Zrcadlo týdne 19. – 25. 11. 2018

0

Události minulého týdne, jež vygradovaly pátečním (23.11.) pokusem odvolat vládu ze svých postů naznačovaly, že mediální prostor bude nabit municí všeho druhu prostý občan jistě nebyl zklamán. Oslavy 17. listopadu se jako vždy v posledních letech staly výkladní skříní protestů proti všemu a všem případně příležitostí pro politické tlachání na TV obrazovkách, načež o původním smyslu tohoto data se média zmínila jen okrajově.

Skončil nám veleslavný havlistický Woodstock zvaný oslavy hadrové revoluce, kdy se slavilo, demonstrovalo, ale hlavně kecalo a žvanilo, až se jim od hub prášilo. Je až s podivem, jak se ti, kteří se navenek ohánějí svobodou, demokracií a právním státem, tak sami porušují a pošlapávají vše, co jinak tak vehementně sami hlásají a propagují. Neustále blábolí o komunistech a estébácích a přitom jejich vzorem je sovětský dětský hrdina Pavlík Morozov, který prásknul vlastního fotra. Na demonstrace vyrážejí s šibenicemi nad hlavami, co by asi tomu řekla Milada Horáková, kterou se dle potřeby také odvolají? Určitě by souhlasila? Svým oponentům vyčtou cokoliv, ale pro třísku v oku nevidí celý les.
Za odvážný čin zaštítěný Mirkem Kalouskem a jeho partou se vydávání výtržnictví spočívající v rozkopání a odstranění věnců nejvyšších ústavních činitelů. Ještě neváhají to dávat mládeži a dětem jako příklad správného chování. Tak kdepak to jsme? A takhle je to s nimi vlastně ve všem… Proto nejen Bible praví, že po jejich ovoci je poznáte. Demokratická maska a totalitní duše. To jsou oni, kteří nejsou jako oni!
Jan Kopal, Vlastenecké noviny

Zato velmi výrazně rezonovaly události okolo premiéra A. Babiše, jenž čelí kritice po zveřejněné nahrávce S. Slonkové a J. Kubíka s jeho duševně nemocným synem A. Babišem mladším, kterážto byla natáčena skrytou kamerou a bez vědomí dotyčného. Pokud si dotyční „reportéři“ pomyslně chystali svou hruď na patřičné ocenění (svým zaměstnavatelem nepochybně oceněni byli), pak zřejmě dojdou zklamání, neboť i jejich kolegové „ve zbrani“ tuto činnost hodnotí velmi kriticky a hovoří o jasném překročení červených mezí, za které se slušný redaktor nepustí. Co si ale jistě vy(za)sloužili, to je trestní oznámení rodinou A. Babiše a vzhledem k faktu, že A. Babiš mladší je občanem Švýcarska, může mít soudní líčení zajímavou dohru. Není třeba disponovat nadprůměrným IQ a není ani třeba být profesionálním politologem aby jeden nepochopil, že celý humbuk zavání Majdanským zápachem a prolnutí se sedmnáctým listopadovým dnem není zcela náhodným jevem a prokvétání s dalšími, na svět navazujícími událostmi je více než zřejmý, přičemž oleje do pomyslného ohně přilévali z cisteren i politikové sami – především opozice z tzv. „demobloku“ ke kterému se zdatně přidalo i SPD, které však obratem nabídlo premiérovi svou účast v „hořící“ vládě místo ČSSD, čímž si proti sobě obrátilo část svých vlastních voličů a horko těžko je T. Okamura bude přesvědčovat o nesobeckých snahách prosadit program SPD, neboť logika velí, že v tomto případě jde o premiéra A. Babiše a nikoliv o ČSSD.

