Dějiny Druhé světové války na tzv. Východní frontě jsou mnoha historiky velmi podrobně a dobře zpracovány, samotné město Stalingrad (bývalý Caricyn, dnes Volgograd) vešlo do dějin jakožto skutečný bod obratu v této nelítostné válce a to nejen díky až neskutečným ztrátám na obou stranách konfliktu – asi 800 000 vojáků odepsalo Německo a jeho spojenci a okolo půl milionu vojáků padlo na straně Sovětů. Vzhledem k těmto skutečnostem bych se v tomto článku proto věnoval spíše méně známým faktům.
Skutečností zůstává, že až do bojů pod Moskvou a Stalingradem v roce 1942 procházela sovětská armáda sérií těžkých porážek a to z mnoha příčin – zejména však z nezkušenosti sovětského velení a jeho hrubých chyb, nicméně právě ve „stalingradském kotli“ se nemálo chyb dopustil i nepřítel – do velení začal zasahovat přímo A. Hitler, jenž stočil značnou část svých jednotek k jihu, na Kavkaz, ve snaze dobýt zdejší ropné zdroje. Na Stalingrad tak zamířila 6. armáda generála F. Pauluse, jehož cílem bylo dobytí města.
…Dnes lze proto s velkou mírou jistoty tvrdit, že německá ofenzíva u Stalingradu a v předhůří Kavkazu byla improvizace, předem odsouzená k nezdaru…
Již 28. července 1942, v době ústupů sovětských vojsk ke Stalingradu, vydal J. Stalin pověstný rozkaz č. 227 obecně známý pod názvem „Ani krok zpět“. Méně známá je skutečnost, že podobný rozkaz již předtím existoval – rozkaz č. 270 ze 16. srpna 1941, jehož represivní část šla dokonce dále – vztahovala se i na rodinné příslušníky a generál G. Žukov v září 1941 v Leningradu, kdež zakrátko umíraly tisíce lidí hlady, požadoval popravovat i rodiny zajatých sovětských vojáků. Faktem ovšem zůstává, že rozkaz č. 227 z roku 1942 vnesl do řad sovětských oddílů jistou spořádanost a případné ústupové akce již nebyly pouhou panikou. Sovětské zdroje (archív NKVD) uvádějí v období od 1.8. do 15.9.1942 celkem 140 755 zadržených, z toho bylo 3 980 osob uvězněno, 1 189 zastřeleno, 2 961 posláno do trestních praporů a 131 094 osob vráceno ke svým útvarům.
Hitlerova zarputilá snaha dobýt město byla víceméně jeho osobním přáním, z vojenského hlediska by překročení Volhy otevřelo pro německou armádu rozsáhlý, dopravně i technicky náročný prostor a s přicházející zimou, která v těchto letech byla tvrdá i na místní poměry, se šance jeho armády na úspěšný vývoj v této oblasti výrazně tenčily a to nehledě na fakt, že sovětská válečná výroba koncem roku 1942 značně převýšila výrobu Německa. Operací Uran, kterou sovětská vojska obklíčila šestou Paulusovu armádu, se zpečetil nejen osud tohoto uskupení, ale nastal skutečný obrat ve válce. Z Kavkazu byl nucen Hitler stáhnout svá vojska a německá armáda v podstatě již jen ustupovala, byť s některými dílčími úspěchy, které však na další vývoj neměly žádný vliv.
Závěr stalingradské bitvy probíhal v lednových dnech roku 1943, ještě 30. ledna byl samotným Hitlerem F. Paulus povýšen do hodnosti polního maršála, který dle nepsaných pravidel měl zvolit raději smrt než kapitulovat, nicméně o den později – 31. ledna 1943 – se i se svým štábem vzdal, poslední bojující pod vedením generála von Strikera učinili totéž 2. února 1943. Zhruba desítka tisíc německých vojáků se v ruinách Stalingradu ještě držela a vzdala se teprve začátkem března 1943.
V soudobých historických pramenech se často uvádí, že celkový počet německých válečných zajatců ve Stalingradu činil okolo 100 000 osob, z nichž po válce se do rodného Německa vrátil jen zlomek – asi 6 000 osob. Faktem je, že v posledních fázích bojů panoval v řadách německých vojsk hlad, vyčerpání a své učinila i tuhá ruská zima, což mělo za následek mnoho úmrtí vyčerpáním a na nemoci. Zde je však na místě připomenout celkový obraz válečných zajatců na Východní frontě:
…Přesto nelze pominout, že zacházení s německými zajatci, zejména s ohledem na hrůzy, jimž sovětské obyvatelstvo bylo vystaveno za války, a na zločiny páchané příslušníky německých speciálních služeb i vojáky, bylo značně mírnější než nacistické zacházení se sovětskými zajatci. Do vlasti se vrátilo na 85% německých zajatců a zhruba stejné procento zajatců ze zemí, které bojovaly na straně Německa, v zajetí jich zahynulo zhruba 14,9%. Ze 4,5 milionu (uvádějí se však i počty přesahující 6 milionů) sovětských zajatců se do vlasti vrátilo pouze 1,83 milionu lidí (cca 40%) zajatců, na 2,5 milionu (55%) jich zahynulo v zajetí…
Zdroj:
Zrod velmoci, M. Reiman a kol., vydala UK v Praze 2013
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Stalingradu
https://www.youtube.com/watch?v=6W5QYdfQhmc
