Joel Andreas vyučuje sociologii na John Hopkins Univerzity v Baltimoru.
Jeho protiválečný komiks Addicted to War (česky Válečná závislost) byl přeložen do mnoha jazyků a dočkal se již několika vydání.
Osobně komiks moc nečtu, ale dnes jsem udělal výjimku a nelituji.
Mohu napsat, že jsem z tohoto komiksového dílka upřimně nadšený. Nebudu litovat času a podstatné pasáže přepíši na PC, abych se podělil s ostatními čtenáři CFP o pravdy, které jsou nepopiratelné a tvoří smysluplný celek, který pomůže mnohé nepochopené pochopit. Článek je sice poněkud delší, ale rozhodně bude stát za přečtení. Je plný zajímavých informacemi, které vás určitě zaujmou.
Komiks přibližuje srozumitelným a pečlivě zdokumentovaným způsobem kořeny, pozadí a důsledky militarismu USA: od boje za nezávislost a vyhlazování indiánů, přes válku s Mexikem a Španělskem, první a druhou světovou válku, až po celou řadu vojenských střetů a intervencí, k nimž docházelo za studené války (Korea, Dominikánská republika, Vietnam, Libanon, Grenada a Libye). Hlavní pozornost je ale věnována období po roce 1989, které mělo být „érou světového míru“ – a ve skutečnosti znamenalo pokračování válek pod nejrůznějšími záminkami. Popsány jsou invaze v Panamě, Iráku, Kosovu, a především nynější „válka proti terorismu“ a snaha o nastolení „nového světového řádu“.
Článek se bude zabývat vojenskoprůmyslovým komplexem, jemuž tyto války přinášejí závratné zisky, a zkoumá úlohu, kterou hrají média při manipulaci veřejného mínění ve prospěch militarismu. Neopomíjí ani lidské oběti, finanční náklady a hrozbu, jež tato „válečná závislost“ představuje nejen pro obyvatelstvo USA, ale i pro celý svět, a vyzývá k odporu vůči militarismu všude a ve všech jeho podobách.
Začneme úvodem
Joel Andreas první verzi Addicted to War (Válečná závislost) napsal po válce, kterou v roce 1991 vedly Spojené státy proti Iráku. Převážná většina sdělovacích prostředků se tehdy omezila na projevy válečnického nadšení, přičemž krutá realita války byla před obyvatelstvem USA dovedně utajena.
Mým cílem bylo zveřejnit informace, které se v hlavním mediálním proudu neobjevovaly, a osvětlit mimořádnou zálibu USA ve válčení.
Kniha shrnuje více než dvě století zahraničních válek USA, počínaje indiánskými válkami. Od té doby se válečná mašinérie USA rozrostla do obludných rozměrů a dnes je hlavní složkou amerického hospodářského i společenského života a začala se rozpínat po celé zeměkouli. Bushova vláda byla obzvlášť válkychtivá, avšak USA propadly válečné závislosti dlouho předtím, než se Bush dostal k moci a nepochybně se jí nezbavila ani po jeho odchodu. Cenu této vzrůstající závislosti dnes obyvatelstvo USA pociťuje citelněji než dříve.
Nejvyšší daň platí vojáci a jejich rodiny, zasaženi jsou však všichni Američané. Závratné zvyšování vojenských výdajů prohlubuje deficit státního rozpočtu, což vede k drastickým škrtům veřejných výdajů, zejména v oblasti školství, zdravotní péče, bydlení, veřejné dopravy či ochrany životního prostředí. „Válka proti terorismu“ zároveň slouží jako zdůvodnění pro posilování policejního státu a oklešťování občanských svobod v USA.
Autor knihy, si dal za úkol přimět čtenáře k zamyšlení, k zahájení diskuze o militarismu, a podnítit účinnou snahu o změnu směru, jímž se vývoj ve světě ubírá.
Obrovská částka peněz, které finanční úřad strhává občanům z výplat, jde na podporu armády. Výdaje na armádu činí celkem více než polovinu nemandatorních, tj. nepovinných, výdajů federální vlády USA.
