Představitel rady Národní domobrany František Krejča se zamýšlí nad mrazivou aktuálností březnových událostí roku 1939, které vyvrcholily 16. března 1939 vyhlášením tzv. Protektorátu Čechy a Morava, a paralelami, které je spojují s dneškem.
„Milovníci národní historie a tradic mají v oblibě výročí slavných dějinných událostí. Jednou takovou jsou březnové dny roku 1939, konkrétně 15. a 16. březen. Letos je tomu 78 let. To není právě kulaté výročí, ale jde o událost natolik významnou, že je vždy nezbytné se nad ní zamyslet. Poselství, které s sebou nese, shrnuje odkaz naší moderní historie a je dokonalým naplněním staré pravdy, že – Ustoupit o píď znamená ztratit míle!
Na počátku března 1939 na přímý popud Hitlera vyhlásila slovenská politická reprezentace Slovenský štát, 15. března obsadila vojska hitlerovského Německa torzo někdejší Československé republiky a 16. března byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Vzorem, z něhož Hitler vycházel při vzniku Protektorátu, byla smlouva Francie s tuniským bejem z roku 1881. Francie v roce 1881 Tunisko vojensky obsadila a vyhlásila zde protektorát. Domorodý vladař (bej) zůstal sice formálně v čele země, ale tunisané se nemohli podílet na správě své země a Tunisko se stalo de facto francouzskou kolonií. Hitler v souladu s touto smlouvou dokázal nadřazenost Němců a ukojil svoji téměř živočišnou nenávist vůči Čechům. Pokoření našeho národa tímto aktem bylo dovršeno.
Ba, věru – Pan Adolf Hitler nebyl gentleman (ačkoli se jistý český publicista v té době snažil tvrdit opak). Události března 1939 byly ovšem logickým důsledkem Mnichovské dohody. Tehdy jsme se nebránili, ačkoli jsme se BRÁNIT MĚLI. Mnichov 38 a Březen 39 jsou ve vzájemné souvztažnosti, která dokazuje, že – Kdo se vzdá, ztrácí vše. Mělo to pro nás být poučením. Skutečně bylo?
Zaslepenost, s jakou jsme se vrhli do náruče Sovětského svazu, si také vyžádala přespříliš hořkou daň. Nicméně ale, navzdory morálnímu rozvratu, který byl důsledkem okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, se Srpen 68 s událostmi předválečnými a protektorátními naprosto srovnávat nemůže. Rusové nás „okupovali“ – ó, jaká hrůza, musíme je nenávidět! To nám tvrdí falešní hlasatelé „skutečných“ evropských hodnot. Přitom Němci, kteří nás chtěli vyhubit, jsou podle nich opět našimi „přáteli z nejmilejších“. Horliví mopslíci „Západu“ s děsem v očích líčí hrůzy komunistické totality a sovětské okupace, ale přitom zamlčují, že Hitlerovo Německo mělo na úplné vyhlazení Čechů konkrétní plán. Říšský zastupující protektor Reinhardt Heydrich řekl jasně, že Češi nemají v tomto prostoru co pohledávat. Plným právem jsme ho za tahle slova zabili!
Léta protektorátu nás stála příliš mnoho! Kdybychom bojovali, byli bychom asi poraženi, ale se ctí! A obětí a škod by bylo stejně. Co z toho plyne? Že musíme být schopni bránit se každému a musíme být v dobrých vztazích se všemi. To se týká nejbližších sousedů a z nich především Německa. Je velké, silné, mocensky agresívní a hlavně – leží příliš blízko! Potřebujeme s ním mít dobré vztahy, ale jako rovný s rovným. Nemůžeme si donekonečna připomínat všechno zlé, co jsme od něj zkusili, protože bylo hodně také toho dobrého. Ale současná hospodářská a politická hegemonie Německa a určující vliv berlínské vlády na naší politickou scénu jsou do očí bijící. Smlouvy o volném působení Bundespolizei na našem území a předání částí naší armády pod německé velení, jsou jen třešničky na dortu se šmakem už opět protektorátním. Vše pak podtrhují snahy Sudetoněmeckého Landsmanschaftu a jeho českých lokajů, kteří si „umějí představit“, že by se ČR stala 17. spolkovou zemí BRD.
