Tradiční fungující rodina – lék na ADHD

0

Člen Rady Národní domobrany a kandidát do Senátu za volební obvod č. 62 – Prostějov, MUDr. Marek Obrtel, se zamýšlí nad úlohou a smyslem tradiční rodiny ve výchově dětí.
Národní domobrana dlouhodobě razí trend podpory tradičních českých rodin a tvrdě odmítá prvky juvenilní justice (nejen) norského typu a LGBTIQ a jiné podobné ideologie, které devastují institut tradiční rodiny a tím podkopávají samotné základy a udržitelnost našeho státu a společnosti. Také proto si Marek Obrtel jako jedno ze tří hlavních volebních témat vybral právě podporu tradiční rodiny.

To se jednoho obyčejného pracovního dne zase rozezněl „signál“ k výjezdu záchranky na jedné ze základen, kde sloužívám a na příkazu k výjezdu jsem se dočetl neobvyklou informaci. Vyjíždíme k desetiletému chlapci na jednu ze základních škol ve městě a indikací k výjezdu je – agresivita…

Vcelku obtížně si u tak malého dítěte dokážete představit agresivitu v pravém smyslu slova a tak jsem byl poměrně v očekávání, co se bude dít na místě.

Musím zde ještě poznamenat, že jsem na svou osobu či odbornost za 27 let práce na záchrance nebo kdekoliv jinde ve zdravotnictví nikdy neobdržel žádnou stížnost, spíše naopak. Až nyní tedy, po tomto výjezdu, s malým časovým odstupem následovala tedy „má“ první stížnost v životě. Matka žáka si v ní stěžovala, že jsem zlehčoval závažné psychické postižení jejího syna, že jsem jej „vystrašil“ svým postojem k celé věci a že jsem hrubým způsobem kritizoval právní řád.
Nemám ve zvyku dělat nic z toho, co bylo uvedeno, snad s výjimkou toho posledního, pokud k tomu mám pádné argumenty.

Jak se tedy celá věc odehrála? Po příjezdu na místo jsme se dozvěděli, že chlapec byl do této třídy přeřazen z jiné školy, kde měl „problémy“ se začleněním do kolektivu, se sebeovládáním, se schopností koncentrace a podobně. Trpí hyperaktivitou a syndromem ADHD, má asistentku a problémy na stávající škole má přibližně tytéž, kvůli jakým byl na tuto školu přeřazen. Učitelé si s ním „nevědí rady“, při počtu žáků ve třídě na něj nemají dostatek času a jejich přístup se navíc míjí účinkem v souvislosti s postoji matky dítěte. Jeho aktivity často narušují soužití třídního kolektivu, ale ohrožují i bezpečnost a zdraví ostatních žáků. To bylo poměrně zajímavé tvrzení.

Onoho dne došlo jako mnohokrát předtím opět k záchvatu vzteku a agresivity u tohoto chlapce, přičemž důvodem byl zákaz nebo příkaz učitelky nebo asistentky, že něco nesmí či musí udělat, případně se nějak nesmí nebo musí chovat. Konkrétně v tento den chodil chlapec po třídě a sebral spolužákům psací pouzdra, která naházel do koše, kousal do cizích svačin nebo spolužákovi podkopl židli, na které seděl…. Byl učitelkou napomenut a protože jej asistentka chtěla usměrnit, vzal židli a přes lavice s dětmi ji hodil právě po asistentce. To udělal ještě jednou a pak ve vzteklém pláči utekl na chodbu, přičemž třídní učitelka volá záchrannou službu…

Na otázku, zda byl někdo zraněn nebo jinak postižen nebo co je vlastně důvodem k našemu výjezdu k tomuto dítěti dostáváme odpověď: „Ne, jako zázrakem nikdo zraněn nebyl, ale my už jsme v minulosti volali policii i hasiče (to mne tedy obzvlášť překvapilo), nikdo nám nedokázal pomoci, tak jsme teď zkusili vás…“.

Jistě podivné řešení této situace, ale chápu, že k němu došlo. Chlapce jsem našel sedět v koutě na lavičce v nářaďovně, mladá asistentka se krčila tiše za dveřmi do místnosti a učitelky postávaly na chodbě, čekajíce, co vymyslím.

Sedl jsem si s klukem na lavičku a zeptal se jej, zda si uvědomuje co provedl, zda si dokáže představit, co se všechno mohlo stát a že mohl zabít spolužáka nebo kohokoliv jiného a co si o svém chování myslí obecně a co nyní očekává za to, co provedl. A nestačil jsem se divit.

