Lichva může mít tvář mladé přívětivé ženy vystupující v televizní reklamě coby dobrosrdečná rodinná přítelkyně, která vám peníze osobně přinese až domů.
Ďábel stvořil lichváře. Ti nepracují jako lidé a nebudou trestáni s lidmi, nýbrž s démony, neboť množství peněz, které lichvou získávají, je stejné jako množství dřeva odesílaného do pekla k jejich spálení. Kardinál Jakub z Vitry, 1. polovina 13. století
Lichva je sociální jev starý několik tisíc let, už ve starém Egyptě bylo známo půjčování na úrok. Rovněž ve starověkém Řecku nebo Římě byla lichva známým jevem, za lichvu se většinou považovalo spíše jen poskytování půjček na přemrštěný úrok, který se neshodoval se zákony. Lichva a lichváři jsou často zobrazovaní v uměleckých dílech, stačí připomenout Shakespearova Kupce benátského a jeho lichváře Shylocka nebo lichvářku Alenu Ivanovnu v Dostojevského románu Zločin a trest. V Moliérově hře Lakomec je lichvář Harpagon dokonce postavou titulní.
Lichva je obecně závazek nepřiměřený k zisku závazkem získanému. Nejčastějším příkladem jsou půjčky s obrovskými úroky, například 100 % za každý den. Termín je často spojován s nebankovními společnostmi.
Podle Ottova slovníku naučného má slovo „lichva“ slovanské kořeny a pochází z výrazu lichý, tedy nesprávný, nerovný, lichva jako činnost je tudíž jazykově označena za jednání nesprávné, nemravné.
V Indii se za osobu provozující lichvu považoval každý, kdo půjčoval peníze na jakýkoliv úrok. Tento názor byl zastáván až do období 1500 let př. n. l., kdy byl tento koncept pozměněn v tom smyslu, že za lichvu se považoval každý úrok, který překračoval taxu povolenou zákonem. Rovněž ve starém Egyptě bylo známo půjčování na úvěr a existovala vrstva osob živící se překračováním povolených sazeb úroků, což bylo považováno za jednání společensky zavrženíhodné. Ve starém Babylonu bylo nadměrně vysoké úrokování považováno za lichvu. Většinou se financovaly zemědělské práce, ale i obchodní námořní plavby. Předmětem půjček bývaly drahé kovy i zemědělské produkty, v tomto období se typizovala první písemná úvěrová smlouva s přesně vymezenými náležitostmi. Ve starověkém Řecku nebo Římě se většinou považovalo za lichvu spíše jen poskytování půjček na přemrštěný úrok, který se neshodoval se zákony.
Pro další evropský vývoj byla však nejdůležitější a do budoucnosti nejvíce rozebíraná úprava lichvy obsažená v Bibli– ve Starém zákoně.
S nástupem křesťanství se začal měnit pohled na samotné základy úvěrového vztahu a lichvy. Křesťanské autority chápaly lichvu jako jakékoliv půjčování peněz na úrok, a jejich postoj vůči lichvě byl od samého začátku naprosto zamítavý. Již rané církevní koncily v Arles (314) a Nikai (325) zakázaly půjčování na úrok všem osobám duchovním. V době, kdy již platily absolutní zákazy pro osoby duchovní, se začínaly vytvářet i zákazy pro osoby laického stavu. Významným plošným zákazem pro laiky bylo nařízení Karla Velikého. Další zesílení církevních zákazů vůči lichvě je spojeno s boji mezi papeži a císaři o investituru (ukončených roku 1222 tzv. Konkordátem wormským) a Gratiánovým dekretem – sbírkou církevních textů tvořících součást kanonického práva (kolem roku 1140). V něm jsou formulována základní stanoviska církve vůči lichvě. Základní teze, kterou používá ve vztahu k půjčování na úvěr, zní: „Cokoli je požadováno nad jistinu, je lichva“ (Quicquid ultra sortem exigitur usura est).