Na celé kauze mě vadí načasování „kauzy“ před 17. listopadem a zneužití nemocného Babišova syna. Obsah reportáže není vůbec zajímavý, protože případ dlouhodobě šetří policie. Osud premiéra Babiše je mi lhostejný. Nikdy jsem nevolil klan ANO, ale současnou protibabišovskou kampaň považuji za účelově nechutnou, uvádí v komentáři pro Prvnizpravy.cz
František Roček.

Pokud by premiér A. Babiš na tuto variantu kývnul, vyměnil by jen jednoho vyděrače za druhého a T. Okamura ve svém politickém kalkulu moc dobře věděl, že opozice na odvolání vlády nemá dost sil – karty byly rozdány a všichni si do nich viděli. Prvotní snaha o „pouliční převrat“ s následkem odstoupení A. Babiše nevyšel, neboť dav včetně opozičních politiků narazil na neústupnost premiéra, k němuž se přidal i prezident M. Zeman, jenž prohlásil, že v případě pádu vlády pověří sestavou opět A. Babiše. Následná snaha hlasovat o vyslovení nedůvěře vládě byl již jen zoufalý pokus, jehož výsledek bylo možno očekávat – J. Hamáček si je velmi dobře vědom, že do příští vlády se jeho strana nemusí dostat a zvolil taktiku neúčasti při hlasování a prakticky „přes kopírák“ je na tom KSČM v čele s V. Filipem.

Přímý přenos z Poslanecké sněmovny 23.11. byl skutečně divadelním zážitkem pro silné žaludky, načež lze jen litovat faktu, že jeho aktéři jsou bohatě placeni z našich daní. Ze smršti všech těch kalů, jenž vytékaly z TV obrazovek stojí (snad) za zmínku dokonalá ukázka pokrytectví a střelba do vlastní hlavy z úst K. Schwarzenberga – jeden by v tu chvíli nepochopil, o kom je vlastně řeč. Z celkového pohledu na události posledních tří dekád je nesporné, že celá tahle taškařice nakonec přinesla pro opozici, kterážto nebyla do dnešních dní schopna unést volební výsledky svých politických partají, zcela opačný efekt a preference hnutí ANO mírně povyskočily, některé strany „demobloku“ padají pod čáru volitelnosti do zákonodárného sboru. Lakmusovým papírkem preferencí jednotlivých stran budou nesporně jarní volby do EU parlamentu.

Z diskusí na FB:

…Mně připadá tragikomické, že politikové nosí květiny a zapalují svíčky na místě, kde nikdo nezemřel, kde jenom ležel na zemi agent STB Zifčák a předstíral mrtvého studenta Šmída. Zifčák, při pohledu na ty svíčky a květiny od dnešních politiků, může být na sebe pyšný.

…Tisíce lidí vyšlo do ulic a miliony se jim smějí doma u obrazovky. 😂

…Včera jsem musel hlavní zprávy vypnout, nedalo se to poslouchat. Někdy si říkám, co na to všechno říká ta mlčící většina. 😉

Velmi smutnou kapitolou naší „demokracie“ je rovněž absence jakékoli úcty či alespoň minimálního respektu našich bojovníků za „jedinou a správnou pravdu“, kterou projevili vyhozením květin prezidenta, premiéra a lídra SPD do koše, čímž si rovněž popudili část veřejnosti a opět – jak již bylo zmíněno výše – tento „hrdinský“ čin jim zákonitě přinese zcela opačný efekt. Je opravdu škoda, že na politické scéně (s několika výjimkami) i v oddílech různých neziskovek a aktivistů nejsou lidé se selským rozumem, neboť i v případě, že jsou nositeli nějaké dobré myšlenky dosud nepochopili, že nehorázným tlakem jen vyvolají protireakci ve společnosti. Většina těchto lidí stále vidí vzor v listopadových událostech a demonstracích roku 1989, nicméně tato kapitola českých dějin stále čeká na skutečné a nestranné zhodnocení, přičemž již dnes je naprosto zřejmé, že o žádnou skutečnou revoluci v tom pravém smyslu slova nešlo. Glorifikace bývalých disidentských špiček se rozplývá ve světle starých i nových informací – připomeňme například nedávno vydanou knihu J. Vodňanské „Voda, která hoří“, o povahách jednotlivých osob však nejlépe vypovídá jejich korespondence: V. Havel „Dopisy Olze“, pravou studnicí těchto informací je kniha „Václav Havel – Vilém Prečan: Korespondence 1983 – 1989“.