Jelikož jsem mu naznačil rovněž skutečnost, že pokud by k těžkému zranění kohokoliv opravdu došlo, případ by se musel řešit a s největší pravděpodobností by byl umístěn do dětského diagnostického ústavu, případně pak jiného zařízení, chlapec se rozpovídal a s naprostým nadhledem, sebekriticky a dle mého názoru vysoce inteligentně mi celou situaci popsal i s příčinou, kterou viděl v tom, že neunesl slova „ne“, „nesmíš“ nebo naopak „musíš“. No, co dodat…

Můj přístup k němu byl striktní, nesmlouvavý, ale rovný a férový, stylem „tady jsou nějaké mantinely a v nich je nutno se pohybovat“. Měl jsem ze své „výchovné práce“ docela radost, ale to jen do té doby, než přišla matka, na kterou jsem vlastně po dobu pohovoru s chlapcem čekal. V tu chvíli se pomyslně přepla „výhybka“ na mozkových drahách jejího syna a následovala hysterická scéna jak z filmu, obviňování učitelů, kteří jej okřikovali a nadávali mu, no a samozřejmě došlo i na mne, který jsem jej tedy vystrašil umístěním v domově.

Absolvoval jsem tedy poté ještě pohovor s matkou (jejíž nadstandardní vzhled a specifické chování mnohému nasvědčovalo), v rámci kterého jsem jí sdělil, že v rozporu s jejím tvrzením se mi její syn nejeví mentálně zaostalý, ba naopak, že neshledávám ani problém ve schopnostech adaptace na určité přesně definované situace, že dítě je schopno si situaci analyzovat, přizpůsobit se jí určitým vzorcem chování, ale v rámci „nastavených mantinelů“ a ty právě dle mého názoru v jeho chování postrádám a následkem toho pak tedy chlapec nedomýšlí důsledky svého chování, neboť nemá stanoveny hranice, přes které nesmí jít.

Doporučil jsem jí, že musí radikálně změnit způsob výchovy svého syna a pokud by toho nebyla schopna nebo to nechtěla udělat, pak vidím jedinou možnost a tou je umístění dítěte ve speciální škole, kde mohou učitelé a vychovatelé zčásti nahradit nefungující rodinné prostředí. V běžném školním prostředí to není možné.

Na to mi matka oponovala názorem, jestli vím, co je to inkluze ve školství a jak funguje, že škola je povinna se se stavem jejího syna „srovnat“ a ona trvá na návštěvě běžného školního zařízení, přičemž jsem odpověděl, že samozřejmě vím, co je inkluze a ať o ní přede mnou raději nemluví, neboť mám na ni, slušně řečeno, velmi kritický názor. Své stanovisko jsem jí zopakoval a tím jsem celou věc považoval za vyřešenou a odjel.

Následovala zmiňovaná stížnost, první v mém odborném životě. Celá situace mi nedala spát, jakkoliv jsem si nebyl vědom pochybení ani nevhodného chování, trochu mne mrzela. A tak jsem při návratu z jednoho z výjezdů zastavil u školy a šel jsem se zeptat na názor na celou věc ředitelky školy s tím, že je to pro mne důležité i z hlediska vypracování odpovědi na předmětnou stížnost.

Když jsem paní ředitelce popsal celou událost ze svého pohledu včetně mé osobní charakteristiky chlapce a příčin jeho stavu, kdy jsem jako hlavní důvod uvedl selhání výchovy v rodině, absenci nastavených „mantinelů“ chování, soudě i na chybějící mužský vzorec chování, paní ředitelka se mne s neskrývaným úžasem zeptala, kde jsem na to všechno přišel? Řekl jsem, že v době, kdy jsem s chlapcem mluvil a pozoroval jeho reakce. Na otázku, jak dlouho jsme spolu mluvili, jsem popravdě odpověděl, že asi 20 minut. Řekla mi, že má na věc úplně stejný náhled, ale psychologové stav řeší již dva a půl roku a dospěli pouze k diagnoze ADHD a hyperaktivita.

To není podstatné. Podstatné je, že mi také řekla, že dítě vyrůstá v neúplné rodině s matkou, která je výrazně extrovertní, často střídající partnery, upínající se spíše na zaměstnání a osobní život, dítě je převážně s prarodiči, avšak pravidla stanovuje matka. Ta si chlapce kupuje dárky a nekonečnou volností bez zábran, kdy dítě naprosto nezná slovo NE….

Tady můj příběh ze záchranky končí. Kromě chvilkové hořkosti z první stížnosti, kterou jsem na svou osobu musel řešit mi z něj zůstala ještě otázka.

Jakým by asi dnes hlavní hrdina příběhu, tenkrát desetiletý chlapec, byl, kdyby vyrůstal v tradiční rodině, s mámou a tátou, kdyby měl mužský vzor a dobrý příklad v tátovi a nekonečnou (nejen máminu) lásku a hlavně otevřenou náruč obou rodičů….?

Ne nadmíru peněz, ne nekonečnou volnost, ne dárečky a úplatky za chybějící čas rodičů, ale právě toto, o čem jsem před chvílí napsal, bych přál všem dětem v naší zemi i jinde. A my jim k tomu musíme umět vytvořit základní podmínky.

O autorovi

Marek Obrtel