Představitel rady Národní domobrany František Krejča k 98. výročí vzniku republiky připomíná, že jsme tu byli před EU a NATO a budeme i po nich, že České země byly soběstačné a bohaté a není důvod, abychom do budoucna zůstali smetištěm, skladištěm, montovnou a noclehárnou!

„Dnes naše republika slaví 98 výročí svého vzniku. Je to svým způsobem den narozenin a to je kromě příležitosti ke slavnosti také důvodem k úvahám. Před 98 lety se naplnil sen mnoha generací a opět byl obnoven český stát. Stalo se tak s koncem světové války z rozhodnutí velmocí, ale nebýt snah a obětí vlastenců, těžko by někdo zájem a touhy našeho národa zohlednil. Ti, kteří se o vznik našeho státu zasloužili, dobře věděli, že to není naprostá samozřejmost; že naše republika o svojí existenci a samostatnost bude muset neustále bojovat. Mnohokrát jsme se tomu ke své velké škodě zpronevěřili. Měli jsme se bránit hitlerovskému Německu, i když nás Západ zradil. Když nás výsledky II. světové války nechaly v zájmové sféře SSSR, neměli jsme se v takové míře a dobrovolně poddat totalitnímu systému. Po zhroucení sovětského bloku jsme se nechali zmanipulovat jak stádo ovcí a vydali se nadnárodním bankám a koncernům napospas. A „teď to máme“. Inu, jak praví básník – Jen ten svobody je hoden, kdo rve se o ní den co den!

Nevidíme do budoucnosti a nemůžeme vědět, co všechno nová doba přináší. Ale vždy platí jedno jediné – pokud změna poměrů znamená ohrožení svobody, musíme se bránit. To nám stále ještě moc nejde, ačkoli v současné době už víme, že vůdčí elity zločinecké organizace NATO a kriminálního spolku EU to s našimi právy, zájmy a potřebami nemyslí dobře a že agresivní SS (Spojené státy) nechtějí přátele a spojence, ale jen poslušné slouhy. Byli jsme zemí, která byla plná společenských a politických problémů, ve které se ale vyrábělo všechno od jehly po lokomotivy a rafinérie ropy, měla svoji námořní flotilu, nebyla zadlužena a s byla potravinově soběstačná. Teď je tady problémů společenských a politických víc, jsme jen lepší kolonií, kterou cizí pracky rvou na kusy, jsme zadlužení, zemědělství je téměř v troskách a průmysl také; dovážíme dokonce i brambory a potravinové rezervy státu pro případ krize vystačí na jeden den.

A navíc – ubývá nás; naše populace stárne a zanedlouho po nás bude veta! Není to prý ale jen náš problém – celá Evropa stárne! Je vyžilá a snad dokonce úplně vymře, pokud sem nepřijde hodně migrantů, aby zachránili populační situaci. Jedině oni jsou naší spásou! Tak nám to tvrdí ti, kteří je sem pro naše dobro cpou za každou cenu, „oknem i dveřmi“. Je to sice na první pohled zdánlivě pravda, ale opravdu jen zdánlivě. Opak je pravdou! Porodnost je skutečně nízká, ale jen proto že její omezení je záměrné, umělé a podporované! Vždyť například s odsunem německého obyvatelstva z pohraničí poklesl počet obyvatel o tři milióny – a tento pokles byl vyrovnán během dvou generací, na počátku 70. let. Ve skutečnosti je stále Evropa mladá jako dívka na samém prahu ženství. Je jako mladičké děvče nebo chlapec, jako odrostlé dítě, které teprve tuší, jak krásný může být život, který má před sebou. A s naší zemí je tomu právě tak!

Na současné stagnaci porodnosti má vinu záměrně špatná a destruktivní populační politika režimu. K dobrovolnému zřeknutí se rodinného života vede výše životních nákladů, v malých obcích a odlehlejších lokalitách je problémem zajištění zdravotní péče, dopravní obslužnost, likvidace malých škol a naprostý nedostatek pracovních příležitostí. Jaký pak div, že potíže se zabezpečením rodin řeší mladí lidé nezájmem o manželství a rodičovství!? Přitom je už dnes naprosto zřejmé, že tyto podmínky jsou záměrně a účelově vytvářeny a masmédii a vnucovaným stylem každodenního života podporovány. Pokud režim vynakládá maximální úsilí na to, aby lidem bral chuť zakládat rodiny a mít děti, pokud jsou takřka násilím preferovány sexuální menšiny a způsoby soužití, které porodnost vylučují, pak se nelze divit. A přesně to se děje – v Evropě i u nás. Nevymíráme, jen jsme postupně vyhlazováni.

