Představitel rady Národní domobrany František Krejča se ve dnech, kdy před 78 lety naši dědové s hlavou sklopenou k zemi opouštěli pohraniční pevnosti, zamýšlí nad pokračující zradou našich politických reprezentací servilně poklonkujících Západu: „My sami musíme napříště rozhodovat o tom, jestli budeme kolonií nebo suverénní zemí!”
„Na den 30. září připadá výročí Mnichovské dohody, jedné z nejhorších událostí v moderních dějinách naší země. Nepřišlo to ale jako blesk z čistého nebe. Šlo o vyvrcholení dějů, které předcházely politickému vývoji v Evropě; nebezpečí německé agrese a Hitlerovo vyhrožování válkou celé Evropě dospěly v roce 1938 ke snahám Západu „uklidnit“ Německo za cenu zrady ČSR. V důsledku mnichovského diktátu ztratila republika třetinu území, třetinu obyvatelstva a velkou část kapacit průmyslu a ložisek nerostného bohatství. Mnichovská dohoda patří k tomu nejhoršímu, co se v moderních dějinách naší země událo a všechno špatné, co dále následovalo, bylo a je pouze jejím logickým důsledkem.
Odraz tmavých stínů „Mnichova“, které dopadají až do současnosti, je hrozivý! Francie a Velká Británie tehdy selhaly jako spojenci a „selhaly“ záměrně, nebyla to náhoda. Celá politika ČSR byla nesena starostmi o to, „co by tomu řekly spřátelené mocnosti“, ČSR se snažila být ukázněným a vzorným školáčkem, ale politici západních mocností nikoli. Nechali Hitlera vyzbrojit se a nechali ho realizovat záměry, které jim samým vyhovovaly – nasměrovat Německo na Východ.
Německo nebylo koncem 30. let ještě schopno zahájit válku vlastními prostředky, ačkoli německý válečný průmysl pracoval naplno. Bylo nezbytné pro Hitlera zajistit zásoby a zdroje vojenského materiálu také jinde. Pro tento záměr bylo průmyslově vyspělé Československo vhodným objektem. Proto bylo v průběhu 30. let Československo lživě ujišťováno Francií i Velkou Británií, že spojenecké závazky platí. Bez toho, aby československá veřejnost uvěřila tomu, že zbrojí pro vlastní obranu, by nebylo možné dovést produkci zbrojovek v ČSR k nejvyššímu možnému výkonu. Nejenže stát vynakládal na výzbroj velké prostředky, ale sami občané organizovali dobrovolné sbírky peněz na výrobu zbraní a vojenského materiálu a dobrovolné sbírky probíhaly dokonce mezi dětmi na školách! Za krátkou dobu se podařilo shromáždit pro Armádu ČSR obrovské množství zbraní a materiálu. Když se stal v důsledku „mnichova“ Hitlerovou kořistí, uspokojil potřeby wermachtu z 1/3!
Tehdy vládnoucí establishment západních mocností neměl v úmyslu osud Československa řešit jinak než zradou. Sliby a ujišťování o platnosti spojeneckých smluv už v průběhu 30. let byly pouhou lží. Nenapovídá snad ledacos snaha Rudolfa Hesse, který těsně před válkou odletěl do Anglie tamnímu režimu připomínat, že jejich vzájemné dohody a plány přeci byly jiné!? Zatímco spojenci Velké dohody, Francie a Velká Británie, nás zradili, spojenci malé dohody, Rumunsko a Jugoslávie, zůstali na naší straně a nikdy nesmí být zapomenuta skutečnost, že v Jugoslávii se na pomoc naší republice přihlásilo sto tisíc a v Rumunsku osmdesát tisíc mužů!
Z mnichovské krize vyplývá, že nikdy nelze bezvýhradně věřit slibům mocných, vždy je nezbytné spoléhat se především na sebe a není možné vzdávat se bez boje. Kapitulace bez boje přináší jen ztráty, které jsou zpravidla větší než ty, které by vznikly v důsledku porážky. Ačkoli pokusy hodnotit minulost pohledem dneška bývají ošidné a nikdy neplatí „co by, kdyby…“, je možné uvažovat o tom, že tehdy jsme se měli bránit. Příklady jiných zemí to potvrzují. Konec konců, německá generalita byla rozhodnuta Hitlera svrhnout, pokud by rozpoutal válku se Západem, ale my jsme se nebránili a veřejnost na Západě proto neviděla důvod, proč požadovat na svých vládách splnění spojeneckých závazků. Možná jsme tehdy měli osud světa ve svých rukách.
Bylo správné, aby veřejnost bývalé ČSSR odmítla imperiální politiku SSSR, když ta od spolupráce převážila k ovládání? Ano, bylo to správné. Současná doba nás nyní nalézá na opačném straně extrému a stávající propaganda našeho establishmentu o nezbytnosti prozápadního směřování a sounáležitosti s hodnotami Západu je stejným jalovým žvaněním lokajů elit USA-EU-NATO, jako jalovými lokajskými žvásty byla někdejší oficiální propaganda v ČSSR o „proletářském internacionalismu a nerozborném přátelství národů tábora míru a socialismu“. Mezi lokajskými žvanily tehdejšími a těmi současnými není pražádného rozdílu a je zajímavé, že mnozí prozápadní žvanilové byli před listopadem 89 žvanily provýchodními!
Německo mělo v polovině 20. století naprosto konkrétní plány na vyhlazení našeho národa. Dnes je naším údajným přítelem!!! Rusko pro nás je v současné době rozhodně menším ohrožením než zběsilý a nezodpovědný Západ se svojí válečnickou agresivitou. Pokud nás politika Západu vleče do krizí a agresívní války, musíme se tomu vzepřít. Je potřeba partnersky spolupracovat s Ruskem, ale musíme být schopni vzepřít se i jemu, pokud by se jeho pojetí partnerské spolupráce začalo blížit imperiálnímu diktátu. My sami musíme rozhodovat o tom, jestli jsme kolonie nebo suverénní země.
Odkaz Mnichovské dohody je pro nás poučením také v otázce současné uměle vyvolané a řízené tzv. „migrační krize“. Nejsme vázáni žádnou smlouvou, která by nás mohla nutit k tomu, abychom sami porušili ústavu republiky, dobrovolně pošlapali zbytky vlastní suverenity a podvolili se nehoráznému nátlaku na otevření se migrační invazi. Žádná mezinárodní smlouva, kterou jsme uzavřeli, nic nehovoří o tom, že máme povinnost nechat rozvrátit náš stát migrační invazí. Pokud nás k tomu nutí, nejsme povinni jí respektovat. Ti z našich politiků a veřejných činitelů, kteří nám tvrdí opak, nerespektují zákony naší země a její ústavu a musí být vyšetřování pro podezření z přípravy vlastizrady a rozvracení státu!”
