Představitel rady Národní domobrany František Krejča domobrancům a široké veřejnosti připomíná stále živé záříjové mezníky našich dějin a destruktivní konání minulých i současných tzv. politických elit: „Kapitulací se nikdy nic nedá získat. V těžkých dobách musíme být jednotni a nesmíme se vzdát – to je odkaz zářijových dnů!”
„Tato doba nám dává měrou vrchovatou možnost plně prožívat prastarou pravdu – kdo nezná svoji historii a neumí si z ní vzít poučení, ten jí musí prožívat znovu. Je to všední a banální, vždyť lidé mohou prožívat připomínky dějin denně. Některé dny ovšem souvisí s událostmi, které by opravdu neměly být zapomenuty. Dvojnásobně to platí o dějích tragických.
Připomínáme si je také v těchto dnech, které jsou spojeny se zářijovými událostmi roku 1938. Tehdy vrcholila politická krize, do které nejen naší republiku, ale celou Evropu přivedla zběsilost rozeřvaného frajtra ve funkci německého říšského kancléře (ach, ti němečtí kančléři a kancléřky!), stejně jako vypočítavost a alibismus evropských politiků (nic se od té doby nezměnilo) a bezradnost i zbabělost politiků našich (což se také nezměnilo).
Na svoji obranu Československo provedlo 23. září 1938 mobilizaci a nad její rychlostí a precizním provedením vojenské kruhy evropských zemí užasly. Během několika hodin už stály první oddíly na hranicích, do druhého dne nastoupila necelá polovina válečného stavu armády a den nato bylo československé vojsko (1,2 miliónu mužů) v plné a odhodlané pohotovosti. Západ ale neměl v úmyslu nás nechat bránit se. Dne 29. září 1938 v Mnichově zástupci Německa, Itálie, Francie (spojenec ČSR) a Velké Británie (spojenec ČSR) bez naší účasti dojednali podmínky odstoupení českého a moravského pohraničí Německu. Přestože čs. politici kapitulovali a přijali mnichovský diktát, je mobilizace skvělou kapitolou našich moderních dějin. A je také důležitým poselstvím nejen pro naši současnost, ale pro každou dobu a její výzvy – V dobách ohrožení vlasti musíme být jednotni! Do zbraně nastoupili v září 1938 všichni – členové různých politických stran a směrů, křesťané, ateisté, zeměděci, dělníci, živnostníci, příslušníci inteligence. Ve dnech ohrožení země se lidé neohlíželi na politické různice nebo majetkovou nerovnost a banální spory.
Vzdali jsme se tehdy zbytečně. Němci rozvrátili čs. republiku, obětí bylo možná stejně, jako kdybychom bojovali a trauma z té doby nás zatěžuje dodnes. Kapitulací se nikdy nic nedá získat. V těžkých dobách musíme být jednotni a nesmíme se vzdát – to je odkaz zářijových dnů. Umíme tento odkaz pochopit? Snad nikdy v moderních dějinách nebyla naše společnost tak rozbitá a nejednotná jako dnes. Bez nadsázky stojíme téměř nad propastí, ale nerozumíme jeden druhému a nezajímáme se o sebe, nemáme vztah ani k lidem kolem nás, ani k zemi, která je naším domovem. Společnost je jako očarovaná a uhranutá a snad opravdu vůbec nechápe, co se děje. A ti, kteří se trochu dokáží aktivizovat, se neumí a snad se ani nechtějí spolu domluvit – Lojzík nemá rád Honzíka, Toník nesnáší Vašíka, nikdo si nehraje s Mařenkou a Pepíček je nesnáší všechny. Taková je současnost české neparlamentní vlastenecké scény!
Jaký div, že naše tzv. politické elity nám bohorovně lžou do očí a bez obav a skrupulí nás zaprodávají a nechávají cizí pracky a cizí rypáky naši zem vykrádat a rvát na kusy. Co by nám řekli ti, kteří v říjnu 1938 nastupovali na hranici s tísnivým vědomím, že jdou na smrt, ale byli odhodláni bojovat!? Že nenasazovali život v září stejně jako mnozí potom v domácím odboji i v zahraniční armádě západní a východní proto, abychom se my v kritické době chovali jen jako stádo „ovčanů“!
