Představitel Národní domobrany František Krejča se v tento slavný den, 9. května, zamýšlí nad událostmi před jedenasedmdesáti léty.
„V těchto dnech vzpomínáme 71. výročí konce II. světové války. Na počátku května 1945 se fronta na východě i západě Evropy hroutila, německá vojska ustupovala a západní mocnosti se začaly obávat vlivu Sovětského svazu. Potřebovaly sice spojence proti Hitlerovi, ale nepotřebovaly silného vítěze války. Část západních vojenskopolitických kruhů proto začala zvažovat možnost spojit se s bojeschopnými zbytky německé armády a zahájit válku proti Stalinovi. Němečtí vojáci přestávali bojovat a masově přecházeli do zajetí. To také vysvětluje nepoměr výše ztrát západních spojenců a Rudé armády. Jen při osvobozování Československa ztratila Rudá armáda 130 tisíc mužů, zatímco US Army ztratila v Čechách 116 mužů! Je strašný každý zmarněný život – ale tohle je nepoměr!
Navíc hrozilo nebezpečí, že se české země stanou centrem odporu německé armádní skupiny Mitte (1 milion vojáků) a že zde válka bude pokračovat v plné síle. tyto plány mohl narušit jen odpor českého obyvatelstva. A to se stalo. V Praze a v jiných českých městech vypuklo povstání, kterého se celkem účastnilo hodně přes sto tisíc lidí. Na zvládání odporu povstalců a tlaku Rudé armády už Němci neměli čas ani sílu. Stalo se tak několik dnů před koncem války, ale tehdy přeci nikdo nemohl vědět, kdy ten konec opravdu přijde. Proto bylo povstání aktem skutečné odvahy účastníků květnového povstání. Naší republiku na sklonku třicátých let 20. století ohrozila agrese vetřelců, ale naše tehdejší politická reprezentace se vůči tomu nepostavila a přijala diktát Západu, který nejenže ve svých důsledcích znamenal zničení státu, ale byl doslova ohrožením existence národa. Nic jsme kapitulací nezískali, naopak jsme se obětím a ztrátám stejně neubránili. Jestliže se tedy nedokázaly generace našich dědů a otců vetřelcům postavit hned, alespoň to částečně napravily v květnu 1945.
Následný vývoj šel od jedné lokální války ke druhé, od jedné krize ke druhé a výsledkem poválečného uspořádání byl vznik dvou mocenských bloků, etablování nových totalitních režimů, zbrojení a studená válka, která hrozila přerůst ve válku skutečnou. Světová válka zavinila smrt 60 milionů lidí a strašlivé materiální škody, ale především přinesla zisk nadnárodních bankovních elit. Překreslení politické mapy světa pro ně oslabení jejich pozice neznamenalo – naopak! Vždyť konec konců samo rozpoutání války bylo jejich dílem! Válka jim přinesla zisk, protože pravidla velkého finančnictví zní jasně: Půjčka je zárukou zisku a Války jsou žně bankéřů. Aneb – jak svého času pravil baron Rotschild – Vojny nebude, nedámť peněz!
Poválečný vývoj zřetelně ukázal, že je jako vždy stojí touha po moci, po zisku a bohatství proti prosté, přirozené touze lidí po klidu, bezpečí, respektu k důstojenství lidského života a po přirozených a základních lidských právech. Jsme po těch více než sedmdesáti letech od války v bezpečí? Jsme chráněni spojenectvím a přátelstvím demokratických a mírumilovných zemí? Jsme součástí demokratického a stabilního společenství? Ne! A je pouze alibismem říkat, že jsme nemohli věci ovlivnit ani my tady u nás, ani lidé jinde. Není pravda, že lidé nic nezmohou, že jsou navzdory svému množství příliš slabí! Vždy je tím skutečným důvodem jen pohodlnost a opatrnost. O co vlastně šlo tehdy a co jde nyní, to nám jasně ukazuje vývoj posledních dvacet let! Záměrně vyvolaná válka v Jugoslávii, bombardování Srbska, vznik mafiánského kvazistátu, otevření volné balkánské cesty pro islámskou migraci do Evropy, nesmyslné války na Středním Východě a rozbití Iráku, Lýbie a Sýrie, úsilím spojenců Západu vytvoření a podpora tzv. Islámského státu, vyvolání řízené migrační vlny, válka na východě Ukrajiny, podpora polofašistického režimu v Kyjevě „demokratickým“ Západem a jeho snaha vyvolat konflikt s Ruskou federací.
Ve všech případech jsou nám tyto konflikty předestírány jako boj za demokracii a svobodu, jako ochrana svobody a lidských práv. V každé evropské zemi tyto pravdy hlásají, podporují a prosazují ti „pověření“ a takoví jsou také u nás. A jsou to stále ti samí, kteří nás už léta varují před nacionalismem a „čecháčkovstvím“, jásají nad humanitárním bombardováním, schvalují zabíjení dětí a civilistů, pějí v ústrety americkým radarům a základnám, jsou pro „arabské“ jaro, vítají a přijímají migranty, obhajují evropské hodnoty… A okřikovali jsme je? Zavřeli jsme jejich prolhaná ústa!? Platí a platilo vždy, že arogance a pýcha zmůže jen to, co jí slušní, obyčejní lidé dovolí. To nejsou jen vznešená a prázdná slova. Je to věc každého z nás. Pro rozpoutání válek a dalších hrůz je potřeba zhovadilosti elit a pasivita a trpné poddanství obyvatel. Jak se správně už po staletí říká – zlo potřebuje jedině to, aby slušní lidé nedělali nic. Lokajové elit ve skutečnosti jen dokazují, že jsme stále v sevření těch samých sil, které po celou dobu moderní historie ohrožují samu podstatu evropské civilizace a důstojenství lidského života; jsme v područí těch, kteří mluví o demokracii a svobodě a přitom připravují vznik nové totality. Jiné tváře, jiná jména a jiná hesla jen zakrývají stále tutéž aroganci elit, nenažranost, pohrdání člověkem, snahu přetvářet svět a lidstvo podle vlastních zhovadilých představ. Jejich nástrojem jsou hospodářské krize, válečné konflikty, terorismus, umělé vytváření epidemií, drogy, juvenilní justice, ničení vlastenectví, rozvracení základů rodiny, šíření zvrácené sexuality. A nyní migrační invaze do Evropy.
Vždy stojí a vždy bude stát proti sobě agresívní arogance elit a právo lidu na důstojný život. O svoje právo na důstojný život se ale každý musí zasloužit a nelze tvrdit, že kdokoli může přijít kamkoli a má právo podílet se na tom, co vytvořili tamní lidé. Oni to tvořili pro sebe a kdo na tom chce podílet s nimi, musí mít jejich souhlas. A to je případ současných migrantů do Evropy, to je případ invazní vlny, kterou záměrně vyvolaly, organizují a ze zákulisí řídí temné síly v náš neprospěch. Tyto „národní hosty“ k nám nikdo nezval, nikdo z nás jim není nic dlužen a není naší povinností je přijmout. Námi zvolení političtí představitelé nedostali mandát k tomu, aby v téhle věci rozhodovali poslušně a lokajsky podle rozkazů nikým nevolených elitářských kruhů a skupin.
Migrační invaze je nebezpečím dneška a týká se nás naplno. Valí se k nám vlna vetřelců a ohrožuje nás? Potom je povinností každého se jí postavit! A v tom je stále platný odkaz účastníků protifašistického odboje a květnového povstání – Je naše země ohrožena? Je v nebezpečí?! Braňte ji!“