Výdaje na armádu v roce 2004 činily 51%, všechno ostatní 49%. Z toho náklady na školství 7%. Není divu, že školy nemají na toaletní papír…
Náklady na udržení pozice vojenské supervelmoci a na vedení válek po celém světě jsou vysoké.
Pentagonu jsou každoročně poskytovány stovky miliard dolarů, a proto vláda šetří na zajišťování základních potřeb občanů USA.
Škrty sociálních výdajů poškodily tuto zemi mnohem více než jakákoli cizí armáda.
Před dvěma sty lety Spojené státy sestávaly ze třinácti malých kolonií na severoamerickém pobřeží Atlantiku.
Dnes ovládají svět takovým způsobem, jaký si nedovedly představit ani ty nejmocnější říše minulosti. Pozice světové velmoci dosáhly USA krvavou cestou.
Američtí revolucionáři, kteří povstali proti králi Jiřímu v roce 1776, výmluvně řečnili o právu každého národa na sebeurčení. Jakmile si ale sami vydobyli právo na sebeurčení, hned je napadlo, že by měli řídit i sebeurčení všech ostatních!
Předurčeni k vládnutí
Vůdci nově nezávislých kolonií věřili, že jsou předurčeni vládnout celé Severní Americe. Bylo jim to tak jasné, že tomu říkali „ Manifest Destiny“ („Zjevné předurčení“).
Toto „zjevné předurčení“ brzy vedlo k vyhlazovacím válkám proti Indiánům, původním obyvatelům Ameriky.
Armáda spojených států bezohledně zabrala jejich půdu, vyhnala je na západ a povraždila všechny, kdo se postavili na odpor.
Do roku 1848 zabraly Spojené státy téměř polovinu území Mexika. V kongresu byla válka proti Mexiku ospravedlňována projevy o slávě rozšiřování “ anglosaské demokracie“, ale ve skutečnosti stála za těmito výroky touha jižanských otrokářů po půdě a lákadlo zlata na Západě. Generál Zachary Taylor nechal popravit mnoho amerických vojáků, kteří odmítli jít bojovat do Mexika.
Nyní, když se území „zjevně předurčených“ mužů rozprostíralo od oceánu k oceánu, přišel čas poohlédnout se po možnostech vytvoření říše za mořem. Tyto snahy měly ekonomické důvody. Plukovník Charles Denby, železniční magnát a dychtivý expanzionista, tvrdil: „Naše domácí podmínky nás nutí k obchodní expanzi…Každým dnem převyšuje výroba domácí spotřebu…Jde nám o trhy, největší trhy na světě.“
T. Roosevelt roku 1897 řekl: „Uvítal bych téměř jakoukoli válku, neboť si myslím, že tato země válku potřebuje.“
Příštího roku dostaly Spojené státy chuť na několik španělských kolonií včetně Kuby a Filipín, a tak vyhlásily válku Španělsku.
Místní vzbouřenecké armády již v obou zemích bojovaly za nezávislost a Španělsko bylo na pokraji porážky. Washington prohlásil, že je na straně vzbouřenců, načež Španělsko rychle kapitulovalo. Ale Spojené státy brzy daly najevo, že už nemají v úmyslu osvobozené země opustit.
Pro ospravedlnění kolonialismu vznikaly propracované rasistické teorie, které byly ve Washingtonu nadšeně vítány.
Senátor Albert Beveridge prohlásil: „Jsme vládnoucí rasou světa…Nevzdáme se své role při plnění úkolu naší rasy, role správce světové civilizace z vůle Boží…On nás určil za národ vyvolený…Poskytl nám dar vládnutí, abychom mohli vykonávat správu nad národy primitivními a zastaralými.“
Filipínci nesdíleli názory senátora Baveridge a jeho kamarádů. Bojovali proti novým okupantům stejně jako předtím proti Španělům. Spojené státy si podrobily Filipíny hrubou silou. Američtí vojáci dostali rozkaz „Všechno spálit a pobít“- a splnili jej. Když byli Filipínci poraženi, počet obětí dosáhl 600 000.
