V minulém čísle Prostějovského Večerníku jste čtenářům sdělil důvody, které vás vedly k přijetí kandidatury do Senátu. Jako lékař – záchranář, působící nyní i v prostějovském regionu a bývalý vysoce postavený důstojník zdravotnické služby AČR, který se vzdal válečných vyznamenání ze zahraničních misí NATO, chcete v Senátu prosazovat zejména obnovení obranyschopnosti naší vlasti a její připravenost na krizové situace, efektivní a fungující systém zdravotnictví orientovaný opět na pacienta a podporu zachování tradičních rodin. Tedy témata, ve kterých se cítíte být odborníkem. Naše čtenáře by však zajímalo také to, jaký je váš občanský pohled na některé takříkajíc „problémy všedního dne“.
Co Vás v současnosti na české společnosti nejvíc štve?
To je velmi široká otázka, o které se dá mluvit hodiny. Já se ji ale pokusím zestručnit. V první řadě je to laxnost. Nezájem řešit podstatné věci a zajímat se o jejich skutečný stav přesto, že na to jednou doplatí příští generace, tedy naše děti a vnuci. Nedíváme se do budoucnosti, dohlédneme jen tam, kam sahají naše osobní problémy. To platí samozřejmě v maximálně možné míře pro politiky. Pak je to také nízké národní povědomí a snadná uplatitelnost. Vytratila se z nás národní hrdost a ochota svou zemi budovat a bránit a necháváme se na svůj úkor uplácet, ať už slevami v hypermarketech až po prodávání identity našeho národa a našeho národního bohatství, které vybudovaly a ubránily generace našich předků.
Na co mohou být naopak podle Vás Češi hrdí?
Těch věcí je kupodivu v kontrastu s odpovědí na první otázku velmi mnoho. Český národ nebyl významný svou velikostí, ale svými schopnostmi. Ačkoliv nám světové elity začaly po listopadu 1989 vtloukat do hlavy, že jsme malí, bezvýznamní a neschopní samostatné existence, nic neumíme a bez mozků a infrastruktury ze Západu nic nedokážeme, opak byl pravdou. Naše země uměla vyrobit a hlavně vymyslet téměř cokoliv. Ať už byli autory vynálezů lidé žijící v Československu a nebo v emigraci, ale s českým vzděláním a minulostí. Ne nadarmo Západ tolik usiloval o to, aby zničil naše konkurenceschopné podniky a v lepším případě je koupil za babku, v horším zmizely z mapy světa. Dokázali jsme být světovou špičkou i v umění, hudbě, ve sportu. Byl bych rád, aby se nám mohl vrátit pocit hrdosti na naši vlast a aby bylo zase na co být hrdí.
Co si myslíte o výroku, že jsou Češi jedním z nejnenávistnějších národů?
Ten výrok mne mrzí. Nemyslím si ale, že je to obecně problém jen našeho národa. Nenávist, závist, zloba a ztráta pocitu sounáležitosti mezi lidmi funguje na mnoha místech ve světě, často je přímo úměrná životní úrovni. Pak je však také otázkou, kdo a podle čeho toto posuzuje? Byli jsme například osočováni ze zahraničí, ale také řadou domácích „vítačů“, že jsme nenávistní, protože nechceme přijmout statisíce ilegálních imigrantů bez minulosti, avšak s temnou budoucností. Dnes však tentýž Západ, jmenovitě Švédové, Norové, Nizozemci, Belgičané, Francouzi, mnozí Němci, Italové a další tvrdí, jak jsme byli prozřetelní a jak nám závidí, že naše země je zatím relativně bezpečná, na rozdíl od džunglí, v jaké se proměnila jejich velká města. Tohle není nenávist, to je odpovědnost za vlastní zemi směrem k budoucím generacím.
Proč si myslíte, že je potřeba podporovat tradiční rodinu? Ostatní formy rodiny si podporu nezaslouží?
Pouze tradiční, ale dodávám také fungující, rodina může být tím pověstným základem státu. Osobnost dítěte se utváří, jak známo, do 4-8 roku věku. Dítě v tomto věku potřebuje získat sociální návyky a vzorce chování takové, aby následně bylo schopno založit vlastní fungující rodinu. Raný věk dětí je však ekonomicky nejsložitějším obdobím mladých pracujících rodin. Proto je potřeba, aby stát tyto rodiny významným způsobem podpořil, kdy možností je celá řada. Co se týče vámi zmíněných „ostatních rodin“, u těch neúplných je každá rada drahá, tady je to o morálce a osobní odpovědnosti biologických rodičů, často zejména mužů, aby cítili odpovědnost za svou rodinu a děti a podle toho řešili například vztahové problémy nebo alespoň ty finanční. U vztahů typu on-on či ona-ona, případně spousty jiných genderově definovaných, se poněkud zdráhám vůbec použít slovo rodina. Jakkoliv je nijak nechci persekuovat, diskriminovat či upírat jim právo na život podle jejich „gusta“, logicky nemohou být ani povýšeni na úroveň tradiční rodiny, natož jakkoliv zvýhodňováni či pozitivně diskriminováni. Mají být tolerováni, ale společnost si musí udržet své zdravé standardy. Jen tak se může přirozeně vyvíjet.
