ZELENOBÍLÝ MIREK DUŠÍN

Představitel Rady Národní domobrany, MUDr. Marek Obrtel,
se svěřil časopisu “MY”, zábavnému měsíčníku o vážných věcech,
co všechno předcházelo tomu, než se zrodila Národní domobrana, jejíž se stal tváří….

Kdyby neuposlechl hlasu svého svědomí, mohl být dnes možná náčelníkem Generálního štábu Armády ČR. A v centrále NATO by si kladli otázku, zda mu nesvěřit pravomoci i nad jinými armádami, než je ta česká. Odborné předpoklady by pro to jistě měl. Překážkou k dalšímu kariérnímu růstu bylo něco jiného – smysl pro pravdu a spravedlnost, obava z toho, že by v jeho důsledku přestal být tím, kým vždy byl. Mužem, kterému je služba člověku a vlasti nade vše.

Z barvotiskových Mirků Dušínů si někdy právem děláme legraci, což ale neznamená, že nejsme fascinováni lidmi z masa a kostí, jež nám tuto archetypální postavu z Rychlých šípů něčím připomínají.

„Již na základní škole jsem věděl, že práce, jíž se chci v životě věnovat, musí mít povahu služby. Až do sedmého ročníku jsem chtěl být strojvůdcem na dráze, v té době však Československá televize začala vysílat seriál Nemocnice na kraji města. A v něm postava doktora Sovy, příběh člověka, který mne oslovil. Já vím, někomu se to zdá směšné, ale mě vždy přitahovali lidé s profesní a morální integritou, jako byl, i když jen v televizním seriálu, právě on. A naopak se snažím vyhýbat těm, jež po odborné, ani po morální stránce nejsou zrovna na výši. O to to mám samozřejmě v životě těžší.“

Již na rokycanské gymnázium nastupoval s vidinou, že jednou bude zachraňovat lidské životy. Protože touha po službě druhým v něm ani tímto rozhodnutím ještě plně nasycena nebyla, během dalších let si k bílému plášti přidal další uniformu – zelenou. Upravený profesní sen se nakonec zhmotnil do této podoby: podplukovník MUDr. Marek Obrtel, vojenský lékař.

S pořádkem a vnitřní kázní neměl problém ani jako dítě, o čemž svědčí i jeho pečlivě vyskládané komínky v šatní skříni ve věku, kdy jiní kluci ani nevědí, že nějakou skříň mají. Znal na Rokycansku všechny pomníčky rudoarmějců a stejně tak měl vyznačená místa, kde zahynuli američtí vojáci při památné letecké bitvě 17. prosince 1944, rovných 22 let před jeho narozením.

Marek Obrtel pochází z rodiny, jejíž část byla po únorovém převratu v roce 1948 politicky pronásledována. Paradoxně i proto se o politice doma příliš nehovořilo. A tak mladému Markovi nikdo nevyčítal, že se dal do služeb Československé lidové armády. Při plném vědomí, že má socialistický režim nespočet vad na kráse, byl přesvědčen o tom, že služba vlasti je nejspíš nutná i za těchto okolností.

„Bránit svou zemi je třeba za každé situace. Máme tu rodiny, přátele, musí tu být někdo, kdo je ochoten a schopen je v případě potřeby bránit. Když navíc srovnávám tehdejší a dnešní situaci, skoro si myslím, že větší smysl to mělo tehdy. Už jen proto, že jsme byli schopni svou zemi, alespoň po nějaký čas, účinně bránit. Kdyby na nás někdo vlítl dnes, tak nás umlátí čepicemi.“

I když si podplukovník Obrtel vybavuje mnohé intelektuálně podprůměrné či duševně dezorientované příslušníky předlistopadové armády, ani v nejmenším prý neplatí, že takoví byli všichni. „I zde platila známá Gaussova křivka – malá skupina vyložených blbů, podobně početná skupina opravdových osobností a mezi nimi velký počet relativně slušných a současně nepříliš výrazných lidí.“

S plnou polní však do armády nastoupil až po převratu – a po promocích – v roce 1991. Za situace, kdy se armáda po listopadové „sametovce“, kterou stejně jako většina jeho tehdejších kolegů nadšeně přivítal, nacházela ve stavu naprostého rozvratu. „Nadřízení se báli vydávat rozkazy, každý si dělal, co chtěl. Nikdo se již nechtěl vracet k bývalým pořádkům, zároveň však bylo jasné, že pokud se proces „demokratizace“ armády včas nezkrotí, můžeme ji rovnou rozpustit.“

Obrtelova Libavá jako vzor

Jeho prvním stálým působištěm po získaném předatestačním lékařském vzdělání byl vojenský újezd Libavá. Bylo mu 25 let, když zde nastoupil v pozici velitele útvaru. Úkol zněl jasně – zabezpečit řádný denní výcvik. Byl však současně pověřen vedením posádkové ošetřovny, kde řešil mnohá závažná poranění způsobená na bojišti. Právě zde jsou počátky jeho vášně pro takzvanou urgentní medicínu, jíž se věnuje dodnes.