Filipíny, Portoriko a Guam se staly koloniemi USA v roce 1898. Kubě byla formálně poskytnuta nezávislost. Spolu s ní byl Kubáncům vnucen Plattův dodatek, stanovující, že loďstvo Spojených států bude mít navždy na Kubě svou základnu, že námořní pěchota USA zde může libovolně zasahovat a že Washington bude určovat kubánskou zahraniční a finanční politiku.
V téže době provedly USA převrat na Havajských ostrovech. Sesadily královnu Liliuokalani a proměnily tyto panenské ostrovy v základnu loďstva USA obklopeni plantážemi společností Dole a Del Monte.
V roce 1903, když se Theodore Roosevelt stal prezidentem, poslal dělové čluny do Panamy, aby dokonaly její odtržení od Kolumbie. Kolumbijská vláda totiž předtím odmítla Rooseveltovy podmínky týkající se stavby Panamského průplavu.
Námořní pěchota USA provedla invaze do Číny, Ruska, Severní Afriky, Střední Ameriky a do karibské oblasti. Mezi lety 1898 a 1934 zaútočila námořní pěchota 4krát na Kubu, 5krát na Nikaraguu, 7krát na Honduras, 4krát na Dominikánskou republiku, dvakrát na Haiti, jednou na Guatemalu, 2krát na Panamu, 3krát na Mexiko a 4krát na Kolumbii!!!
V mnoha zemích námořní pěchota zůstala jako okupační armáda. Pokud se nakonec vrátila domů, obvykle zanechala země, kde působila v rukou spřáteleného diktátora, jenž utlačoval vlastní obyvatelstvo.
V těsném sledu za námořní pěchotou přicházeli hordy amerických podnikatelů a manažerů připravených nejen prodávat své zboží, ale také zakládat plantáže, ropné vrty a doly. V případě potřeby se námořní pěchota vracela do země, aby nutila místní obyvatele k práci za otrockých podmínek a potlačovala stávky, protesty a vzpoury.
Takto popsal novinář události, k nimž došlo v roce 1915 po vylodění vojsk USA na Haiti kvůli potlačení rolnické vzpoury.
Američtí vojáci zahájili z letadel kulometnou palbu na bezbranné haitské vesnice a jen tak pro zábavu zabíjeli muže, ženy i děti na tržištích. 50 000 Haiťanů bylo zabito.
K nejslavnějším vůdcům těchto expedic námořní pěchoty patřil generál Smedley Butler. Když odešel do výslužby, přehodnotil svou kariéru a popsal ji následovně:
„ V činné vojenské službě jsem strávil 33 let a 4 měsíce… Během tohoto období jsem po většinu času působil jako prvotřídní pěst velkého byznysu, Wall Streetu a bankéřů.
Jinými slovy, byl jsem vyděrač, gangster ve službách kapitalismu. Tak jsem přispěl k tomu, aby bylo Mexiko a především Tampico v roce 1914 bezpečné pro americké ropné zájmy. Přispěl jsem k tomu, aby se z Haiti a z Kuby stala vhodná místa, kde by mohli chlapci s National City Bank vybírat tržbu. Pomáhal jsem při znásilňování půl tuctu republik Střední Ameriky pro blaho Wall Streeatu. V letech 1902 -1912 jsem pomohl vyčistit Nikaraguu pro mezinárodní bankovní dům Brown Brothers. Do Dominikánské republiky jsem roku 1916 přinesl světlo v zájmu amerických cukrovarů. V roce 1903 jsem pomohl dát Honduras do pořádku pro americké ovocnářské společnosti. V Číně jsem roku 1927 udělal vše pro to, aby mohla Standard Oil nerušeně pokračovat ve své práci.“
Wilson: USA ve válce
První světová válka byla strašlivou bitvou mezi evropskými koloniálními mocnostmi o rozdělení světa.
