Na otázku odpovídá představitel Rady Národní domobrany Marek Obrtel.
Jak je to vlastně s ochotou Čechů, Moravanů a Slezanů za naše domovy, mezi něž řadím i naši vlast, bojovat? Nemyslím jen dnes, ale i v minulosti. Doufám, že nesdílíte klišé, traktované zvláště v kruzích k našim tradicím a hodnotě státní svrchovanosti lhostejných, že jsme národem zbabělců…
Můj dědeček byl za první republiky četníkem (do jeho památeční uniformy štábního strážmistra se dvěma frčkami jsem se jako malý kluk soukal každou chvíli) a prodělal několik poválečných krvavých střetů s Banderovci na Podkarpatské Rusi, tuším že i v Polsku a ve Slezsku a strachy se z toho „nepodělal“ on, ani jeho kamarádi. Druhý děda z naší širší rodiny narukoval v roce 1938 do pohraničních opevnění, konkrétně na Žamberecku a když je pak se slzami v očích museli opustit, vědomi si toho, že jsme svou zemi prodali zadarmo (stejně jako to děláme my nyní), nebyl nikdo, o kom by mi vyprávěl, že odcházel s radostí, že nemusí bojovat nebo že se chtěl ze strachu obraně země vyhnout. Myslím si a zažil jsem si to na vlastní kůži, že nejvíce dělá dobře stmelený kolektiv a dobrá motivace (například motivace vést spravedlivou válku na obranu své domoviny a svých rodin, válku, kterou jsem nevyprovokoval a v níž nejsem agresorem). Takový kolektiv a motivace na straně našich vojáků byla v minulosti často. Proto si nemyslím, že jsme národem zbabělců. Jen z mnoha historických, geopolitických či geografických hledisek se k nám aktuální situace často obracela zády a temné síly často rozhodovaly za nás, aniž by naši lidé a vojáci mohli projevit svou statečnost a odhodlání bojovat za svou vlast. A pokud to udělali, formovali své jednotky v Rusku, ve Velké Británii, na Ukrajině a jinde v zahraničí, protože situace doma jim to neumožňovala.
To není projevem zbabělosti.
Mým velikým vzorem a hrdinou v pravém slova smyslu byl a je z tohoto pohledu armádní generál Ludvík Svoboda, jehož jsem jako prezidenta ve svém raném věku velmi uctíval a jeho úmrtí v září roku 1979 jako skoro třináctiletý kluk regulérně obrečel. Člověk, který bojoval v obou světových válkách, přišel díky svému nasazení o syna, byl poté perzekuován poválečným režimem, aby nakonec na sebe za velmi těžkých podmínek ještě vzal roli prezidenta Československa. Přesto všechno na svou vlast a domovinu nikdy nezanevřel a vždy byl ochoten postavit se znovu a znovu se zbraní v ruce tomu, kdo by ji chtěl ohrozit.
I když doba je dnes jiná, globalistický přístup „zakazuje“ lidem mít národnost a uctívat vlast, vlastenectví je „sprosté slovo“ a vlastenec bude brzy zřejmě postihován za urážku multikulti ideologie, stejně jako bílý heterosexuální pracující muž bude postihován za urážku genderu, i přesto si myslím, že zejména u starších ročníků se vzedme vlna národní hrdosti a svou vlast půjdou bránit. Horší je to skutečně s mladou generací, která je masírována všemi těmi západními zločineckými ideologiemi a jednu generaci dětí jsme v tomto smyslu opravdu ztratili. Jejich přístup snad může změnit právě příklad otců a dědů. Je pak naší povinností, abychom se zasadili o to, aby další generace dostaly informace a mohly si vytvořit na věc vlastní, kvalifikovaný názor. Musí k tomu přispět i (nebo především ??) Národní domobrana.
