Postupně se začíná blížit nové prezidentské klání. Slýcháme, že možným budoucím kandidátem na post prezidenta ČR má být generál Pavel. Je však zatížen komunistickou minulostí. Vzhledem k jeho rusofobii a ostatní rétorice v tom nacházíme určitý rozpor. Jeho kolegy, bývalého vojáka Marka Obrtela se ptáme, zda se členství v KSČ dá něčím omlouvat…
V nadcházejících prezidentských volbách by mohl kandidovat i generál Pavel. Tento člověk má nicméně komunistickou minulost. Dá se něčím omluvit stranická angažovanost v KSČ? Jako že to bez toho vůbec nešlo?
Obrtel: Ano, dá se souhlasit s tím, že v dané době bylo poměrně obtížné „fungovat“ v armádě bez jakési vazby na stranickou příslušnost nebo alespoň angažovanost v KSČ, přičemž tato se brala jako jakási „norma“ a důstojník měl být ideálně členem. To však vůbec nevypovídá o tom (což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti se svými nadřízenými), jaký byl daný člověk charakterově, jak se svým členstvím naložil, jaký byl voják. Existovaly samozřejmě i výjimky, kdy velmi dobří vojáci, zastávající i významnější posty, nebyli členy strany. To však předpokládalo nejen vysokou odbornou erudici dotyčného vojáka, ale také příznivé klima v jeho okolí, kdy jeho nadřízení a často také rivalové tento jeho „nedostatek“ tolerovali.
Pokud bych měl být já tím soudcem, pak to, že má generál Pavel „komunistickou minulost“ by mi vadilo ze všeho nejméně. Jak všichni víme, povaha a morální kredit jedince se rozhodně neodvíjí od členské stranické průkazky. Na to se stačí kolem sebe rozhlédnout, jaké „morální giganty“ máme v různých těch „správných“ politických stranách a co stačili napáchat a kolik toho ještě stihnou.
Generál Pavel je antirusky naladěn. Podobný profil jako on má ale i generál Blaško. Ten nehovoří proti Rusku. Co motivuje rétoriku Pavla?
Já jsem znal generála Pavla ještě z doby jeho vyšších důstojnických hodností (tedy negenerálských) a měl jsem jej vždy za schopného a slušného člověka, dobrého vojáka. To, co se s ním v posledních letech stalo, může být způsobeno pouze dvěma vlivy, resp. jedním z nich. Jak se lidově říká, člověk, který dělá divné věci, je „buď blbej nebo navedenej“… V případě generála Pavla blbost znamená to, že mu dokonale „vymyli mozek“, byl v prostředí, které se z mnoha pochybných důvodů chová k Rusku nepřátelsky, neměl a nechtěl mít možnost validace falešných proklamací o tom, jak Rusko je naším největším nepřítelem (dokonce větším než Islámský stát* a nezákonná masivní imigrace) a tuto rétoriku převzal za vlastní. Navedenost znamená v jeho případě to, že si uvědomil, na čí je výplatní pásce a jakou píseň musí zpívat a zpívá velmi nahlas. Tohle mi na něm vadí mnohem více než to, že byl tuším čtyři roky jako mladý voják členem KSČ.
Generál Blaško je v tomto smyslu naprosto čitelný. Říká věci tak, jak jsou a za svými tvrzeními si stojí.
Říkáte, že pokud někoho do členství tlačili a dotyčný nechtěl, že se jej nadřízení uměli i zastat. V jakých to bylo případech?
Já už jsem to v podstatě zmínil. Často to byla vysoká odbornost vojáka, nedostatková odbornost, výjimečné vlastnosti a jako hodně mladý voják ve škole jsem se setkal také se starými „fronťáky“ ze Svobodovy armády, kteří si prošli válečným peklem a působili pak na škole jako učitelé organizace a taktiky zdravotnické služby.
V normální populaci jsou příznační převlékači kabátů. Jak je to v armádě?
Jak vidíte na příkladu generála Pavla a mnohých jiných, je to úplně stejné. A nejde o to, že člověk změní názor. To se koneckonců stalo i mně a dost mne to „semlelo“, když se mi zbořil svět, který jsem si vysnil a chtěl se stát a být dobrým vojenským lékařem. Ale jde o to, že když poznáte, že věci nejsou tak, jak jste se domníval a že jsou špatně a to velmi špatně, musíte tu svou názorovou proměnu brát se vším všudy. S tím dobrým, ale i s tím špatným. Vzdát se i určitých výhod, postavení a podobně a dostát svému přesvědčení, i když se může v čase měnit tak, jak přichází poznání.
Kolikrát se dá za život vlastně přísahat? Kolika pánům?
