V pondělí 4. září 2017 si připomínáme 75 let uplynulých od smrti vladyky Gorazda, biskupa pravoslavné církve v předválečném Československu.
Hrdinové nejsou jen ti, kteří bojují v první linii, ale také ti, kteří jim pomáhají a riskují tak svoje pohodlí, bezpečí a životy. Když Gorazd dne 15. března 1939 zasmušile pozoroval německé okupanty projíždějící ulicemi Prahy, řekl: “Musíme nyní něco dělat. Národ musí poznat, že milujeme svůj stát nejen slovy, nýbrž i skutky, že jsme opravdu národní církví.” A za tři roky poté, v jednom z nejtěžších období našich novodobých dějin, společně se svými spolupracovníky, tato slova také ve skutky proměnil.
Parašutisté, kteří v květnu 1942 zlikvidovali nelidskou stvůru Reinharda Heydricha, po akci nakonec našli útočiště v kryptě pravoslavného kostela v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici na Novém Městě v Praze, kde Gorazd působil. Po zradě Karla Čurdy byl chrám obklíčen početnými jednotkami SS a po úporné bitvě dobit. Všichni hrdinní českoslovenští parašutisté zde padli. Gorazd vzápětí odeslal dopis kolaborantovi Emanuelu Moravcovi, tehdejšímu protektorátnímu ministrovi školství, aby vzal veškerou odpovědnost za pomoc parašutistům na sebe, i když jejich ukrývání v počáteční fázi probíhalo bez jeho vědomí. Tím nad sebou vynesl jistý rozsudek smrti. Moravec dopis ihned předal Gestapu, které Gorazda zatklo.
Gorazdovi spoluvězňové vypravovali, jak barbarsky s ním na Pankráci Němci zacházeli i při jídle, když nedovedl v třesoucích se rukou udržet misku s jídlem. Po válce vyslýchaný komisař pražského gestapa, pověřený vyšetřováním zatčených příslušníků české pravoslavné církve vypověděl, že vladyka Gorazd byl při výsleších mučen, surově tlučen a vláčen za vousy po místnosti. Odbojový pracovník L. Šrámek, vězněný v pankrácké věznici v tutéž dobu vypověděl, že “vladyka byl vždy kolem 22. hodiny odvážen k výslechu a vracel se zcela vyčerpán až kolem páté hodiny ranní. Byl tak zesláblý, že si nemohl vzít ani vězeňské jídlo, roznášené ve velkém chvatu. Vězňové si totiž museli rychle nabírat jídlo z velikých hrnců; vladyka zesláblý a špatně vidící sahal roztřesenýma rukama po jídle, které bylo často dříve odneseno, než si je nabral. Jeho třesoucí se ruce jídla nedosáhly a byl pak gestapáckým dozorcem odkopnut, že mu to trvalo tak dlouho a ponechán bez stravy.”
Paní Šemberová při výslechu v Pečkově paláci jednou uviděla otevřenými dveřmi v jedné místnosti vladyku Gorazda při výslechu, seděl na židli bez kabátu a bez vesty a byl rudý v tváři. Po uzavření dveří slyšela jeho silné výkřiky. Po delší době byl v doprovodu dvou Gestapáků odváděn se sklopenou hlavou a byl tak utýrán, že si ani nezpozoroval, že ho zdravila. “Za to, že jsem s mou manželkou naživu, děkuji jen blaženému umučenému vladykovi Gorazdovi a otci dr. Petřkovi, kteří ničeho o mně neprozradili”, prohlásil později Jan Šembera.
Němečtí okupanti nakonec Gorazda zastřelili dne 4. září 1942 ráno na pražské Kobyliské střelnici spolu s jeho spolupracovníky Janem Sonnevendem a Václavem Čiklem, o den později následoval Vladimír Petřek, který jako první parašutistům úkryt poskytnul a kterého Němci mučili obzvláště krutě.
Tuto připomínku uzavíráme nadčasovými Gorazdovými slovy: “Kdybychom nepopřáli těm chlapcům úkrytu a pomoci, sotva by se kdo v budoucnu chtěl pak pro národní celek obětovati.”
Pokud se chcete o tomto Muži něco zajímavého dozvědět, přečtěte si krátkou vzpomínku z pera jeho spolupracovníka Josefa Leixnera: http://www.orthodoxia.cz/