Takže to shrňme pro mou generaci. Smysl státního svátku se stal politickou opičárnou, o jejímž smyslu rozhodují tuneláři, placení agenti a aktivisté, kteří v Praze připravují antibabišovský Majdan, prolhaní politikové a další divá sběř, jež z mé práce a za moje daně vesele žije z dědictví události zvané “17. listopad”. A na státní svátek dělají veselici pro všechny staré a mladé populisty, aby tito obelhaní hlupáci doopravdy nevěděli, co vlastně slaví.
V. Umlauf

Poněkud stranou, byť nezaslouženě neboť život v naší vlasti se výše uvedenými událostmi nezastavil, stojí zpráva Národní rozpočtové rady kterážto tvrdí, že naše ekonomika je skutečně založena na levné pracovní síle a podíl mezd na HDP tvoří pouze 41,4%. Z pera V. Klause staršího je ostrá reakce na slova T. Halíka, jež, jak se zdá, nemůže rozdýchat projev jeho duchovního kolegy (zde ovšem „kolega“ s otazníkem) J. Piťhy, V. Klaus mladší argumentuje, proč by měla naše země vystoupit z EU a na jeho slova navazuje úvaha J. Weigla o budoucnosti naší státnosti.

V zemích eurozóny s blížícím se koncem roku vládnou diskuse nad financemi, přičemž problémy s Bruselem má momentálně Itálie, která nechce uhnout pravidlům EU a má připravený vlastní rozpočet – bude velice zajímavé sledovat, zda nakonec Itálie obhájí svoji vizi. Francie a Německo – země, které se pasují do role lídrů EU, mají připravený návrh rozpočtu pro celou unii a rovněž zde se očekávají velké diskuse jednotlivých zemí, neboť již dnes se proti návrhu staví na zadní například Finsko a Nizozemí. Bruselskou administrativu dráždí v posledních dnech (nesporně popichováním Ukrajiny) situace v Azovském moři, načež rozdavačka majdanovských koláčků F. Mogheriniová vyhrožuje Rusku protiopatřeními, což okomentoval doktor politických věd A. Manojlo výrokem, že slova Mogheriniové mají pouze „deklarativní ráz“ – přeloženo do srozumitelna: Momentální šéfka diplomacie EU dělá jen bubáka, neboť nemá k dispozici žádné konkrétní nástroje. Co ji ovšem musí dráždit mnohem více je rozbor právníků EU, kteří došli k závěru, že připojení Krymu k Rusku bylo z hlediska práva naprosto legální. Evropskou unii rovněž neustále obchází myšlenka na založení vlastní armády, což USA vítají, na druhou stranu však říkají, že nová armáda by měla být pouze doplňkem NATO – logicky nechtějí ztratit vliv na Evropu a rovněž cítí dolary z prodeje zbraní nově vzniklé armádě.

Země pod Tatrami prožívá rovněž politické zemětřesení, nejsou to však tak silné otřesy jako u nás v posledních dnech, byť téma je stejně ožehavé – globální pakt OSN, proti kterému se zvedla v této zemi vlna odporu v obydlích občanů i v politické aréně. Logicky nejsilnějším zastáncem paktu je bývalý komunistický kádr, dnes ministr slovenské vlády M. Lajčák, jenž pohrozil svojí rezignací v případě nepřijetí tohoto dokumentu, naproti tomu premiér P. Pellegrini se tiše pokouší migraci pootevřít zadní vrátka přijetím návrhu zákona o ulehčení podmínek zahraničním dělníkům z třetích zemí a to ve zkráceném legislativním řízení. Bývalý premiér M. Dzurinda, známý svým silným prozápadním postojem si převzal ve Washingtonu Medaili cti, zatímco na domácí půdě čelí trestnímu stíhání jeho rodná partaj SDKÚ, jehož byl v té době lídrem. Problémy má i prezidentský kandidát a soudce Nejvyššího soudu Š. Harabin, který pokus předsedkyně Nejvyššího soudu o disciplinární řízení komentoval slovy:

