem s katolickou tradicí, který s Vatikánem nemá mezinárodní smlouvu upravující i postavení církve v zemi.

V poslední době někteří čeští autoři útočí na husitství jako na něco, za co bychom se měli stydět. Jako na konflikt s Evropou, jako na projev barbarství. Co Hus a husitství znamenají z hlediska našeho místa v evropských dějinách?

Podle historika Josefa Válka je husitství nejvýznamnější událostí českých dějin:

„Pokud vím, tak historikové se za husitství nestydí, a pokud se vyskytují názory, které máte na mysli, nejsou to názory seriózních historiků. O Husovi se právě poslední vatikánská konference a katolická církev slovy papeže vyjádřila jednoznačně pozitivně. Stanovisko katolické církve konečně umožňuje, aby všichni přijali Jana Husa za orientační symbolickou osobnost českých a evropských dějin. Husitství je nejvýznamnější událostí českých dějin, která se do evropských dějin vepsala. Mimo jiné je revolucí, která nebyla poražena zahraniční intervencí, jak ve svých úvahách o světových dějinách poznamenal švýcarský historik Jakob Burckhardt, zakladatel moderní kulturní historiografie.“

Husitství lze opomíjet, ignorovat, dokonce i znevažovat, ale nelze ho z našich dějin vymazat. Komunistický režim pohlížel na husitství především v tom smyslu, jak ho prezentovalo marxistické dějepisectví. Toto oslavné pojetí třídního boje husitů proti feudálním vykořisťovatelům je dnes nejen překonané, ale i nepřijatelné. Lze ho totiž považovat za mylný extrém. Tím druhým extrémem je přesně opačný postoj zdůrazňující pouze negativní aspekty husitství, kterých jistě nebylo málo. Tento tendenčně odsuzující pohled existoval již dříve a je bohužel velice častý i dnes.

Objektivní, vyvážené, nezávislé, ale i kritické hodnocení husitství by se mělo nacházet někde uprostřed mezi těmito extrémy a mělo by vycházet ze současného stavu poznání.

Husitství vyplňuje v českých dějinách více než jedno století. Tuto epochu lze vymezit letopočty 1371 až 1485. Pravděpodobně v roce 1371 se narodil mistr Jan Hus, který stál v čele univerzitních mistrů, snažících se o radikální reformu tehdejší církve nacházející se v hluboké krizi. Kvůli heretickým názorům, které údajně zastával, byl 6. července 1415 v Kostnici jako kacíř upálen. Husitská epocha vrcholí v roce 1485, kdy byl na sněmu v Kutné Hoře vyhlášen tzv. Kutnohorský náboženský mír, kterým byla završena česká reformace.

Za přínos a jedinečný znak české reformace lze považovat na tehdejší dobu ojedinělý respekt vůči svědomí každého člověka, a to i člověka poddaného. Tato nevídaná tolerance byla alespoň zpočátku vynucena specifickými poměry v českých zemích, kdy po nerozhodném výsledku husitských válek nebyla žádná ze stran dostatečně silná na to, aby soupeře úplně porazila. Obě strany byly tedy v zájmu vlastního přežití, udržení míru a bezpečí nuceny nalézt způsob vzájemné koexistence. Z této nutnosti nakonec vzešla uvědomělá snaha o právní kodifikaci vzájemné tolerance a respektu ke svědomí druhé strany, k čemuž došlo kutnohorským náboženským mírem roku 1485. Ten se však týkal pouze soužití katolíků a utrakvistů – kališníků, jiné náboženské skupiny si na zákonem povolenou existenci musely počkat až do vydání Rudolfova Majestátu roku 1609.

Podle socioložky, mluvčí ProAlt Terezy Stöckelové může být husitství inspirací k nekompromisní kritice autorit, ať už je to Bohem posvěcený papež nebo v kouři volebního kadidla jmenovaná vláda, pokud tyto autority kážou vodu a pijí víno.

Vlastimil Vondruška spisovatel a historik napsal, že dějiny píší vítězové. Čechům chybí sebevědomí přihlásit se k vítězům. Raději truchlíme na Bílé hoře. Jsme jediný národ v Evropě, který protestantismus učí od Wycliffa.

V podstatě jde stále o jedno a totéž. Jde o vnější a vnitřní reformu člověka a společnosti.

Hus reformoval, chtěl, aby náboženské impérium, jehož byl součástí, žilo v pravdě a duchovní čistotě. Je to princip, který se stále opakuje. Jde o souboj jednotlivce s monstrem totalitního molochu, který se dávno rozešel se svou původní myšlenkou.

Dnes máme potíže s vlastenectvím i se svým svědomím. Naše dějiny jsou proškrtány, všechno jsme zbourali a fakta zpochybnili. Jsme totálně vyprázdnění. Nemáme se čeho chytit. Naším vzorem nejsou historické postavy a hrdinové s pevnými morálními rysy. Hrdiny se stali celebrity bez morálky. Podle názoru J. M. Kašparů ztrácíme identitu, duchovní i kulturní. Tři hodnoty jsou v životě člověka důležité. Vlast, jazyk, tradice. Pokud pro nás neznamenají nic ztratíme je. Nebude vlast, jazyk a nezůstanou ani tradice.

Zdroj: https://husitstvi.cz

Autor: Emil KALABUS
Publikováno s vědomím a souhlasem autora.

http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/husitstvi-je-nase-historicke-dedictvi-160605.htm

https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2364214-husitsky-prapor-nad-hradem-vyvolal-roztrzku-s-vatikanem-masaryk-radosti-zpival-a

O autorovi

admin