Vrchol církevního zákazu lichvy znamenaly koncily lateránské (1159, 1179, 1215), koncily v Lyonu roku 1274 a ve Vienne roku 1312, přičemž posledním z těchto shromáždění byla lichva dokonce prohlášena za hřích rovný kacířství a každá osoba, která se lichvy dopouštěla, měla být vyobcována z církve, v důsledku čehož přicházela například o možnost dosáhnout odpuštění hříchů prostřednictvím zpovědi a byl jí zapovězen i křesťanský pohřeb. Tímto došlo k definitivnímu dotvoření tzv. usurární doktríny, podle které měla být půjčka považována za bezúplatný vztah a i nepatrný úrok byl považován za lichvu. Účinnost této doktríny trvala pak až do roku 1830, přičemž v průběhu 14. až 17. století se vytvořily mechanismy, jak tvořit právní vztahy v podstatě suplující půjčování peněz na úrok, avšak neporušující církevní zákazy.
Lichvu ve své době velmi kritizoval Jan Hus.
V Koruně české byla lichva křesťanům povolena až roku1484 Vladislavem II. Jagellonským. Na počátku 16. století se výše úroku pohybovala mezi 10-35 %. Roku 1545 ji legalizoval Jindřich VIII.
V 16. století se prudce změnilo chápání peněz a obchodních vztahů, neboť došlo k všeobecnému rozvoji mezinárodního obchodu prostřednictvím zámořských plaveb a k rozvoji oběhu peněz díky získání nových zdrojů zlata a stříbra po objevení Ameriky Kolumbem (1492) a po dobytí Mexika (1519– 1521) a Peru (1532–1534) Španěly. Kromě toho se s nástupem humanismu, renesance a reformace objevily filozofické, teologické a právní názory, které otevřeně nahlodávaly náboženské, právní i ekonomické základy usurární doktríny. Již nebylo pochybností o tom, že půjčování peněz je činnost, která může být úplatná. Různé evropské země v tomto období upravily ve svých kodexech výši úrokových sazeb tolerovanou při peněžních nebo zbožních půjčkách, nicméně platnost usurární doktríny stále trvala. Tento rozpor se jednotlivé právní úpravy snažily řešit tak, že nenazývaly věci pravým jménem a neupravovaly půjčku v dnešním slova smyslu.
18. a 19. století se vyznačuje neustálým kolísáním mezi uvolněním právních omezení lichvy pod vlivem liberálních učení a zachováním tradičního přístupu se stanovením a vynucováním nejvyšší přípustné úrokové sazby. Přetrvává nadále chápání lichevních smluv toliko ve vztahu k překročení maximálních zákonných sazeb při sjednání smlouvy o půjčce.
V některých západoevropských státech je hranice lichvy stanovena jako procentuální odchylka od průměrných tržních úroků, v jiných státech je stanovena pevně, například ve Švýcarsku je maximální hranice u spotřebních úvěrů stanovena na 15 %. V Česku takováto hranice stanovena není.
V současnosti je lichva problémem hlavně těch, kteří neumějí odhadnout následky půjček s vysokými úroky. V Česku je známa zejména lichva mezi Romy, která je v mnohých případech příčinou bídy, ze které se dlužníci bez vnějšího zásahu nemohou již nikdy dostat.
Novodobá lichvářka obvykle nevypadá jako Alena Ivanovna, odpudivá stařena z Dostojevského Zločinu a trestu. Může mít tvář mladé přívětivé ženy vystupující v televizní reklamě coby dobrosrdečná rodinná přítelkyně, která vám peníze osobně přinese až domů. Někteří věřitelé půjčují bez záruk sociálně slabým lidem, kteří v řadě případů nejsou schopni dluh během svého života splatit. Věřitel následně získává nárok na hrazení dluhů ze sociálních dávek. Původní dluh včetně neustále rostoucího penále sice není nikdy splacen, současná hodnota (present value) dlouhodobě strhávaných srážek však převýší původní půjčku.