„Privítal som to s láskou a pokorou, pretože každý jeden disciplinárny návrh bol vždy v môj prospech. Skóre je 14:0, čo jasne hovorí o tom, kto právu rozumie a kto nie. Ďalší disciplinárny návrh preto pre mňa znamená tisíc billbordov v prezidentskej kampani.“

I na Slovensku se objevil mezi duchovními člověk, který po vzoru našeho J. Piťhy odvážně vystupuje proti dnešním zvrhlostem – otec M. Kuffa, kdežto prezident A. Kiska přesvědčuje P. Porošenka o správně nastolené cestě Ukrajiny ke světlým zítřkům a dle jeho slov se Slovensko již těší na dobu, kdy bude jeho země součástí EU a NATO. Plynovod Turecký proud povede zřejmě i přes Slovensko, což možná naruší tak „skvělé“ přátelské úsměvy výše uvedených prezidentů, neboť jedno mají oba společné – rusofobii.

Německem v minulém týdnu probleskla zpráva o pokusu o vojenský převrat, nakolik jde o hru evropských zpravodajských služeb hodnotí autor článku Aram Ter-Ghazarjan, jeden postřeh však platí universálně:

Není žádným tajemstvím, že v Německu, stejně jako v mnoha dalších západních zemích, se v posledních letech zvyšuje počet zastánců tradičních evropských křesťanských hodnot. Liberální média to nazývají procesem radikalizace, přestože tradicionalisté nevyhlašují žádná radikální hesla. Oproti nim ovšem vznikají na území SRN krajně liberální skupiny, které pod záminkou boje s neofašismem napadají shromáždění odpůrců současné vlády. A jakmile se v novinách objevily zprávy o „vojenské juntě“, ihned se jali provládní experti vytahovat na veřejnost obvinění z „pokusu fašistů o pomstu“.

Britské ostrovy zvolna tonou v problémech vytvořených vlastním vedením země a zdá se, že pověstný Kocourkov se z Čech přestěhoval za Lamanšský průliv. Další britská universita, tentokrát v Leedsu, se pokouší zakázat velká písmena v textech, neboť to prý studenty děsí, jiná škola nutí šestileté děti psát milostné homosexuální dopisy. Demokracie současného britského střihu je snad ještě horší, než si my, dříve narození pamatujeme, přičemž slovo „demokracie“ bych v tomto případě úplně vynechal. Složitá vyjednávání o Brexitu zvyšuje napětí v ulicích měst a vláda zvažuje i armádní asistenci, naproti tomu kriminalita způsobená migranty je na rekordní úrovni a občané již na svoji policii nespoléhají a vytvářejí domobranu. Skupina Anonymous opět zaúřadovala a zveřejnila zakázky Velké Británie na protiruskou propagandu, což vyvolalo mezi vládní elitou poměrně zděšení, nicméně vzato selským rozumem byla protiruská rétorika v posledních letech natolik silná a mnohdy až za hranou chápání, že tento objev nepřekvapuje. Ruská strana bude na tyto informace zřejmě adekvátně reagovat.