Když se prezident Woodrow Wilson rozhodl do té řeže vstoupit, pravil americkému lidu, že do Evropy posílá armádu proto, „aby zabezpečila svět pro demokracii“.
Wilsonův velvyslanec v Anglii bez okolků prohlásil, že Spojené státy vyhlásí válku Německu, protože to je…“ jediný způsob jak udržet naše prvotřídní obchodní postavení.“ (Velvyslanec W.H. Page, 1917). Kvůli tomu bylo posláno na smrt 130 274 amerických vojáků.
„Naši chlapci byli posláni na smrt s vidinou krásných ideálů. Nikdo jim neřekl, že pravým důvodem jejich odchodu na frontu, kde budou zabíjet a umírat, jsou dolary a centy.“ (Generál Smedley Butler, 1934).
Cíl – dosažení vojenské a politické převahy
V říjnu 1940, když německá a japonská vojska pochodovala Evropou a Asií, svolalo Ministerstvo zahraničí USA s Radou pro zahraniční vztahy skupinu prominentních vládních úředníků, podnikatelů a bankéřů, aby debatovali o strategii USA. Měli starost o udržení angloamerické „sféry vlivu“, která zahrnovala Britské impérium, Dálný východ a západní polokouli.
Dospěli k závěru, že USA se musí připravit na válku a přijít s jednotnou politikou pro dosažení vojenské a politické převahy Spojených států.
Pokud se válečné cíle stanoví tak, že budou působit jako výhradní záležitost angloamerického imperialismu, lidé v ostatních zemích nenajdou důvod pro jejich podporu…Zdůraznit by se měly i zájmy jiných národů…Bude to mít lepší propagandistický účinek. Z důvěrného memoranda Rady pro zahraniční vztahy a Ministerstva zahraničí USA, 1941.
Druhá světová válka byla završena strašlivou událostí: 200 000 lidí zemřelo v jediném okamžiku, když Spojené státy svrhly nejprve na Hirošimu a pak na Nagasaki jaderné bomby.
Velmoc
Právě tato světová válka zajistila Spojeným státům postavení politické, ekonomické a vojenské velmoci.
„Musíme nastolit tempo a převzít zodpovědnost většinového akcionáře v obchodní společnosti jménem svět.“ Leo Welch bývalý předseda představenstva Standard Oil (nyní Exxon), New Jersey, 1946
Spojené státy však musely soupeřit se Sovětským svazem, který rovněž vyšel z 2. světové války jako světová velmoc. Dalších 45 let byl svět zapleten do globální války o území, ve kterém se střetly obě „supervelmoci“. Do přímého boje se USA a SSSR nikdy nedostaly. Bylo přitom typické, že v každém konfliktu se obě supervelmoci angažovaly na opačných stranách.
Hra na světového četníka
USA se rozhodly rozšířit svou vlastní „sféru vlivu“ mimo americký kontinent a Tichomoří pohlcením co nejvyššího počtu bývalých britských, francouzských a japonských kolonií v Asii a Africe.
Občas se přitom dostaly do kolize s místními zájmy, které nebyly vždy v souladu s americkými plány. Ve snaze vymýtit v těchto oblastech neposlušnost, nepořádek a neloajálnost začal nový „většinový akcionář“ hrát také úlohu „světového četníka“.
Během studené války Washington vojensky zasáhl v zahraničí více než 200krát.
Nový světový řád
Když se v roce 1989 začal „východní blok“ rozpadat, svolal George H. Busch hlavní strategické
poradce vlády k diskusi o světové situaci. S potěšením konstatovali, že Sovětský svaz ztratil nejen schopnost, ale i vůli čelit vojenským intervencím Spojených států v zahraničí. Rozhodli se, že přišel čas demonstrovat světu válečnou moc USA. Bílý dům požadoval rozhodná vítězství.
„Pokud se USA utkají s mnohem slabšími nepřáteli, naším úkolem bude nejen zvítězit, nýbrž zvítězit bleskově a definitivně.“ ( Z dokumentu Rady národní bezpečnosti o přehodnocení strategie, 1989).
