Představitel rady Národní domobrany František Krejča analyzuje, proč čechofobové odmítají připomínat a záměrně zamlčují německý teror v letech 1938-1945.
„V letošním roce si připomínáme 72. výročí Květnového povstání českého lidu a konce 2. světové války. Ale lépe asi je – Měli bychom si připomínat! Protože s výročími z naší historie to je v současné době vždy stejné – moc se o nich nemluví. Nic nepřipomínat – takový je oficiální postoj médií a politického establishmentu. Vždyť bychom tak připomínali válku, kterou rozpoutalo Německo, válku, ve které díky Němcům zahynuly desítky miliónů lidí! Válku, ve které bylo Německo poraženo hlavně zásluhou armády SSSR. A protektorát?! To bychom zas připomínali německý teror na našem území, který si vyžádal na 350 tisíc civilních obětí. A Německo je přeci nyní náš hodný spojenec, (ačkoli nás chtělo vyhladit). A Rusko je přeci ten náš ošklivý nepřítel (ačkoli při osvobozování našeho území zde padlo na 140 tisíc sovětských vojáků).
Jak by tohle měla současná propaganda vysvětlovat!? Jak by se o tom mělo hovořit, aby se na náš současný znovu–protektorátní režim třeba nerozhněvala příslušná místa v Berlíně? Lépe o tom nemluvit a je to! Navíc by se naši bojovníci proti ruskému nebezpečí třeba zase v něčem těžce blamovali; jako nedávno, když tvrdili, že vlastně české země osvobodili nikoli Rusové, ale Ukrajinci, protože tu přeci byla vojska Ukrajinského frontu! Stejně jako v mnoha dalších případech, i v tomto byli „mimo mísu“. Jistě, v jednotkách Rudé armády také bojovali Ukrajinci, stejně jako Rusové, Kavkazané, Uzbeci nebo třeba Burjati. Ale Ukrajinský front byl Ukrajinským frontem proto, že byl formován na území Ukrajiny. Stejně tak existoval Běloruský front, který byl formován na území Běloruska a kdyby bylo pro boje v Evropě vytvořeno seskupení, které by bylo formováno například v Arménii, dostalo by název Arménský front. Taková byla praxe.
Válka skončila na území Čech a několik dnů před naprostou kapitulací Německé armády na našem území do bojů zasáhli také čeští občané. Odpor proti okupaci a bojová vystoupení proti německým vojákům na některých místech v českých zemích začal už 1. května a vyvrcholil 5. května Pražským povstáním. Už mnohokrát se udatní čechofobové nechali slyšet, že prý to bylo na poslední chvíli, že si Češi běželi hrát na hrdiny pár okamžiků před koncem války. Ale tenkrát snad někdo věděl, jak dlouho ještě válka potrvá!? Tenkrát už byly v prodeji kalendáře s vyznačeným koncem války? Vždyť boje mohly trvat ještě týdny nebo i déle! A Němci takové plány měli – opevnit se v Čechách, pokusit se vyprovokovat konflikt mezi Západními spojenci a Sovětským svazem a pak jít proti Rudé armádě se Západem.
Lidé povstali, protože chtěli uspíšit konec války a chtěli se německé armády zbavit. A bylo dobře, že to udělali, i když němečtí vojáci běsnili jako zvěř a tisíce postřílených a brutálně zavražděných civilistů o jejich bestialitě dostatečně vypovídají. Květnové povstání v roce 1945 je jednou ze světlých a příkladných kapitol naší historie. A je také kapitolou poučnou. Je svědectvím o odvaze a vlastenectví – a je také dokladem toho, jak těžké a bolestné je napravovat zbytečné chyby a jak snadné je dělat chyby nové. Protože celá okupace, zničená země a statisíce obětí za roky Protektorátu, německá bestialita v květnových dnech, americké a sovětské bombardování a tisíce civilních obětí těch dnů – to všechno bylo důsledkem našeho selhání v roce 1938. Tenkrát jsme se nebránili – a kdo se nebrání, dobrovolně se stává obětí.
V posledních letech se dokonce už nebráníme ani propagandě profesionálních sudeťáků a jejich pohůnků a slouhů z našich řad, kteří nás přesvědčují o údajné české zbabělosti, špatnosti a brutalitě… Vždyť, považte – lidé v Čechách nejen že nebyli Němcům vděčni za ochranu, kterou jim jednotky Wehrmachtu a SS poskytovaly; dokonce si dovolovali nehezky se jim odvděčit v posledních dnech války! Ano, partyzáni a povstalci se často s holýma rukama a beze zbraní pokoušeli německé vojáky odzbrojovat a bojovali s nimi. Ale proč tihle čechofobové také nemluví o českých obětech těch květnových dnů roku 1945 – o civilistech, kterým němečtí vojáci vypíchali oči, rozdrtili lebky, rozpárali vnitřnosti? Proč nemluví o nesmyslně postřílených a krutým způsobem umučených lidech?! Byly to poslední chvíle strašné války, kterou rozpoutalo Německo a Němci do ní šli s nadšením a s pevnou vírou ve svoje vítězství. A sklidili, co zaseli! Ale my jsme se měli bránit!
V současné době nám opět hrozí nebezpečí! Náš establishment se lokajsky snaží ČR zavléci do mezinárodních konfliktů, které možná skutečně přerostou ve světovou válku – a my je necháváme jednat, zaprodávat naši zemi a jen pasívně a netečně posloucháme jejich lži. Hrozí nás zaplavit migrační invaze – a my se tváříme, že se nás to netýká. V naší zemi jsou na základě diktátu z Berlína a Bruselu pozvolna omezována občanská a lidská práva a základní demokratické principy, hrozí odebrání zbraní občanům, režim z nás dělá nesvéprávné stádo – a my to necháváme bez povšimnutí! Jako bychom byli bez paměti a opět připraveni se vzdát!
Květnové dny pro nás přinášejí poselství a jsou naléhavým mementem – Kdo se nebrání, stane se obětí, o které rozhodují jiní. Jednejte a braňte se nebo dopadnete špatně! A pokud vůbec bude náprava možná, tak si rozhodně vyžádá mnoho obětí a bolesti!“
