Představitel rady Národní domobrany František Krejča se zamýšlí nad příčinami dnešního, havlistickými médii a jejich zahraničními vlastníky záměrně vytěsňovaného a bagatelizovaného výročí obsazení okleštěné Československé republiky vojsky hitlerovského Německa a říká jasně: “Kdo se sám, dobrovolně vzdá – ten prohrává víc než kolik by ztratil, kdyby se bránil. Dobrovolně se vzdát, znamená prohrát a ztratit vše nebo téměř vše!”
„Na 15. březen připadá výroční jedné z nejvíce tragických událostí v českých moderních dějinách. Je tomu 77 let, kdy hitlerovské Německo obsadilo území zrazené, zaprodané a rozbíjené Československé republiky. Naše vlast byla již dříve z rozhodnutí mezinárodních elit zbavena velké části svého území. Stalo se tak na základě mezinárodních dohod, kdy se jednalo o nás bez nás. Ztracené území, které naší zem ohraničuje, bylo a vždy bude mimořádně důležité z hlediska vojenské obrany státu. Tehdejší republika tím ztratila možnost obrany, podstatnou část svého ekonomického potenciálu a značné množství obyvatelstva. Byla donucena odzbrojit a rozpustit armádu. Do té doby byla naše země demokratickým prosperujícím státem. Nyní v ní nastal ideový chaos a zmatek, vlastenecké až vypjatě národovecké názory byly konfrontovány s poraženectvím, ustrašeností, zrádcovstvím a nezastíranou ochotou či přímo připraveností ke kolaboraci s novými pořádky a s novými pány a důležité úřady a instituce, soudy a média pozvolna ztrácely schopnost být oporou pro demokratickou společnost.
Přišli jsme tehdy o svobodu a demokracii, protože jsme byli zrazeni, podvedeni a obelháni. Je ale tragédií, že se tak stalo nejen ze strany zahraničních elit, nejen ze strany našich bývalých přátel, ze kterých se stali zrádci! My sami sebe jsme obelhali, podvedli a zradili. Jsou situace, kdy se lidé dohodnou a doporučí si navzájem určité jednání, postup v nějaké věci… Stejně tak, i když v míře neporovnatelně závažnější, to platí v případě států a mezinárodních vztahů. Státy uzavírají smlouvy, které – pokud je jejich platnost spravedlivě vyvážená – by měly být respektovány.
My jsme tehdy respektovali a přijali mnichovskou dohodu, která nám byla vnucena! Tehdy jsme jí možná měli odmítnout a měli jsme se bránit. Tento názor není neoprávněný – německá veřejnost nebyla na válku připravena a velení německé armády si jí skutečně ještě nepřálo a pravděpodobně by vůči Hitlerovi byl proveden puč. Navíc, západoevropské elity, které byly Hitlerovi nakloněné, měly ve svých zemích silnou opozici a pokud by se naše republika bránila, tlak veřejnosti by je nutil ke změně postojů. Lidé doma i v zahraničí očekávali, že se Československo bude bránit. Nejen stát, lidé sami pomáhali pořizovat výzbroj armádě vlastními finanční dary a sbírkami… Nebezpečí národ spojovalo. Západní elity potřebovali Hitlera nasměrovat na bolševické Rusko a pokud by se Československo bránilo, stálo by jejich zájmům v cestě. Ale nebylo přece naší povinností jim vyhovět! A jak se ukázalo, kapitulací jsme opravdu nezískali nic.