Na konec září nepřipadá pouze významná připomínka mobilizace! Je to také čas památky Sv. Václava, knížete z rodu Přemyslovců, věčného vévody zemí koruny české. Není snad u nás jeho socha, na které by nápis nehlásal naši vroucí prosbu – Svatý Václave, nedej zahynout nám ani budoucím. Když pohlédneme do očí Václavových, můžeme v nich číst ujištění – Ano, budu vás chránit a nedám vám zahynout. Až bude nejhůř, vyjedu se svými rytíři zemi na pomoc. Ale také pro to něco musíte udělat – každý musí blanického rytíře probudit sám v sobě!!!
Sv. Václav byl vladař, politik a vojevůdce a věděl, že pro zachování národa a vlasti je potřeba něco dělat! To dnes mnoha našim politikům a vojevůdcům naprosto uniká. Kdo pro to něco dělá!? Kolik je u nás politiků, kteří dokáží vyzvat národ k obraně republiky? Mnozí by řekli, že jich není málo a hned by uváděli příklady. A je skutečně několik takových, jsou to skvělí politici a státníci a svoje slova potvrzují svými činy. Ale kolik je těch ostatních, kteří tak moc hovoří o hodnotách, sounáležitosti, svobodě, demokracii, humanitě a morální zodpovědnosti a přitom je na místě otázka, jak vážně a upřímně tato svoje slova myslí?
Odpovědí může být například jejich konkrétní chování při nedávném hlasování o novelách zákonů o volbách a sdružování do politických stran. Dotyčné novelizované zákony právě před několika dny vstoupily v platnost. Jsou takřka likvidační pro malé politické subjekty, které nejsou v parlamentu a díky těmto zákonům tam možná nikdy ani nebudou. Znamená to likvidaci politické soutěže. Všechny parlamentní strany navzdory okázale předstíranému soupeření se bez problému shodly v tom, že už nemají u nás být žádné volby, do kterých by mohla zasáhnout také jiná strana! Nikdo jim nebude mluvit do toho, jak pečují o blaho a zdárnou budoucnost naší společnosti! Jak si svoji zodpovědnost za stát představují, to jasně dokazují podlézáním diktátu EU a SS (Spojených států), otevíráním dveří migraci, válečnickým štvaním a vyhrocováním napětí ve vztazích s Ruskem, ochotou přijmout smlouvu TTIP, stejně jako zhovadilosti typu juvenilní justice a inkluze ve školách, a tak dále. Vskutku „excelentní“ je jejich devótní, lokajsky podbízivé chování k nejen Německu, ale také dokonce k Sudetoněmeckému Landsmanschaftu!
A že v parlamentu jsou přeci strany, které s tímto trendem nesouhlasí a veřejně to dávají najevo!? Ano, s tím, jak se blíží volby, to jejich představitelé hlásají stále častěji. Ale jak trefně a výstižně říkají jejich kritikové, kteří si podrželi odvahu a bystrost úsudku – Čtěte programy VŠECH parlamentních politických stran a plačte! Parlamentní strany tak zvaně opoziční a vlastenecké ve svých programech totiž mnohé proklamované a slibované kroky prostě uvedeny nemají!
Neparlamentní strany, hnutí, spolky a sdružení, stejně jako vlastenecky uvažující jednotlivci mají jedinou možnost – musí se domluvit a jít společně. Není potřeba se snažit spojovat se za každou cenu, usilovat o násilná a slepovaná sjednocování. Musí být vymezeno několik základních principů, na kterých se všichni dokáží shodnout. Národní domobrana prosazuje vystoupení z EU a z NATO, ochranu občanských práv, demokratických principů a stability v zemi, zajištění klidu a bezpečí občanů, neúčast země v cizích útočných válkách, obnovení hospodářské prosperity země a zajištění obrany státu silnou a bojeschopnou armádou.
Všichni, komu na naší zemi záleží, musí všemožně napomáhat tomu, aby se opět Česká republika stala státem, který bude v dobrých vztazích s každým, bude spolupracovat se všemi a bude schopen bránit se komukoli. To je nesporné naplnění odkazu našich dějin!”