„V Libavé žádná nemocnice nebyla, nejbližší záchranka to k nám měla 35 minut. Takže co jsme nevyřešili my, nevyřešil již nikdo. Mé zdravotnické působení v Libavé nakonec vyústilo v to, že jsem se stal i praktickým obvodním lékařem, k němuž chodil takřka každý, včetně kojenců a dětí. A tak jsem vedle utržených prstů našich vojáků řešil také chřipky, průjmy či plané neštovice místních obyvatel. Podařilo se nám tehdy vybudovat systém služeb a činností, propojující vojenskou i civilní sféru, tedy systém, který byl na svou dobu doslova průkopnický“.

Právě odborné a manažerské schopnosti mladého lékaře byly důvodem, proč Libavá začala být uváděna jako model i pro ostatní vojenské újezdy. Jméno Marka Obrtela se pochvalně skloňovalo ve všech pádech. Bylo jasné, že Libavá je jen zastávkou na cestě k vyšším metám. Když Česká republika v roce 1999 přistoupila k Severoatlantické smlouvě (NATO), zapojil se Marek Obrtel do přípravy a provádění armádních reforem zohledňujících zdravotnické standardy NATO. Pak se ovšem „cosi“ stalo. Pouhých dvanáct dní po našem vstupu do „obranného“ paktu začala spojenecká letadla bombardovat Srbsko, zemi, která žádný z členských států NATO neohrožovala.

„Na Bělehrad, pane podplukovníku, na Bělehrad!“

Balkánská válka přivedla Marka Obrtela na bojiště, kde si od samotného počátku bojů nebyl vůbec jistý, že stojí na té správné straně konfliktu. Během půlroční služby v Bosně se naučil obstojně srbsky, což se mu hodilo nejen při ošetřování zraněných civilistů, ale i při jednání s místními zastupiteli. Když po mnoha rozhovorech se zdejšími lidmi poznal skutečné pozadí masakru v Račaku, sloužícího jako záminka k intervenci vojsk NATO, červíček pochybnosti se již zdál být neodstranitelný. „Postupně jsem zjišťoval, kdo za tímto konfliktem stál a za jakým účelem byl vyvolán.“

Poslední špetku důvěry v oficiální výklad vyšetřovacího týmu pak ztratil poté, co si balkánskou misi, tentokrát jako zdravotní poradce velitele mnohonárodní brigády v rámci KFOR v Kosovu, zopakoval. Omlouval se ze společenských akcí, na kterých si jeho kolegové připíjeli s vůdcem Kosovské osvobozovací armády Hashimem Thaçim, Albáncem bohatnoucím z prodeje tělesných orgánů srbských a romských zajatců. Neměl s kým by své delší dobu trvající rozpaky, a nyní již i opravdové rozhořčení, v těchto kruzích sdílel. Proto po návratu z Kosova opustil generální štáb, v němž ve vysoké funkci od roku 1999 pět let působil a nechal se převelet do Centra biologické ochrany v Těchoníně.

„Byla to tajná nemocnice, jejíž existenci novinářům vyzradil tehdejší ministr obrany Tvrdík. Měl jsem vysoký stupeň prověrky, takže jsem o této nemocnici z porad na generálním štábu věděl, ale musel jsem o ní, a to i doma, důsledně mlčet. Až jednoho večera se mne babička zeptala, jestli vím o té tajné nemocnici v Orlických horách. Divil jsem se, odkud to ví, a ona povídá, že z televize… Zdejší Centrum bylo výborně vybavené, ale chyběli mu lidé. Ty jsem byl schopen dodat, čímž jsem uvedl v život další zařízení, založené na spolupráci vojenského a civilního sektoru, jakousi formu aktivních záloh. Pokud by záchranka zasahovala u nějaké rozsáhlejší katastrofy biologického charakteru, například nákazy, použily by se prostředky Těchonína a na záchraně nakažených by se podílel můj lékařský personál, který za jiných okolností s armádou do kontaktu nepřichází“.

Sbohem, armádo!

Svůj pobyt v Těchoníně využil k tomu, aby si dokončil potřebné atestace a dohnal po odborné stránce to, co kvůli zahraničním misím a svému angažmá v NATO a na generálním štábu zameškal. Věděl totiž, že se blíží okamžik jeho rozchodu s profesionální armádou. Bez velkých gest, ale natrvalo.