Víme, jak všechno probíhalo a skončilo. Byla o tom všem řečena a napsána mnohá moudrá, všeobecná i pošetilá slova pro a proti; vše podstatné bylo mnohokrát zdůrazněno, opakováno a popíráno. Ale z těch diskuzí, polemik a analýz, pokud skutečně byly zamýšleny a vedeny upřímně, správně a objektivně, vyplynulo, že březnové události před sedmdesáti sedmi lety opětovně potvrdily pravdivost toho, co je opakováno neustále, ve všech dobách, ve všech zemích a za jakýchkoli situací – Kdo se nebrání, je ochoten a připraven ustoupit. Kdo ustupuje, je ochoten a připraven se vzdát. A kdo se sám, dobrovolně vzdá – ten prohrává víc než kolik by ztratil, kdyby se bránil. Dobrovolně se vzdát, znamená prohrát a ztratit vše nebo téměř vše! A to jsou pravdy, které mají platnost přírodního zákona.
Má ještě vůbec smysl dnes opět mluvit a psát o neblahých tragických událostech v březnu 1939? Je to už tak dávno! Navíc by třeba nebylo rozumné připomínat západním spojencům jejich tehdejší ničemnosti a zradu. Možná dokonce by třeba někteří tuzemští ochránci pevného a nerozborného přátelství a spolupráce s nositeli evropských hodnot a soudobých euroamerických civilizačních vymožeností, ráčili projevit nejjasnější nelibost nad tou naší čecháčkovskou nevděčností – vždyť kdo nás ochraňuje, kdo nám dává materiální blaho a kdo pro nás v současné době navíc ještě zajišťuje vydatné multikulturní obohacení!? Nemluvě o tom, kdo to tady tak obětavě koordinuje a zabezpečuje zevnitř a takříkajíc nezištně, prakticky zadarmo, že?
Ale dosti ironie. Právě vzhledem k tomu, jak stále platné zkušenosti se s březnovou tragédií pojí, je potřeba na ní znovu a znovu poukazovat. Je potřeba připomínat si jí právě v současné době. Současnost je totiž jen zdánlivě jiná, ale ve skutečnosti jde o totéž – jsme ohrožováni nebezpečím, které může úplně rozvrátit a zničit naši zem. Na tom, aby to zdárně a k naší škodě proběhlo, dbají zahraniční nadnárodní elity a přímo u nás to zajišťují jejich poskoci. Celá situace zdánlivě už nyní vede ke zmatkům ve společnosti, k rozpadům pevných postojů, ke ztrátě hodnot a k vyprázdnění pojmů. Opory a symboly státnosti jsou oklešťovány a likvidovány, armáda, média, univerzity, důležité orgány, úřady a instituce přestávají sloužil této zemi a jejím obyvatelům. Země je rozkrádána, je zbavena schopnosti a možnosti se bránit, občané jsou obelháváni a klamáni… Vše je prý správné, potřebné a nezbytné, protivit se tomu a kritizovat to nelze, protože je to v souladu s mezinárodními dohodami a odmítat to je protiprávní. Stejně jako tehdy to poslouchali generace našich rodičů a prarodičů, slyšíme i my dnes – že odmítat a protivit se může jen zpozdilec nebo opravdu špatný člověk, protože přeci jde o budování nového světa, jde o nové pořádky. A opět už je poraženectví, ustrašenost, zrádcovství a připravenost ke kolaboraci.
Stejně jako tehdy stojíme na rozcestí. Ale poučení z historie platí a my si nesmíme lhát. Buďto se bázlivě přikrčíme, zradíme sami sebe a pak poneseme důsledky své ustrašenosti nebo se postavíme tomu, co nás ohrožuje. Máme povinnost říci – jednáte o nás bez nás. Rozhodujete o něčem, do čeho vám nic není. Vaše plány nás nezajímají. Tohle je náš domov, tohle je naše země a my jí budeme bránit. Stejně jako tehdy, platí i dnes, že kdo ustoupí o píď, ztrácí míle. Kapitulovat znamená nezachránit nic a ztratit vše! A tím není myšlena jen ztráta pohodlí nebo relativního blahobytu. Tehdy jsme kapitulovali. Dnes už nesmíme.
Pokud nás nejsou schopni bránit naši představitelé, musíme se bránit sami. Musíme zakládat Národní domobranu!”