Naše země je naše vlast. Slovo vlast je odvozeno od pojmu vlastnit – vlast je to, co je vlastněno. Jak je to ve skutečnosti? Kolik toho ve své zemi ještě vlastníme? Vždyť se někdy zdá, že by mohl kdosi přijít a říci nám – „Poslyšte, proč tu ještě jste? Vždyť tady vám už nic nepatří!“ Co patří nám, co máme vlastnit my, mají v rukách jiní – a nenakládají s tím v nás prospěch. Proč jsme si to nechali vzít?! Pomůže si snad někdo tím, že z vlastní vůle předá svůj majetek někomu cizímu, navíc mu ještě na něm dobrovolně pracuje a dokonce mu ještě platí za to, že z jeho někdejšího majetku má ten dotyčný zisk sám? Přesně tohle my ale děláme. Ano, byli jsme v nedávnu oklamáni a ohlupováni – věřili jsme, když nám říkali, že je to moderní, pokrokové, evropské, světové, je to trend moderní doby a ta jediná správná cesta k blahobytu. Ale už dost dlouho a dobře vidíme, že to není pravda! Začínáme být cizinci ve vlastním domě a patří nám tady toho méně a méně. Už jsme se snad dostatečně přesvědčili, že přenechat vše nadnárodním bankám a koncernům není ta správná cesta k „blahobytu“.

Musíme se vzpamatovat. Jaké jsou cesty ke změnám?! Odejít z NATO – nikdo se nás neptal, jestli tam chceme být a nikdo nám nemůže bránit v odchodu. NATO je zločinecká organizace a my nemáme zapotřebí jí napomáhat a sami sebe vystavovat smrtelnému nebezpečí. Není důvod nechat se zatahovat do cizích válek, není důvod zabíjet ty, kteří nám nic neudělali, není důvod být nepřítelem těch, kteří nám kdysi pomáhali, není důvod být slouhy a lokaji zločincům. A stejně tak musíme vystoupit z EU, abychom se vymanili z nevýhodných smluv, povinností a závazků, které nám nejsou ku prospěchu. A musíme vystoupit ze Schengenského prostoru, protože tak se uchráníme před migrační vlnou. Prý EU nemá alternativu. Ale to není pravda. Alternativy jsou! Teď jsme kupříkladu napojeni na Německo tak těsně, že to z nás téměř dělá sedmnáctou německou spolkovou zemi, jak si pochvalují naši proněmečtí vrtichvostové. Ale my potřebujeme hospodářskou spolupráci se všemi – na západě i na východě!

Hlavní alternativu ovšem nabízí naše země. Nadějí pro Českou republiku je revitalizace českého a moravského pohraničí! Předáci Landsmanschaftu a sudetofilové nás vysilují řečněním o zanedbaném pohraničí, které jsme sudetským Němcům ukradli. Po válce byl odsun správným a jedině možným řešením problému česko-sudetoněmeckého vztahu a sudetoněmecký majetek byl uznán jako částečná náhrada za válečné reparace, které nám Německo nikdy nesplatilo v úplnosti. Pohraničí bylo a poprávu je naše. Ale skutečně jsme ho zatím nedokázali pořádně využít a v tom je naše vina. Byla to hospodářsky významná oblast s více jak třímiliónovým osídlením, které bylo nahrazeno ztěží ze šedesáti procent a navíc od roku 1945 zde zaniklo na tři tisíce samot, vesnic a městeček. To vše musí znovu ožít. Revitalizace pohraničí je pro naší republiku stejnou možností, jakou byl systém kolonií pro Británii, Sibiř pro Rusko nebo prostor za řekou Mississipi pro USA.

Revitalizace pohraničí znamená budování nových obcí na místě zaniklých, příchod nových obyvatel z řad mladých lidí a vytváření nového hospodářského prostoru. Ačkoli je pohračničí osídleno, stále je tu mnoho příležitostí pro pracovité a podnikavé lidi, kteří tu budou moci vybudovat svoje živnosti, hospodářství a firmy. Musí sem přijít vlastenecky smýšlející a ke své zemi loajální lidé – zde najdou svůj nový domov a výlučné vlastnictví, které budou pro sebe a pro své děti budovat a bránit. Jalové a nebezpečné debaty o pohraničí, sudetoněmeckých restitucích a Benešových dekretech musí skončit. Namísto slov musí přijít práce. České země byly soběstačné a bohaté a není důvod, abychom do budoucna zůstali smetištěm, skladištěm, montovnou a noclehárnou. Je čas na změnu. Máme dost sil na to, vzít si vše zpět. Vezměme si, co nám bylo ukradeno; odkoupíme nazpět, co bylo hloupě prodáno.

Byli jsme tu před EU a NATO, budeme i po nich. Naše vlast má před sebou budoucnost, když se vzepřeme snahám poskoků a slouhů elit zavlékat nás do bahna absurdity, ničemností a lží. Naše vlast je mladá, je jí teprve 98 let! Musíme jí zvelebit a budovat. Je naším domovem a my svůj domov budeme bránit. Vlast bude naše, když jí opět budeme vlastnit!”

Sdílet.

O autorovi

František Krejča