Představitel rady Národní domobrany František Krejča o tom, že Národní domobrana je věcí všech věkových kategorií a životních situací.
„Často se objeví otázka – Mohu se stát domobrancem, když jsem nebyl na vojně, nemám zbraň, necvičím bojové sporty? Mohu se zapojit, i když jsem starý/á a nemůžu cvičit se zbraní, běhat po lese, sportovat, konat namáhavé aktivity? Odpověď je – Ano! Každý je v Národní domobraně užitečný, každý má svůj úkol a svoje místo, protože význam a účel domobrany je široký – nejen udržovat klid a bezpečí, bránit občany před útoky a napadáním, být garantem branné přípravy a civilní obrany, plnit úlohu dobrovolné druhé zálohy armády a podílet se na ozbrojené obraně státních hranic a suverenity a územní celistvosti státu, ale také hájit principy demokratického uspořádání společnosti, vést občany k aktivnímu zájmu o věci veřejné, dbát na vymahatelnost práva, chránit spravedlnost a dobré mravy ve vztazích mezi lidmi, vychovávat děti a mládež k vlastenectví a k úctě k národním tradicím, prosazovat ochranu národních zájmů. Pro tyto úkoly je potřebný doslova každý občan – muži i ženy, mladí i staří. Domobrana bude funkční, když bude už nyní schopna plnit všechna zadání, která vyplývají z důvodů jejího vzniku.
Ačkoli současná invaze nelegálních migrantů není jediným důvodem vzniku domobrany, je vážnou hrozbou! Ledaskomu naivnímu se ještě může zdát, že přeci jen mají pravdu ti, kteří potřebnost domobrany odmítají a zesměšňují; vždyť „žádní migranti tady nejsou a stejně k nám nechtějí!“ Jenomže oni u nás už jsou a budou jich tu statisíce! Do Evropy přicházejí s upřímným přesvědčením, že všechno, co tady vytvořily generace našich předků a co patří nám, je ve skutečnosti jejich. Proto jsou tak rozhořčeni, že jsou zadržováni na hranicích, že hned nedostávají domy a auta a tisíce euro kapesného, že si nemohou dělat, co by chtěli. Vědí, že na to všechno přeci mají právo – na naší poslušnost, na peníze, domy, naše děti, dcery, ženy. Tak je to učí jejich víra a tak jim to slibovali ti, kteří jejich migrační invazi připravují, organizují a řídí.
Jaký potom bude náš život a co nás čeká? Přibližný obraz naší blízké budoucnosti můžeme vidět v mnoha evropských zemích – nejen v Německu, Rakousku, Švédsku, Británii. Naše bezpečí by mělo být věcí policie, ale víme, že policie v západních a severní Evropě má jasné zadání – neřešit, nezasahovat. Pro migranty prý mají dokonce platit „měkké“ verze zákonů; za co si jde tuzemec „sednout“, za to dostane migrant napomenutí. Zní to jako aprílový žertík. Ale i kdyby tomu tak nebylo oficiálně, ve skutečnosti to tak je. Co bude v případě násilných útoků a konfliktů dělat policie ČR? Bude s nasazením všech sil a prostředků hájit naše bezpečí, zdraví a životy, náš klid a majetek?! Možná ano, pokud k tomu dostane příkaz. Policie je nástroj politické moci a dělá to, co dostane nařízeno. A tak je to správné v dobách stability. Ale ta doba je teď nenávratně pryč a náš politický establishment nenápadně ruku v ruce s tuzemskými odnožemi zahraničních „neziskovek“ otevírá nelegální migraci dveře dokořán – takže policie zasahovat v náš prospěch asi nebude.
Po mnohaměsíční době lží, vytáček a jalového vysvětlování je konečně jasné, že evropští politikové jen poslušně plní příkaz elit dostat do Evropy během několika let další milióny migrantů z Asie a Afriky. Migrační vlna začne teprve nyní nabírat na intenzitě! To, čeho jsme byli svědky doposud, bylo ničím a přesto jsme už mohli určité zkušenosti udělat. Můžeme spoléhat na to, že migranti přicházejí, aby s námi žili v poklidu, vzájemné lásce a svornosti? Můžeme se v případech potíží a problémů spoléhat na naší armádu a policii? Můžeme se v mezních situacích spoléhat na vlastní, legálně držené zbraně? Odpověď na tyto otázky zní – Určitě NE! Potom zbývá jediné – pokud stát nebude schopen a ochoten zajistit naší ochranu a bezpečí, musíme se o sebe postarat sami. Nemůžeme čekat, co se bude dít a kdo se o nás postará, když se ocitneme v problémech. A budeme si muset nějak poradit také s prostředky na obranu – snaha EU odzbrojit občany je dostatečně výmluvná.
Proto je pro nás jedinou možnou formou obrany budování domobrany. Zapojit se do ní musí být schopen každý z nás, protože jednotlivec nezmůže nic a neochrání nikoho, ani sám sebe. A stejně to platí pro jednotlivé, izolované skupinky, osamocené obce nebo městské části. Jen ve vzájemné pospolitosti, v úplném vzájemném sepjetí máme reálnou šanci! Naše obrana bude mít smysl a šanci na úspěch, jen když budeme bojovat všichni. Domobrana musí být masovou záležitostí. Jsme desetimiliónový národ, takže nás není málo! A nejsme sami. Lidé v celé Evropě začínají procitat. A otázka – Jsem potřebný také já? Čím bych také mohl přispět? – ta je na základě poznatků doslova všelidských mnohokrát zodpovězena. Pradávná zkušenost lidstva učí, že vše, co se týká velké pospolitosti, má trojí okruh nositelů – jedni konají, druzí pomáhají a další o tom mluví. Ale nikoli v tom hanlivém smyslu! Nejde o to, že by ti další nedělali nic a jen by klábosili. Naopak! Mluvit o dané věci, o jejím významu, umět jí vysvětlit, připomínat, dávat jí do souvislostí a ukazovat její význam v různých náhledech – to všechno je téměř stejně důležité, jako věc vykonávat a nebo při její realizaci pomáhat.
Příkladem je jakákoli činnost, na které se podílí vnuk či vnučka, otec či matka a děd nebo babička – mladí se učí, starší dohlížejí a pomáhají, staří radí a povzbuzují. A v domobraně je to stejné. Aktivní mladí a mladší jedinci cvičí a trénují; jejich primárním úkolem je hlídkovat a chránit. Lidé středního věku se ve chvílích přímého ohrožení také účastní aktivní obrany – mají svoje vyhrazené místo a znají své úkoly, které plní v dané chvíli, v případě potřeby. V dobách klidu pomáhají s přípravou materiálu, s výrobou potřebných předmětů a podobně. Mnozí z nich mají zkušenosti z armády, prošli vojenským výcvikem nebo to jsou bývalí vojáci z povolání a mohou připravovat mladší nezkušené, ale aktivní a obětavé domobrance. A staří lidé nebo ti, kteří z jakýchkoli důvodů nemohou aktivně působit spolu s ostatními nabízejí svoje odborné znalosti, pečují o děti, ošetřují nemocné a zraněné, zajišťují a připravují potravu, opravují potřebné nářadí, nástroje a další předměty, zabezpečují skladování materiálu. Mohou mladší domobrance učit dovednostem řemeslným, vojenským, zdravotnickým a podobně. A hlavně – co nemohou dát ve fyzickém výkonu, to vynahradí svými zkušenostmi, rozvahou a nadhledem.”
