SRPEN 1968: OŠKLIVÝ VÝCHOD A BÁJEČNÝ ZÁPAD? NEBO TAKÉ NAŠE VLASTNÍ LHOSTEJNOST, NEOCHOTA MYSLET A KONEČNĚ VZÍT OSUD DO VLASTNÍCH RUKOU?

0

Představitel rady Národní domobrany por. v.v. PhDr. František Krejča přibližuje svůj osobní pohled na srpnové události roku 1968 a dochází k závěru, že skutečnou příčinou mnohých našich nepříjemných národních mezníků je především naše vlastní lhostejnost.

„Dne 21. srpna 1968 proběhla na území tehdejšího Československa invaze vojsk Sovětského svazu a dalších čtyř států Varšavské smlouvy pod praporem „internacionální pomoci a záchrany socialismu“. Pro starší generace jsou srpnové události většinou symbolem zrady a ponížení, ale také sepjetí národa v těžké chvíli. „Jsme s vámi, buďte s námi“ – tak znělo heslo oněch dnů. Pro mladší generace je Srpen už jen prázdným pojmem. Někteří říkají, že je to dobře – je prý potřeba dívat se kupředu a neohlížet se. Ale je opravdu správné zapomínat na významnou dějinou událost a přitom se nesnažit vzít v potaz nově dostupné informace a pochopit její dobový kontext? A je potřeba ptát se ještě jinak – je to dobře jen pro někoho nebo pro nás všechny? V hlasitém povyku prorežimního mainstreamu, který v tyto dny každoročně roztáčí mediální kolotoč o „hnusné zradě Rusáků“ a „okupaci, kterou jim nikdy nemůžeme zapomenout“, až přespříliš nápadně zanikají důležité skutečnosti.

Vzpomeňme, kolik falešných nadějí v období před a obzvláště po srpnu 1968 bylo kupříkladu záměrně vkládáno do postojů Západu. Rázem byla zapomenuta jeho monumentální zrada v roce 1938 a stejně tak rychle bylo zapomenuto osvobození zásadní většiny našeho území Východem – tedy Rudou armádou – v roce 1945. Východ byl najednou hnusný, zatímco Západ okouzlující. Ale ZÁPAD O SRPNOVÉ INVAZI VĚDĚL PŘEDEM a dávno před ní stáhl svoje vojska od německých hranic, aby nedošlo k nežádoucímu bojovému kontaktu s vojsky Varšavské smlouvy. Omezil se na palcové titulky v tisku, které vykřikovaly o ničemnosti komunismu, ale jinak nic. Západ neměl nejmenší zájem na změnách blokového uspořádání Evropy a rozdělení světa. Následná normalizace po Srpnu pak byla přehlídkou ubohosti a morálního marasmu. Ale nemuselo to být až tak zoufalé, kdybychom měli více realismu, sebevědomí, odvahy a vlastenectví. Jako například občané bývalé Jugoslávie a především Srbové, naši věrní přátelé a spojenci, kteří nám během srpnových událostí roku 1968 naplno vyjádřili svou podporu stejně, jako to udělali v roce 1938. A jak jsme se jim odvděčili? O mnoho let později jsme je odměnili podporou „humanitárního bombardování“, legitimizací krádeže jejich Kosova a uznáním následně vzniklého narkomafiánského pseudostátu.

Přitom právě srbské Kosovo by pro nás mělo být tím pravým návodem, jak chápat tragédii našeho Srpna a jak chápat sama sebe. Neustále naříkáme nad svým osmašedesátým, ale co Srbové, co Jugoslávie? Kolik obětí přinesli Srbové pro věc Západu v I. Světové válce! Kolik obětí přinesli ve II. Světové válce! A jak statečně vzdorovali necitlivé sovětské politice na Balkáně! A odměnou od Západu jim je nakonec zničená, rozvrácená země a ukradená část jejich historického území. Ve světle skutečné srbské tragédie se náš Srpen 68 náhle jeví takový, jakým skutečně je – jako dobový lapsus, vyvolaný nepochopením souvislostí, dějů a celkového rozložení sil. A jako vždy v naší historii, byl i průběh srpna 1968 a následné nelehké období spoluovlivněno také tím, že náš národ ponechal řízení a kontrolu některých dějů v rukách těch nesprávných, což pokračuje dodnes. A tak ve jménu Srpna 68 nyní pod taktovkou Západu a jeho lokajů spojujeme nesouvisející a pliveme na sto padesát tisíc hrobů sovětských vojáků, kteří zahynuli během osvobození Československa a mlčky podporujeme naší novodobou účast na tragédii jiných národů a jejich států.

Není dobře, že ztrácíme cit a pochopení pro významné okamžiky našich dějin, že rádi zapomínáme. Potvrzujeme tím starou pravdu, že kdo zapomíná na svojí historii, je nucen prožívat ji znovu. Dějiny nejsou temné, neprůhledné a odtažité fátum, nezávislé na našich pocitech a postojích. Dějiny tvoří lidé! Lidé konkrétní, reální, lidé z masa a krve. A v celkových souvislostech vývoje naší země v moderních dějinách – po září 1938, květnu 1945, únoru 1948, srpnu 1968, listopadu 1989 – tato skutečnost vyvstává s plnou silou. Vnímavému pozorovateli navíc nemůže uniknout, že ve kvasu událostí těchto historických mezníků se projevuje vliv stále týchž rodin a často dokonce stále týchž jedinců! Až příliš často tatáž jména. Aktéři poválečných – především poúnorových a posrpnových dějů – a jejich potomci, jsou až přespříliš výrazně zaangažováni v událostech listopadu 1989 a v následném období. Jednou na straně jedné, podruhé na straně opačné, ale vždy je u toho jejich dohled a spoluřízení.

A je to také naše vina. Morální marasmus posrpnového vývoje odpovídá do značné míry marasmu současnému. Polistopadový vývoj jsme s trestuhodnou netečností nechali spolurčovat povětšinou zkaženými spratky z rodin, které tady měly vliv po celá desetiletí předtím. Bez nadsázky bychom mohli říci, že osudy naší země ponecháváme v rukách stále týchž zemských škůdců a vlastizrádců! Mohli bychom říci, ale pořádně a nahlas neříkáme a zůstáváme tak neteční nejen ke své zemi, ale doslova ke svým vlastním osudům. Skutečnou příčinou našich dějinných tragédií je tedy a především naše vlastní lhostejnost.

Ano, mnoho věcí zřejmě vydobýt nedokážeme, protože nejsou pouze a výhradně v naší moci. Ale stejně se o to musíme snažit. Musíme chtít za každou cenu držet svoje osudy a dění ve své zemi ve vlastních rukách.

Tak chápu skutečný historický význam srpnových událostí roku 1968.“

O autorovi

František Krejča