Spojené státy a Čína notně přitvrdily ve svých vzájemných vztazích, což se projevilo mimo jiné i na summitu APEC, v obchodních vztazích zaznamenala Čína vůči USA rekordní přebytek. Na domácí parketě má velké problémy General Electric, která se zvolna sune k bankrotu a může být tím malým kamenem, jež spouští globální ekonomickou recesi. Zajímavou statistiku zveřejnila nevládní organizace Freedom House ze které jasně vyplývá, na čem je založena současná ekonomika USA. Země rovněž čelí migrační vlně z jihu, načež Bílý dům autorizoval použití smrtelné síly proti nim, což ovšem předběžným opatřením zamítl Federální soud. Poněkud kuriózní je rozhodnutí Rady Washingtonu D.C. kterážto rozhodla, že jezdit tzv. „na černo“ v metru už nebude trestným činem, neboť většina neplatících pasažérů jsou černoši.

USA uvalily další sankce… tentokrát proti několika ruským a íránským firmám… za to, že společně dodávají „miliony barelů ropy syrské vládě“… přičemž ale Asadovo svržení už „není v US plánech“, byť Asad prý „nemá v Sýrii budoucnost“… a dodávky ropy prý vytvářejí fondy pro „financování terorismu“… ruského? syrského? íránského?… a není to šumák?… fascinující… chaos v US myslích…
T. Spencerová, FB

Situace na Blízkém východě se neustále mění a dramatizuje, nicméně jedna starší zpráva z této oblasti rezonuje se zcela novou a týká se prezidenta M. Zemana, respektive jeho (nepochopitelné) podpory zahraničních misí a navýšení účasti našich vojáků v Afghánistánu. Přesně před 13 lety se americká okupační armáda v Iráku dopustila zvěrstva na civilistech (ne jediného), přičemž analogie tohoto činu se v jednadvacátém století hledá jen těžko, zato ve století minulém jich lze nalézt mnoho – zejména v nacistickém Německu, přesněji v okupaci okolních zemí a ještě přesněji v masakrech civilistů na Ukrajině a v Rusku.

K masakru došlo po útoku iráckých bojovníků improvizovanou bombou (dělostřelecký granát a propanbutanová láhev) na americký konvoj při kterém zemřel jeden a zraněni byli dva mariňáci. Dalších dvanáct vojáků v konvoji ihned zastřelilo 5 neozbrojených mužů, kteří se v tu dobu nacházeli na ulici a vzápětí vtrhli do tří okolních domů a zde postříleli jejich obyvatele.
…24 neozbrojených civilistů, starých lidí (jeden 76 let na invalidním vozíku), žen a dětí (dva chlapci ve věku 4 a 8 let, pět holčiček ve věku 1, 3, 5, 10 a 14 let)…

Není třeba pochybovat o tom, že pokud budeme obhajovat tyto „hodnoty“ našich „přátel“, budeme muset jednou splatit účet.

Saúdové zahodili naděje na příměří v Jemenu a obnovili nálety na přístav Hodejdá, poslední bod, přes který může do obklíčeného Jemenu proudit pomoc… podle Save the Children už nejméně 85 tisíc jemenských dětí zemřelo „na podvýživu“… čili hlady… a každých deset minut zemře jedno jemenské dítě z příčin, kterým se dalo předejít… nebýt Západem podporované saúdské agrese, blokády, embarga… a tak…
T. Spencerová, FB

Stejný účet budeme všichni muset splatit nad přehlížením současných amerických útoků v Sýrii, kde byl použit bílý fosfor, zato velice rychle se zapomnělo na údajný útok chemickými zbraněmi v syrské Dúmě, který měl mít na svědomí sám B. Asad – Rusko se tedy ptá, kde jsou ty oběti. Jeden by dodal – asi tam, kde Saddámovy irácké zbraně hromadného ničení…