Nejde ovšem o náhodné jevy dneška. Vzpomeňme na rozruch, který na počátku 90. let vzbudila diskuze nad textem česko-německé smlouvy – konkrétně pojmy Staatsgrenze (státní hranice) ve verzi německé a Landesgrenze (zemská hranice) ve verzi české. Jakoby už zde byly předznamenány ty horečné sny a představy proněmeckých vrtichvostů o 17. spolkové zemi!? Ministr zahraničních věcí Dienstbier st. tehdy vysvětlil, že význam pojmů není důležitý, protože Němci nakonec stejně udělají, co budou chtít. Alespoň byl upřímný – na rozdíl od jiného polistopadového představitele zamini, který ve vzácných okamžicích procitání a bdění označoval svoji snahu tlačit sudetoněmeckou káru za příkladnou ochranu skutečných zájmů ČR.
Dnes by možná mnohým nevadila představa ČR jakožto součásti BRD. Hodně obdivovatelů Německa zde může spatřovat naději – německý pořádek, pracovitost, sociální systém, blahobyt… Ale nejsme v Německu a nejsme etničtí Němci. Těžko říci, jak by se chovali k nám, ale je dobré podívat se na Lužické Srby – ti v Německu a s Němci byli po staletí a dnes už tam skoro vůbec žádní vlastně nejsou. I když, pravda, proces jejich národní likvidace nebyl tak náhlý a krvavý, jako tomu bylo u jejich příbuzných, u Srbů jihoslovanských, na Kosovu, kde islámští Albánci podporovaní tímtéž Německem zlikvidovali Srby rychle a brutálně.
Teď se Německo aktivně podílí na rozvratu Evropy pomocí islámské migrace, se kterou ruku v ruce jde nezastřená snaha EU odzbrojit evropské obyvatelstvo. Směrnice Evropské komise o kontrole zbraní zřetelně vypovídá, jaké záměry s námi všemi evropské elity mají. Odzbrojit obyvatelstvo v době masové migrace znamená učinit z původních Evropanů bezbranné stádo vydané příchozím na milost. Přitom rozhodnutí EK přijaté v těchto dnech, je pouze počátkem! Ve finále nebudou mít Evropané žádné zbraně, ani nůž nebo obranný sprej, protože v zemích, kde islám získává moc, nesmí nevěřící zbraně vlastnit. Toť vše a nic dalšího ke snahám evropských elit netřeba dodávat. Naši politici se sice vzpouzejí, ale už s nimi máme své zkušenosti – je to jen naoko a odhodlání jim dlouho nevydrží. Hlavně nám ale nesmí uniknout ta skutečnost, že jedním z hlavních tahounů odzbrojovacích snah EU je německý politický establishment. Podřízení nebo přímé připojení k Německu by naší republiku těžce poškodilo. Určitě by to znamenalo masívní přesuny „syrských“ běženců k nám, zřejmě definitivní ztrátu pohraničních oblastí a možná dokonce počátek konce naší národní a státní existence.
Každý národ má na tomto světě svoje poslání a nemůže se mu beztrestně zpronevěřit. Naším úkolem je žít tady, v souladu s našimi nejlepšími tradicemi zvelebovat zemi, společně užívat hojnost, kterou nám naše zem chce dávat (a kterou my necháváme odtékat do cizích rukou), v bezpečí a v dostatku vychovat nová pokolení a tuto zem jim předat. Nebude nám lépe v jiných zemích, ani nám nebude lépe, když si necháme svoji zem vzít a zůstaneme tu jen jako trpění cizinci v domě, který býval náš. České země jsou naší vlastí. Pojem vlast je odvozen od pojmu vlastnit. A vlastnit znamená zvelebovat a chránit. To všechno obsahuje poselství Března 1939. Bylo vykoupeno mnoha oběťmi, bolestmi a utrpením a my nemáme právo ho pominout.“
