Představitel rady Národní domobrany František Krejča seznamuje domobrance a příznivce z řad veřejnosti se svým pohledem na dnešní státní svátek.
„Není mnoho historických událostí, které bychom si měli připomínat s takovou úctou, vážností a vděkem, jako svátek příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu – přijetí křesťanské víry, kultury, písemnictví a vzdělanosti. Jde o počátek nové civilizace, do které se slovanské národy zrodily. Není tím řečeno, že před tím zde hodnotného nebylo nic! Předkřesťanské kmenové kultury evropských etnik obsahují mnohé, s čím bychom se měli s obdivem seznamovat; jejich odkaz je impozantní. Ale pokud by nebyl zachycen zkoumavým a zaujatým pohledem kultur již vyspělých, s dávnějšími a hlubšími kořeny a hlavně znalých písma – kultur antického Řecka a Říma a z něj vyrůstající kultury křesťanské, pokud by nebyl zaznamenán v jejich literárních, vědeckých a uměleckých dílech, o tehdejším světě bychom nevěděli! Kmenové kultury evropských etnik měly svoje nesporné kvality; jejich odkaz se nám nedochoval v úplnosti, známe jen jejich torza, která i v neúplné podobě srozumitelně vypovídají o vášnivé touze tehdejších obyvatel Evropy pochopit svět, dobít si v něm svoje místo a získat pro svůj rod a pro své bůžky vážnost a úctu. V kmenové kultuře staroevropanů je obsaženo mnohé, co bychom měli poznat.
Ale písemná kultura jako základ civilizace – to je ten nejcennější odkaz antiky a na ní navazující křesťanství. A klíč k bráně, skrze kterou vede cesta k této vzdělanosti, ten našim slovanským předkům přinesli v roce 863 soluňští bratři Cyril a Metoděj. Jejich pozvání na Velkou Moravu a důvody, které k tomu velkomoravského vládce vedly, to se učí generace dětí už na základní škole, ale přesto je nezbytné znovu a znovu si připomínat, že právě Cyril a Metoděj přinesli písmo a liturgický jazyk, který byl našim předkům plně srozumitelný, seznamovali lid s evangelii a základními spisy křesťanské nauky v jejich národním jazyce a jejich zásluhou vznikla na našem území první literární díla a základy zákonodárství.
Přijetí křesťanství znamenalo pro naše slovanské předky nejen nový civilizační impulz, ale také záruku přežití! Vždyť kolik tehdy bylo v Evropě etnik, která nedokázala novou víru přijmout a byla vyhlazena! Ačkoli od příchodu Věrozvěstů ještě muselo uplynout hodně času, než Češi, Moravané a Slováci zaujali svoje místo na jevišti evropských dějin, byl to v pravém slova smyslu čas zrození našeho národa. Svojí misí se o to soluňští bratři bezvýhradně zasloužili. Pokud se v současné době pokoušíme s pocitem ohrožení a zmatku opět definovat, co znamená být Evropanem, proč a čím jsme Evropané, potom si musíme znovu plně uvědomit a docenit význam jejich mise.
Po staletí si Evropa soluňských bratří vážila, ale ne tak, jak by si zasloužili. Latinizovaný Západ vždy hleděl na pravoslavné křesťanství východní Evropy s ostražitou kritičností; v tom se konec konců nic nezměnilo ani v posledních sto letech; jen se náboženství a liturgie zaměnily za ideologii a ekonomicko-politické principy – a opět tady je důvod k podezíravému postoji. Západní Evropa nesla svoji literární duchovnost a liturgickou praxi ve znamení tří jazyků – hebrejštiny, řečtiny a latiny; dlouho nemohla odpustit soluňským bratřím, že mezi liturgické jazyky zařadili také jazyk staroslovanský.
Nicméně, ani katolická církev jejich význam nejen pro východní křesťanství, ale doslova pro celou Evropu nemohla a nechtěla popírat. Papež Lev XIII. je v roce 1880 svatořečil a roku 1981 je papež Jan Pavel II. prohlásil za spoluochránce Evropy. Věrozvěsti jsou také hlavními ochránci Moravy. Byl jen lehce pozměněn čas jejich svátku – dnes se slaví 5. července. V minulých staletích, před svatořečením, kdy ještě byli uctíváni „jen“ jako blahoslavení, připadal v kalendáři jejich svátek na počátek března. Tím se uznávala platnost tradice, která čas jejich příchodu na Moravu v roce 863 kladla na počátek jara.
V kalendářích byla jejich jména v uváděna ve své staročeské variantě – tedy Crha a Strachota. Původně řecké jméno Cyril (z řeckého slova – kyrios, pán, ale také pánův, pánovi patřící) převedli naši předkové ve staré češtině do tvaru Crha. K počeštění jména Metoděj nesprávně a nedopatřením přispělo latinské slovo metus. Našim předkům slova methodios a metus zněla podobně a tak usoudili, že řecké slovo methodios (přemýšlivý, důsledný v úvahách, poznávající) a latinské slovo metus (strach) lze považovat za významově naprosto stejná. Mýlili se; přeci jen řečtinu neovládali tak dobře.
Ale vyčítat si to nemuseli, vždyť v tom nebyli sami – ačkoli křesťanství řadilo řečtinu mezi tři základní liturgické jazyky, po celý středověk řečtinu znal mezi evropskými vzdělanci málokdo. V klášterních skriptoriích mniši přepisovali staré latinské knihy a bylo běžné, že když narazili na řecký výraz, celou větu či pasáž – vůbec se nenamáhali s přepisováním a protože to přeložit neuměli, jen připojili zkratku pro výraz – je to řecky, nečte se (graecorum est, non legetur).
Staroslověnský základ naší vzdělanosti a literatury byl sice brzy potlačen západní latinsko-germánskou kulturou, ale přesto – počátek byl dán! Jen díky tomu se v následujících staletích mohla objevovat literární a teologická díla, snaha po kritickém myšlení, po osvětě a vzdělání. Co dnes znamená být Evropanem? Pochopit, přijmout a hájit význam úsilí Cyrila a Metoděje pro základ evropské civilizace.“