Pak přišla Panama 1989, Irák 1991, Kosovo 1999, Válka proti terorismu po 11. září 2001, Afghánistán, Libye, Sýrie a jiné konflikty.
Komu války prospívají
Kolotoč násilí se nebezpečně roztáčí. Dlouhodobá závislost USA na válce dosáhla nového stupně: permanentní válka, ohrožuje čím dál víc nejen obyvatele Spojených států, ale i celý svět. Některým lidem však tato závislost přináší báječné zisky.
Mezi předními stoupenci války najdeme řadu politiků, generálů a ředitelů velkých firem. Když se jich zeptáte, proč tak dychtivě táhnou do války, dostane se vám vznešených a nezištných odpovědí:
Demokracie, svoboda, spravedlnost, mír, lidská práva.
Skutečná motivace jejich podpory války má poněkud méně vznešené důvody: Peníze, trhy, přírodní zdroje, moc. Prostě není lepší kšeft než válka.
Obrovský rozpočet Pentagonu znamená pro většinu lidí méně peněz v peněžence. Ale pro někoho to znamená pravý opak. U koryty Pentagonu se krmí 100 000 firem. Ale opravdu velké peníze shrábne jen hrstka obřích korporací.
Například Dick Cheney , který byl jmenován generálním ředitelem firmy Halliburton vynalezl geniální obchodní strategii – nejdřív někam nahází bomby, pak to tam uklidní, pak tam nahází další bomby a pak to zase uklidní. V meziválečném období Cheney obrací pozornost od ničení k budování, v rámci poválečné rekonstrukce. Po nedávné válce v Iráku Halliburton nahrabal stovky milionů dolarů a získal největší odměnu v oblasti poválečné rekonstrukce – tajnou smlouvu bez výběrového řízení, na obnovu iráckých ropných zařízení, jejichž hodnota půjde zřejmě do miliard.
Jako šéf Halliburtonu byl Cheney bohatě odměněn“ pobíral milionový plat a dostával každý rok akcie za zvýhodněných podmínek. Nakonec se stal největším individuálním akcionářem firmy Halliburton s podílem v hodnotě 45 miliard dolarů. Samozřejmě, každý cent si poctivě vydělal.
Cheney, Perle a jejich přátelé jsou hlavní součástí soukolí spojujícího Pentagon, Bílý dům, Kongres a zbrojařské koncerny. Velké peníze kolují ve Washingtonu z ruky do ruky: zbrojaři velkoryse přispívají politikům – a politici rozdávají tučné zakázky Pentagonu zbrojařům.
„Válka proti terorismu“ přinesla zbrojním koncernům zčistajasna nesmírný zisk. Pod heslem podpory „války proti terorismu“ se Kongres fakticky vzdal pokusů o vyrovnání rozpočtového schodku USA. Pentagon tak má každoročně vytvořen prakticky bianko šek.
Od roku 1948 do roku 2004 utratily USA na budování své vojenské síly přes 15 bilionů dolarů. To je víc než celková hodnota všeho ostatního co lidé v USA vytvořili!
Jinými slovy: vláda USA utratila v posledních čtyřiceti letech víc, než kolik stojí všechny americké továrny, stroje, silnice, mosty,vodovody a kanalizace, letiště, železnice, elektrárny. Kancelářské budovy, nákupní střediska, školy, nemocnice, hotely, domy atd.
Sečteme-li položky současného rozpočtu Pentagonu, rozpočtu ministerstva energetiky na jaderné zbraně, vojenské části rozpočtu NASA, zahraniční vojenské pomoci, podpor pro válečné veterány, úrokové splátky při dřívějších vojenských investicích a další položky spojené s armádou, zjistíme, že na uspokojení své závislosti na válce utrácejí USA 776 miliard dolarů ročně (údaj je z roku 2004)
Průměrná domácnost v USA „přispívá“ na daních víc než 4 400 dolary ročně na budování nejmocnější armády na světě. Výdaje na sociální sféru se krátí. Mosty, silnice a kanalizace se rozpadají, jízdné se zvyšuje a přepravní služby jsou omezovány.