Úhelným kamenem, kol něhož se v současnosti tiše našlapuje, má jméno „Globální pakt o bezpečné, řízené a legální migraci“ z dílny OSN od kterého dává ruce pryč stále více zemí a to z různých důvodů, načež naše česká eurokomisařka V. Jourová nás v naší zemi plísní a obviňuje z hysterie – inu, za tuto propagandu je konec konců z bruselských končin velmi dobře honorována. Proti jejímu obviňování domácího obyvatelstva z xenofobie však stojí tvrdá čísla – od roku 1990 stoupl počet legálních cizinců v tehdejší ČSFR o patnáctinásobek, za poslední dekádu let o 34%. Odložíme-li růžové bruselské brýle a nasadíme obyčejná skla, situace v Evropě již varuje – zejména německá společnost se potýká s kriminalitou nejhrubšího zrna, migranté jsou zvýhodňováni na úkor domácích a státní pokladna jen tiše naříká, přičemž Německo obdrželo od jednoho z organizátorů tohoto hromadného exodu – OSN UNESCO – ocenění za integraci migrantů skrze vzdělávací systém. Migrace není ovšem podporována jen politicky, ale i krátkozrakým viděním nadnárodních společností (a to navíc v časech, kdy na dveře tiše klepe celosvětová recese), jež hledají ještě levnější pracovní síly než jsou ty domácí – výše uvedené Slovensko by mohlo být varovným příkladem. Nově příchozí se rovněž začínají aktivizovat a v souladu s nesmyslnou politikou „pozitivní diskriminace“ mnoha evropských vlád zakládají hnutí odporu proti údajnému rasismu. Některé evropské metropole již „ohýbají záda“ před islámem a zvolna přejímají jeho učení. Evropská unie přitom na stole žádné řešení problémů s migranty nemá a naopak podporou řízeného hromadného přílivu osob zvyšuje napětí v jednotlivých členských státech. V boji proti zkáze původního obyvatelstva vede momentálně Itálie, M. Salvini tvrdě zakročil proti známé pašerácké lodi Aquarius a díky jeho zabavení přišly úřady i na další problém – nelegální toxické odpady, za něž „neziskové“ organizace jistě dostaly bohatě zaplaceno, načež mezi obžalovanými se ocitli i Sörosem dotovaní Lékaři bez hranic. Není divu, že M. Salvini čelí tvrdé konfrontaci „neziskovými organizacemi“ i samotné OSN. Objektivně vzato, situace v některých azylových centrech je opravdu kritická, nicméně je tu jednoduché řešení – nabídnout azylantům jízdenku zpátky domů. Na obdobné problémy, jež právě zažívá Evropa, se připravují i Spojené státy, neboť ze středoamerických zemí se k jižním hranicím blíží rovněž uprchlická vlna, která se momentálně zarazila v mexické Tijuaně a díky opatřením USA nemá příliš šancí dostat se dál, tudíž se předpokládá, že zůstanou na mexickém území a proti tomu se zvedla vlna odporu místních, jež se střetla s policií.

Z ostatních zpráv:

  • Americký a kanadský svátek Den díkůvzdání – troška historie z dob osídlování amerického kontinentu (kreslený vtip uvedený v článku je ovšem hodně „mimo mísu“ …)
  • Politická korektnost a osud jednoho australského časopisu.
  • Tažení aktivistů proti národním tradicím – příklad z Nizozemí.
  • Výbušné události ve Vatikánu (video).
  • Výsledek jednání první mezinárodní konference proti vojenským základnám USA/NATO.
  • Rovněž naše památková péče dostává na frak…
  • …spolu tvorbou a ochranou krajiny.
  • Odešel český vlastenec Mgr. Jan Skácel – před rokem 1989 politický vězeň, po něm „extremista“.
  • Kniha M. Belici „Praha na hřbitově metropolí“ a rozhovor s autorem.

O autorovi

Jiří Štrajt

Čím hlouběji poznávám svět, tím pestřejší a barevnější jej vnímám. V tomhle světě neexistuje jednoduchá událost, každá má svoji hloubku a příčinu. A jít až k meritu věci, to je můj svět...