Chcete zavést povinný vojenský výcvik. Jak byste ho realizoval? Měly by se zapojit i ženy?
Jakkoliv podobné scénáře známe z mnoha zemí světa, já se inspiruji v této věci velmi dobře fungujícím švýcarským domobraneckým modelem, který je třeba napasovat na podmínky naší země. Je to velmi široká problematika a je třeba ji také rozebrat po finanční stránce, takže jen velmi stručně. Neustále jsme masírováni tím, jak se zhoršuje bezpečnostní situace ve světě a kdo všechno je náš nepřítel, ale naše země je naprosto bezbranná a nepřipravená. Nesmyslně utrácíme velké množství peněz za věci, které naši obrannou kapacitu nijak nezvýší. Tento model ji však zvýší téměř okamžitě a velmi efektivně. Jednalo by se o tří až ideálně šesti měsíční (finance) vojenský výcvik mužů nad 19 let na základní funkce s pravidelným ročním třítýdenním výcvikem ke zdokonalování. Ženy pouze na základě dobrovolnosti a potřeb. S tím souvisí i obnovení veškeré obranné infrastruktury, myšleno je i na rozvoj domácích zbrojařských firem k výrobě základních komponent pro domobraneckou armádu uvedeného typu. Taková armáda by měla pouze velmi malé (cca 5000) profesionální jádro a náklady odhadované na znovuobnovení naší obranyschopnosti tímto způsobem by se pohybovaly v řádu dvou bilionů korun v kontrastu s nesmyslným navyšováním rozpočtu na 2% HDP pro zločinecký útočný pakt NATO.
Co byste vzkázal lidem, kteří považují Národní domobranu za bláznovství?
Bláznovství je, když stát, vědom si řady bezpečnostních rizik, odmítá využít dobrovolníků, ochotných a schopných bránit svou vlast, kteří si navíc veškeré vybavení a výcvik hradí ze svých prostředků. Jak rozdílný je v této věci například přístup Viktora Orbána v Maďarsku, ale i polských představitelů, kteří domobranu legalizovali a podpořili. Jistě vědí proč.
Jakým způsobem je podle Vás omezována v dnešním Česku naše svoboda?
Tady bych s dovolením odkázal na své webové stránky www.marekobrtel.cz , neboť tato problematika je velmi obsáhlá. Zde v sekci „Úvod“ a zejména pak „Články“, specielně pod odkazem https://www.marekobrtel.cz/l/teroristicke-utoky-by-nemusely-byt-tak-drasticke-kdyby/ tuto problematiku vysvětluji v odpovědích pro Národní asociaci obrany občanských svobod a práv.
Co jako lékař – záchranář považujete za největší problém českého systému zdravotnictví?
Opět velmi široká otázka, opět tedy velmi stručně. Vidím tři základní problémy. Odklon od pacienta z důvodu neskutečné a nesmyslné administrativy a různých nařízených úkonů, často ze strany EU, což fyzicky i morálně vyčerpává personál, který pak nemůže svou pozornost věnovat pacientům. Dále obrovská komercionalizace zdravotnictví, zejména ze strany farmaceutických a dalších dodavatelských firem a pak obrovský deficit primární péče, která mimo záchranné služby naprosto neplní svou roli a přetěžuje ostatní zdravotnictví. A pak je tu skutečnost, že reforma zdravotnictví musí začít ve školství a vzdělávání.
A poslední dotaz. Máte doma zbraň? Jste pro, aby Češi byli více ozbrojeni? A za jakých podmínek?
Ano, zbraně doma mám, institut ozbrojeného občana v souladu se švýcarským modelem uznávám a rád bych jej viděl v této době i v Česku. Podmínky bych neměnil. Máme jednu z nejpřísnějších a nejlepších legislativních úprav v Evropě a zároveň je funkční. Zatím… Opět bych zde odkázal na podrobný popis tohoto problému na mých webových stránkách nebo na www.naoosp.cz případně zde na webu.