Občanský zákoník sice např. zakazuje jednání proti dobrým mravům a upravuje neúměrné zkrácení a lichvu, avšak na druhé straně u jednotlivých institutů umožňuje stranám jednání nedílně spojená s lichevními smlouvami – dovoluje brát úroky z úroků, sjednat propadnou zástavu, stanovit nepřiměřeně vysokou výši smluvní pokuty, umožňuje libovolně stanovit výši úroku z prodlení, ustanovení o lichvě a neúměrném zkrácení navíc nechrání podnikatele a v neposlední řadě tento zákon výslovně dovoluje prakticky jakýkoliv občanskoprávní spor vyjmout z působnosti obecných soudů a projednat ho v rozhodčím řízení. Nadále je také možné stanovit výši úroků u zápůjčky a úvěru prakticky v jakékoliv výši.
Důsledky lichvy. Každý týden tisíce lidí ztratí svůj dům, auta a další majetek, neboť je proti nim vydán rozsudek, dokonce i v případě, že nikdy u soudu nebyli a ani před soudcem nestáli, aby se mohli vyjádřit k žalobě. Ve většině těchto případů si lidé buď nejsou vědomi celé akce proti nim, nebo nemají peníze na právníka. Ti, kteří mají za sebou nějakou zkušenost se soudy, budou vědět, že právnická pomoc je tak přehnaně drahá, že většina lidí se vzdá, aniž by to jenom zkusila. A tak bez mrknutí oka soudci a soudy ničí životy tisíců lidí každý týden, v několika málo vteřinách, aniž by lidé pronesli jediného slůvka na svou obranu. Naše mládež je podvedená a jejich budoucnost a budoucnost jejich země je rozkradená nadnárodními korporacemi a nezákonnými vůdci, kteří z našich dětí udělali otroky.
Zákony, které nás zotročují, byly vytvořeny, aby sloužily korporacím a naší vládě, která jim slouží také. Pouze ti s penězi a mocí mají přístup k soudu.
Lidé, kteří normálně pracují, si nemohou dovolit trávit svůj čas právními spory. Ti, kteří jsou neprůbojní, stydliví, se také nedovedou sami bránit v takovém nepřátelském prostředí, ale také většina ostatních by si nikdy nemohla dovolit právníka na vlastní náklady, protože všichni, kteří v soudním systému pracují, jsou odborníci na odkládání, prodlužování, vyhýbání se, předkládání námitek a vytváření záměrně tak obrovských nákladů pro lidi, že se nakonec většina z nich položí pod náporem finančního tlaku. U soudu jde na každém kroku pouze o peníze. Pokud nemáte bezedné kapsy, třeba tak jako banky, nemůžete získat spravedlnost.
Nikdy nezapomeňme, že moderní “peníze” byly vytvořeny těmi, kteří vlastní zlato a otroky. Oni si uvědomili, že mohou vydávat mnohem více papírových peněz než fyzického zlata, které schovali a teď tisknou peníze na požádání. Tyto peníze jim vybudovaly kartel, říši, která i dnes stále roste.
Mocný bankéř M. A. B. Rotschild kdysi řekl: „Dejte mi moc nad penězi a nemusím se starat o to, kdo tvoří právo.“ V této větě je schováno mnohé, kdo ovládá finanční systém, ovládá skrze něj téměř vše. Žádná politická moc se tomu nikdy nemůže rovnat. Obrovskou moc má tudíž i Federální rezervní systém a je naivní se domnívat, že nás, obyvatele ČR se jeho moc vůbec nedotýká.
Video: Bankovnictví₋ největší podvod na světě https://www.youtube.com/watch?v=33RS9I8QAyU
Autor: Emil KALABUS
Publikováno s vědomím a souhlasem autora.
Zdroj: https://theses.cz/id/b8g71z/Paul_Lichva.pdf
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lichva
https://www.proinvestory.cz/emil-kalabus-co-se-skryva-za-oznacenim-fed
https://celostnivzdelavani.cz/co-nam-ve-skole-nerekli