Již jen málokdo si jeho jméno vybaví v souvislosti s úspěchy české polní nemocnice v Afghánistánu, kde působil v pozici velitele kontingentu, přestože to byl právě on, kdo ji ve spolupráci s hlavním chirurgem uvedl do takového stavu, že je nyní schopna přijímat velké množství zraněných. „Hřeje mne u srdce, když dnes slyším, že podle našeho vzoru vznikají příručky pro tyto typy zařízení“.

 

 

 

 

 

 

Marek Obrtel vybudoval dobře fungující instituce nejen v prostředí  vojenském, ale i civilním. „Táto“ mu může říkat i záchranná služba v Pardubicích, i když ani zde, po změnách ve vedení kraje, se příliš dlouho neohřál. Zamířil směrem na východ a nejprve zakotvil u záchranky v Olomouci. Aniž by aspiroval na jakoukoli vedoucí funkci. „Potěšilo mě, že i po odchodu z armády si mne ještě občas zvali na různá cvičení, abych jim přednášel o nabytých zkušenostech ze svých předchozích štací a průkopnických projektů.“

Dnes už se nikdo Marka Obrtela pozvat neodváží. Může za to dopis z 23. prosince 2014, kterým oznámil vrácení vojenských vyznamenání, získaných v rámci působení ve strukturách NATO. „Už když jsem vojenskou službu v roce 2006 opouštěl, bylo to proto, že jsem nechtěl sloužit zájmům organizace, páchající mezinárodní zločiny a plnící funkci zástěrky pro hájení geopolitických zájmů globálního hegemona. Moje poznatky a zkušenosti z Kosova mne vedly k závěru, že společenství států, vázaných smlouvou o vzájemné pomoci v případě napadení, se proměnilo v nástroj na šíření mocenského vlivu jediného státu. V době, kdy jsme byli přijímáni my, bylo NATO společenstvím zemí, jež z vojenského hlediska něco znamenaly. Dnes jsou za členy aliance přijímány Černá Hora, Makedonie, Albánie, tedy státy, které nijak nepřispívají k rozšíření vojenské kapacity organizace. Nejde tu tedy o nic jiného, než o územní zisky a vytváření dojmu, že mezinárodní zločin, je-li páchaný velkým počtem států, není z morálního hlediska totéž, jako když se jej dopouští jediný stát.“

Vlastenecká „vlastizrada“

A co bylo onou příslovečnou poslední kapkou, po níž pohár Obrtelovy zdrženlivosti přetekl?

„Když se na jaře 2014 rozjela „operace Majdan“, viděl jsem v něm zjevnou paralelu s balkánským konfliktem. Podobné techniky a postupy, místní obyvatelé sloužící jako oběť cizích zájmů. Rozděl a panuj. Potenciálně s ještě ničivějšími důsledky pro celou Evropu než v případě Balkánu. Po sestřelení MH17 mi bylo jasné, že se nacházíme na prahu možného světového konfliktu. Iritovalo mne, když jsem poslouchal teorie o tom, jak k sestřelení letadla došlo. Na Libavé jsem viděl cvičit všechny druhy vojsk, včetně vrtulníků a letadel, a tak nemám problém poznat, když je kokpit letadla zasažen protileteckým kulometem“.

Otevřený dopis, adresovaný ministru obrany a celé české vládě, žádající o odejmutí vyznamenání z vojenských operací Armády České republiky pod hlavičkou NATO, napsal 21. prosince, ale odeslal jej až o dva dny později. „Obával jsem se, že mne začnou vyšetřovat z vlastizrady a že strávím vánoční svátky někde u výslechu. Proto jsem dopis odeslal tak, aby jej adresáti obdrželi až po Vánocích. Žádné výslechy se ovšem nekonaly, mí bývalí nadřízení se spokojili s tím, že mne prohlásili za blázna. Nějaký čas se dokonce šířila fáma, že jsem byl hospitalizován na psychiatrické léčebně.“

Patrně každý, kdo kdy s Markem Obrtelem hovořil, okamžitě pozná, že má před sebou člověka po všech stránkách příčetného. Také však někoho, kdo nesplývá s davem, kdo je ochoten, velí-li mu svědomí, obětovat pro vyšší hodnoty i svou kariéru a z ní plynoucí pozemské prebendy.

A tak se z člověka s vyhlídkou na funkce v nejvyšších patrech NATO stal „pouhý“ primář kroměřížského okresu v rámci Záchranné služby Zlínského kraje. Ale jak se říká, stará láska nerezaví. Jednou voják, vždycky voják. Jakkoli je jeho působení v regulérní armádě asi již navěky minulostí, zase až tak úplně ze sebe vojenský mundúr nesvlékl. Ale o tomto dalším životním příběhu muže, kterého nezlomili, si povíme až někdy příště.

Zdroj: https://www.mesicnikmy.cz/single-post/2018/04/16/zelenobily-mirek-dusin
Autor: Josef Tichý