Představitel rady Národní domobrany František Krejča připomíná poselství událostí 6. června 1944 na francouzském pobřeží.
„Před sedmdesáti třemi lety, 6. června 1944, došlo k vylodění Spojenců v Normandii a k otevření „druhé fronty“. Po dlouhé době příprav Spojenci zaútočili na pobřeží Francie a zahájili boj proti Německu na evropské půdě. Moment překvapení vyšel dokonale, ale letecká a dělostřelecká příprava nebyla provedena, kvůli počasí, ale také kvůli snaze utajit akci do poslední chvíle. A německé opevnění nebylo slabé a muži na člunech byli přiváženi přímo před hlavně německých kulometů. Na mnoha člunech byli všichni pobiti hned vzápětí poté, kdy se padací vrata člunů otevřela. Američtí, britští a kanadští vojáci se ocitli nechráněni na několika metrech písčité pláže; před nimi vysoké srázy s německými betonovými sruby, za nimi moře. Být zastřelen, utopit se ve vlnobití – nebo jít do ohně kulometné palby. Američané a Britové s Kanaďany projevili odvahu, která hraničila se šílenstvím! To, co se odehrálo na místech vylodění v prvních hodinách invaze do Normandie byla jatka, ale především to byl opravdový přímý střet pekla a lidské vůle. V dějinách vojenství a válečnictví není mnoho takových naprosto výjimečných událostí.
Díky zběsilé odvaze spojeneckých vojáků se vylodění zdařilo a Němci byli zatlačeni od pobřeží. Fronta byla otevřena, tím byl uspíšen konec války a Američané na svém vítězném tažení Evropou došli až do jihozápadních oblastí Čech. Země bývalého Československa právem v době výročí konce války vzpomínají na oběti sovětských vojáků – padlo jich na našem území téměř 150 tisíc! Je to dramatický nepoměr s počtem padlých amerických vojáků, kterých u nás zahynulo tisíckrát méně – 140 mužů! Ale Američané i sovětští vojáci byli mladí chlapci, kteří určitě nechtěli přijít k nám proto, aby zde zemřeli v bolesti a v hrůze! Chtěli žít, mít někoho rádi, měli své blízké, svoje plány do života. Proto patří dík, úcta a vděčnost všem osvoboditelům naší země, kteří zde zahynuli, Američanům stejně jako sovětským vojákům.
Ti chlapci zemřeli ve válce, kterou si nepřáli. Ale chtělo jí mnoho silných hráčů světové politiky a ti se na přání obyčejných lidí neohlížejí. Bylo zde mnoho zájmů a na přípravě války se podílel také americký establishment! Kdo ve třicátých letech pomohl instalovat Hitlera do čela Německa? Vždyť to americké banky financovaly jeho vzestup, takže také kvůli jejich ničemnosti a chamtivosti museli ti muži zemřít. Ale také my na jejich osudu máme svoji vinu! Také my máme podíl viny na tom, že tehdy zlo zesílilo a zaplavilo svět hrůzami války. A tak tihle chlapci zemřeli také proto, že my jsme se několik let předtím báli za svoji svobodu bojovat sami. Nechali jsme si svoji zem vzít a nebránili jsme jí. Proč!? Válečné mašinérii jsme tehdy ustoupili v samých počátcích. Ale kdybychom bojovali? Kdo ví, jak by se věci vyvíjely.
Musíme s úctou vzpomínat na muže, kteří padli na frontách a na civilisty, kteří zahynuli válkou, nemocemi a hladem v zázemí. A musíme přitom myslet také na naše vojáky, kteří bojovali ve východní i západní armádě a na statisíce těch, kteří tady u nás doma zemřeli nebo byli popraveni, bezbranní a bez šance na odpor. Ale není potřeba dojatě posmrkávat při vzpomínkách na ně! Je potřeba myslet na to, co by nám asi řekli, kdyby mohli vidět do jakého stavu jsme nechali přivést svoji zem, do jakých hazardérských situací necháváme vláčet naši republiku, jak necháváme dokořán otevírat dveře nové invazi, která hrozí naši zem zavalit! Co by nám asi řekli!? Měli by plné právo říci nám, svým vnukům a pravnukům tohle – Ach, vy blbci zbabělí a neteční! Kvůli tomuhle jsme bojovali!? Tohle jste nechali udělat se zemí, pro kterou jsme zemřeli?
Silní hráči světové politiky se na obyčejné lidi neohlížejí – ale obyčejní lidé jim to nesmějí dovolovat! A nesmějí se chovat jako stádo ovcí. To plně a bezvýhradně platí také pro nás. Nesmí to prostě vždy být jen tak, že tou jedinou jistotou, kterou si lidí z válečných zkoušek odnášejí je to, že se nikdy nepoučí a znovu dovolí opakování hrůz války, bojů, umírání a triumfu smrti.
Není v něčem ta situace před tehdejší válkou opět stejná jako naše současnost? Není to tak, že zatímco bychom se mohli zlu a tragédii, která se na nás drtivě valí, měli postavit včas a ještě v relativním klidu a pohodě zabránit vývoji k nejhoršímu, necháváme se ohlupovat žvanivým blábolením politiků, lokajů nadnárodních bankovních trustů, publicistů, komentátorů a „dobroserů“ všeho druhu?! Není to tak, že svojí netečností necháváme situaci dozrávat do stavu, kdy možná budeme muset znovu přinášet strašné oběti, abychom dokázali uržet alespoň minimální naději, že náš život a život našich dětí bude pokračovat ve snesitelných poměrech?
Zalézat před malým nebezpečím znamená jediné – nutně být dostižen daleko větším, smrtelným nebezpečím a muset se pak bránit za cenu obětí nesrovnatelně tíživějších! To je to skutečné poselství velkých dějinných udáilostí, mezi které patří také zahájení invaze do Normandie!“