No, to je velmi těžká otázka. Tady bych dokonce souhlasil s generálem Pavlem, když řekl, že služba vojáka je především službou vlasti a lidu své země. Páni se mění, režimy se mění, uniformy se mění a také přísahy se mění. Ale vlast zůstává. Jenže tady je právě ten problém, na který jsem narazil třeba já a na základě kterého jsem „musel“ z vlastního přesvědčení armádu opustit. Zjistíte-li totiž, že armáda, ve které sloužíte, nejen nehájí zájmy své vlasti a jejích občanů (ona to dokonce dnes už ani neumí), ale dokonce vaši vlast těžce poškozuje například tím, že v jejím jménu spolupáchá mezinárodní zločiny, není jiné cesty než odejít. Přísahat se tedy dá víckrát, ale vždy a pouze jen své vlasti.
Proč jste změnil názor na Armádu ČR?
Právě proto, že přestala sloužit své zemi a jejím občanům. Zjistil jsem, že pod hlavičkou vysoce agresivního paktu NATO (ani omylem obranného, tak, jak je uvedeno v preambuli) spolupácháme mezinárodní zločiny na suverénních státech a jejich obyvatelstvu a děláme užitečné idioty nadnárodním korporacím, zejména zbrojařským monopolům v zámoří a podílíme se na novodobé formě tzv. korporátního fašismu. S tím nemohu souhlasit. Vždyť to je vlastně také jediný skutečný důvod, proč NATO vyrábí z Ruska svého úhlavního nepřítele. Počtvrté v historii si Západ brousí zuby na území a obrovské bohatství této země a nějak si to zdůvodnit musí…
Z kádrového hlediska máme v naší armádě bývalé komunisty, kteří kdysi odložili své knížky, nebo došlo k rotaci kádrů a nyní je důstojnictvo omlazené?
Máme tam ty i ty. Přesnou situaci už po těch letech neznám, ale domnívám se, že dnes už převažují ti mladší. Problém stranických knížek se zdá být tedy vyřešen. Nastal ovšem jiný problém. Ti, kteří měli ty knížky, byli většinou vojáky, kteří ještě znali bojeschopnou funkční armádu, která dokázala účinně bránit území našeho státu. Veleli plukům, divizím, ale také armádám jednotlivých okruhů. Současní vojáci jsou cvičeni v drtivé většině na působení v zahraničních misích na území cizích států, často zcela v rozporu s mezinárodním právem a pod cizími vlajkami. Vyrábějí tam miliony lidí bez domova a zůstávají za nimi spálené země, které dříve normálně fungovaly. To na morálce a duševní pohodě vojáků rozhodně nepřidá a přidaná hodnota pro naši vlast je naprosto nulová, ne-li přímo záporná, ať si kdo chce, co chce říká…
Straší se Ruskem. Umíte si přestavit konfrontaci s tímto státem?
Máte-li na mysli konfrontaci naší země s Ruskem, pak se musím hodně nahlas smát, i když to k smíchu vůbec není. Rusko naši armádu vůbec nebere na vědomí; pokud by došlo ke konfliktu, dočetl jsem se, že plánované ruské ztráty na našem území kalkulují jako běžné ztráty „za pochodu“, jak hovoří vojenská terminologie. Není divu. Česká republika armádu nemá.
Pokud se jedná o konflikt Ruska s paktem NATO, to si raději ani představit nechci. Stále (doufám, že ne čím dál tím víc) jsou na Západě idioti, kteří věří na úspěch tzv. omezené jaderné války s Ruskem. Cílenými, přesně definovanými jadernými údery vyřadit důležitá vojenská a správní centra Ruské federace a pak už to půjde samo a hladce, říkají tito pomatení „stratégové“… Na to lze říci jen jedno: „Bůh s námi.“
Byl jste v Afghánistánu. Co naše mise tam naší republice přináší?
Myslím, že jsem na to již odpověděl v otázce ohledně armádních kádrů. Moje afghánská mise byla z mého osobního hlediska příznivá tím, že jsme na místě udělali v rámci polní nemocnice velmi mnoho dobré práce pro civilní afghánské obyvatelstvo, jakož i pro koaliční vojáky, samozřejmě.
Na jaké pozici nyní pracujete, jak jste spokojen? Jaké ponaučení si nesete z vašich minulých misí?
Pracuji jako primář záchranné služby v urgentní medicíně a svou práci mám velmi rád, naplňuje mne stále i po 28 letech a přináší mi i uspokojení v podobě zachráněných lidských životů i navzdory tomu, že spektrum našich pacientů se v posledních dvaceti letech dramaticky změnilo k nepochopitelnosti. Ale o tom jsme spolu částečně již mluvili v jiném rozhovoru.
*teroristická organizace zakázaná v Rusku
