V uplynulém týdnu jsme si připomněli významné výročí. Dvanácté září roku šestnáctistého osmdesátého třetího je nejen pro naši vlast, ale i celou Evropu velmi významným dnem. Tohoto dne se skončila osmanská expanze, která opět (po několikáté v dějinách) hrozila pohřbít evropskou civilizaci a nastolit hrůzovládu islámského chalífátu. Odehrála se krvavá bitva u Vídně, která bývá nazývána dokonce někdy „stalingradskou bitvou války s muslimskou invazí“.

Je současná migrační krize opravdu jen „pouhým úprkem před válkou“ a nebo jde o řízenou a výdělečnou akci globálních elit? Jsou islamisté (a jejich islám) mírumilovní nebo se jen po staletí pokoušejí pokořit Evropu a její „snad ještě stále“ křesťansky smýšlející obyvatelstvo? Odpovědi na tyto otázky již dávno známe, jen se o nich veřejně nemluví, a to je chyba.

„Uč se ode mne, jak sladko jest za vlast umírat.“ Tak zní nápis na náhrobku Stanislava Žolkiewského, polského státníka a válečníka, který padl v roce 1620 v boji u Cecory proti Turkům a Tatarům.

Nemohu si odpustit drobný povzdech. Často i lidé, o kterých bych si myslel, že mají „všech pět pohromadě“, mají vzdělání, znalosti, jsou sečtělí a měli by být takzvaně nad věcí, ještě stále říkají a píší: „Jste za hranou, jste extremisté, xenofobové nebo rasisté, když nechcete přijmout statisíce uprchlíků, prchajících před válkou…“, jakkoliv víme, že valná většina z nich jsou spíše „připrchlíky“, ať už jsou jakkoliv a kýmkoliv motivováni a mezi nimi do Evropy programově přicházejí stovky a tisíce islámských radikálů, čekajících na povel, což dnes přiznávají i tajné služby států EU.

Je úplně jedno, jací „isté“ nakonec máme být. Podstatné je spíše to, proč to ti lidé říkají. Proč obhajují něco, co nás má programově zničit, vyplenit, vymýtit, prostě zlikvidovat jako Evropany? Je to jejich neznalost? Hloupost? Účel nebo záměr? Je to zdegenerovaná identita Evropana, válcovaného nástroji politické korektnosti, multikulturalismu, vykořenění, tedy nástroji globalistické kriminální finanční oligarchie?

Znovu si pozorně přečtěte slova prvního odstavce tohoto článku. Pravnučka Stanislava Žolkiewského, Teofila Sobieská, toto heslo svým dvěma synům od útlého mládí připomínala. Její výchova se neminula účinkem. Když Polsko ohrožovala v polovině 17. století vojska Bohdana Chmelnického, zapojili se oba bratři Sobieští – Marek a Jan, plně do bojů za vlast. Marek Sobieski naplnil první odkaz praděda své matky a položil život na poli válečném. Jan posléze utrpěl těžké zranění, v roce 1653 strávil delší dobu jako rukojmí v tatarském ležení. Poznal mravy a způsoby Turků, osvojil si jejich řeč a díky mnoha válečným šarvátkám si vysloužil mimo jiné i titul „turkobijec“.

V roce 1683 se náš svět zachvěl v základech. Téměř dvouměsíční obléhání Vídně Turky bylo událostí, kterou se strachem a napětím sledovala celá křesťanská Evropa. Udatný turecký vojevůdce Kara Mustafa se stal v roce 1676 velkovezírem osmanského sultána Mehmeda IV. po svém švagrovi Ahmedovi Köprülü. V tureckém světě se projevil jako schopný ekonom, ministr a vojevůdce, který se opět pokusil proniknout do srdce Evropy. Kara Mustafa přitáhl s armádou čítající hodně přes sto tisíc hlav před Vídeň již v červenci. Jeho plán byl nechat Vídeň vyhladovět, aby se vzdala bez boje a zachovalo se tak velké množství kořisti. A tak zahájil v polovině července 1683 obléhání Vídně. Za vídeňskými hradbami se nekřesťanské přesile téměř dvou set tisíc Turků bránilo třináct tisíc vojáků hraběte Starhemberka a sedm tisíc ozbrojených občanů města (jaká čistě náhodná podobnost s dnešní domobranou, jenže tenkrát jim nikdo nechtěl vzít zbraně jako dnes). Pokud by Vídeň padla, znamenalo by to významné posunutí hranic osmanské Turecké říše na západ a zároveň přímé ohrožení křesťanské kultury v samém srdci Evropy.

To je pouhá epizoda z dějin, která stála deseti nebo sta-tisíce životů statečných Evropanů a to pouze a jen ve zmiňovaném sedmnáctém století. Takových „epizod“ proběhlo od roku 1492, kdy se fakticky začala datovat historie „novodobé Evropy“, velmi mnoho. NIKDY, a to podtrhuji, NIKDY ale nedošlo k tomu, aby se Evropa vzdala bez boje a nechala se pokořit Turky, Tatary a jinými islamisty (to, že se nechala pokořit v rozmezí 31 let, 1914 – 1945 již tehdy globálními elitami, ponechávám v tuto chvíli bez komentáře).

Poslední (zatím) smrtelnou ránou tomuto tvrzení je Kosovo. Evropa zde obětovala za zájmy kriminální finanční oligarchie jeden z národů, který stál po staletí na stráži tradičních kulturních, politických a náboženských hodnot Evropy – tedy Srbsko. Tak, jak jsem jako voják NATO naznal již v letech 1996 – 1999, ani Bosna nebyla ničím jiným.

Na tomto místě prohlašuji, jako křesťan, jako lékař, jako bývalý vysoký důstojník armády našeho státu, nejsem rasista, nejsem xenofob, nejsem ani extremista. Jsem Evropan, jsem Čech – resp. Moravák, jsem otec pěti dcer a jednoho syna a chlap, který si uvědomuje slova, řečená v prvním odstavci tohoto článku. Přeji jen to nejlepší, pohodu, klid a mír všem Mohamedánům a všem „lidem dobré vůle“ na celém světě, ale – a to je podstatné – v jejich vlastní zemi „kde jim má a může být sladko, za vlast umírat“.

Toto je vzkaz těm, kteří rozbili spoustu zemí a mají na svědomí miliony mrtvých. Toto je vzkaz těm, kteří chtějí rozbít Evropu, naši vlast, vyvolat nepokoje a vtáhnout nás do války za cizí zájmy. Toto je ale také vzkaz všem přihlouplým sluníčkářům, pravdoláskařům a dalším lokajům NWO a také všem těm, kteří stále nedospěli a nebo nechtějí dospět patřičné úrovně poznání!

Sáhne-li někdo na život, zdraví a důstojnost mým dcerám, manželce, rodině či blízkým, mně samotnému, ohrozí či pokoří mou vlast, budu je bránit. A stejně jako tenkrát u Vídně, my občané-domobranci „svou domovinu ubráníme!“

Sdílet.

O autorovi

Marek Obrtel