Školy jsou přeplněné a ve špatném stavu, 80% studentů středních škol v chudinských čtvrtích nedokončí studia. Více než pětina dospělých v USA neumí přečíst formulář žádosti o práci ani pouliční nápisy.
Rapidní zvýšení cen způsobilo krizi zdravotní péče. Údaj z roku 2004 dokládá, že 43 miliony lidí nejsou vůbec pojištěny a miliony dalších nemají dostatečné pojištění. Mnoho veřejných nemocnic se navíc ruší. Drogová závislost a alkoholismus poškozují zdraví milionů lidí, ničí rodiny a celé komunity.
Militarismus a média
Po válce z roku 1991 promluvil jeden z hlavních válečných plánovačů Bushovy vlády ke skupině novinářů a poděkoval jim za pomoc: „ Televize byla hlavním nástrojem při prodeji naši politiky.“ (Richard Hass, Rada národní bezpečnosti,1991).
Když se Pentagon připravuje k útoku na cizí stát, média věrně opakují oficiální odůvodnění války a momentálního nepřítele vykreslují v tom nejzrůdnějším světle.
Lawrence Grossman, jenž po mnoho let vedl zpravodajství PBS a NBC, vysvětlil úkoly médií těmito slovy: „Prezident má na starosti udání linie, a úlohou tisku je pak tuto linii, vytyčenou vedením, prosazovat v praxi.“
V důsledku je nakonec jedno jaký kanál sledujete: sdělují jedno a totéž.
Proč je vysílání všech stanic stejné? Čím to je, že se všechny nakazí válečnou horečkou, kdykoli se Bílý dům rozhodne poslat americká vojska za oceán? Mají v tom prsty ti co je ovládají.
Hrstka největších korporací na světě ovládá hlavní televizní stanice. NBC patří společnosti GE, CBS ovládá společnost Viacom, ABC firma Disney, Fox společnost Ruperta Murdocha- News Corporation a CNN firma Time Warner. Členové správních rad těchto korporací zároveň zasedají ve správních radách zbrojních koncernů a dalších firem se zájmy po celém světě: Boeing, Coca-Cola, Texaco, Chevron, EDS, Lucent, Daimler-Chrysler, Citigroup, Xerox, Philip Moris, Worldcom, JP Morgan Chase, Rockwell Automattion a Honeywell.
Společnosti ovládající televizní průmysl jsou ve skutečnosti plně integrovány do vojenskoprůmyslového komplexu.
Kolem roku 2004 bylo například manažerům GE čím dál jasnější, že pokud mají miliardy s Pentagonu nadále proudit na konta firmy, je nezbytné podnítit veřejnou podporu pro masivní výdaje na zbrojení.
„Pokud nebudou lidé přesvědčení, (že Svobodnému světu hrozí smrtelné nebezpečí), Kongres nebude schopen odhlasovat financování značných výdajů vynakládaných na odvrácení této hrozby. S podporou veřejného mínění, vedeného tiskem, jsme na dobré cestě. Teď je to na nás – na vás a na mně, abychom lidi účinně přesvědčili, že jediným způsobem, jak odvrátit pohromu od našich hranic je upevňování americké moci.“ (Charles Wilson, 1950). Charles Wilson a jeho kamarádi v GE pochopitelně očekávali, že pořádná porce těchto značných výdajů skončí na jejich účtech.
GE kupovala mezitím rozhlasové a televizní stanice po celých USA.
General Electric a další obří korporace vlastnící sdělovací prostředky nelze rozhodně považovat za nestranné zdroje. Většina zpráv, které máme k dispozici o válce a o všem ostatním – totiž prochází jejich zájmovým filtrem. Jejich vliv však není tak absolutní jak by si přáli.
To jsou velmi zkrácené dějiny americké válečné závislosti.
Podle slavného komiksu Válečná závislost vypracoval Emil Kalabus
