O. Jurman – Převrat. Pravda, fámy a lži o 17. listopadu. Recenze knihy.

0

Na domácí knižní trh dorazila horká novinka z pera autora O. Jurmana, jenž se věnuje událostem před třemi desítkami let, přičemž tento knižní titul lze směle označit za bombu vrženou pod dolní končetiny té části veřejnosti, jež se snaží vidět listopadové události roku 1989 růžovými brýlemi „něžné revoluce“ a zejména těžkou ranou bude pro jádro uctívačů Havlova kultu, kteří právě tento rok vytáhli do tvrdé propagandistické bitvy. Všem těm, kteří nepodlehli davové psychóze oslav třicátého výročí změny režimu a hledají fakta více než líbivá pozlátka novodobé doktríny, směle doporučuji tuto knižní novinku co nejdříve zakoupit, neboť se lze oprávněně domnívat, že tento titul bude zakrátko zařazen do knihovničky se jménem „libri prohibiti“.
V úvodu knihy autor O. Jurman (sám byv bývalým zpravodajcem) tvrdě tepe do současných hlídačů té správné demokracie, kteří se snaží udržet mýtus revoluce v povědomí dnešní mládeže, která tuto dobu ani nezažila, přesto se snaží přenést její „odkaz“ jako plamen Betlémského ohně na další generaci dětí a právě tak se bez obalu vyjadřuje k aktérům, kteří se o události osobně nějakým způsobem pouze otřeli a dnes se považují za strůjce demokracie. Sám autor zdůvodňuje vydání knihy následovně:

Jde o reakci na stále častější vystupování nejrůznějších skupin a jednotlivců, které si osobují právo cenzurovat názory druhých ve jménu jakéhosi jediného ideově správného a zároveň, jak jinak, vědecky a historicky podloženého názoru. Nejde zdaleka jenom o události listopadu 1989, jde o obecný jev… Když bych měl pojmenovat něco, v co jsem po sametové revoluci skutečně doufal, pak právě v to, že v naší společnosti zavládne pestrost, různorodost a tvůrčí spor názorů jednotlivých lidí a následně i jejich skupin. Dočkal jsem se však návratu tmářství, bezalternativnosti, stupidity a groupthinku v míře přímo nebývalé. Proto především vznikly tyto řádky…

Samotná kniha je dílem dvacítky přispívajících, načež všichni autoři byli doslova „při tom“ – nechybí zde ani M. Jakeš, L. Štrougal, současný prezident M. Zeman a ani mrtvý student M. Šmíd (L. Zifčák). Právě příspěvek L. Zifčáka je pro knihu poměrně stěžejní, byť objasňuje pouze malou část celé epizody s názvem „Sametová revoluce“, logika všech událostí ovšem dokonale zapadá do jeho role, v níž měl představovat oběť. Stejně logické jsou i události dávno před listopadem 1989 a situace v ústředních orgánech tehdy jediné vládnoucí strany. Pro pozorovatele, kteří se snaží léta dopátrat podstaty listopadových událostí roku 1989 a sbírali oněch 30 uplynulých let veškeré informace jako dílky puzzle (včetně mě), nejsou informace v knize příliš velkým překvapením, udivují ale mnohé detaily, které dávají celku logičnost. Kniha však v žádném případě není ucelenou historií závěru osmdesátého devátého roku a nebylo to ani autorovým záměrem, nicméně pátrá-li čtenář po hrubém uceleném pohledu této doby, v knize ji najde. Kdo však bude knihu těžko trávit, to jsou především osoby, které sice mnohdy byly na tom správném místě, avšak na události měly naprosto minimální vliv – přesto v porevolučních letech „udělaly“ kariéru, ovšem víceméně na základě vyzdvižení vlastní důležitosti či přímo na základě nepravdivých informací – jedním z nich je (několikrát citován) i M. Kocáb a jeho „zásluhy“ na odchodu sovětských vojsk z území ČSSR, přičemž o osudu sovětských jednotek bylo rozhodnuto již rok předtím. Jasnou odpověď dává kniha i na otázku, proč někteří chartisté žili v blahobytu a jiní za své skutečné ideály trpěli v chudobě, případně za mřížemi. V krátké kapitole je rozebrána i role V. Havla v celém procesu, včetně stručného popisu machinací, aby byl zvolen hlavou státu. Závěr knihy pak nastoluje další otázky, které čekají na zodpovězení – budou-li vůbec kdy zodpovězeny. Z celkového pohledu je kniha skutečně dobrým příspěvkem k poznání skutečné historie okolo listopadu 1989 (nikoliv té mytické, prosazované dnešní liberální mašinérií) a dá se očekávat, že se proti ní i autorovi povede tvrdá kampaň. Na samotný závěr si dovolím několik citací zvláště zajímavých pasáží:

V Praze se, pokud si vzpomínám, nepřipojila za mých studií „revoluční“ Filosofická fakulta, která měla v osmašedesátém s DAMU dobré vztahy, a Matematicko-fyzikální fakulta. To si dovoluji uvádět jen proto, aby si dnes Monika Pajerová a Marek Benda uvědomili, že by mohli být zdrženlivější v prezentování svých listopadových zásluh…

…V červnu 1989, po aktivu představitelů státní moci, kde právě Hegenbart nastínil mnohé reformy v komunistické straně a společnosti, mu Jakeš dal za úkol zajistit, aby Václav Havel nebyl nikdy a nikým nadále zadržován! To byla změna. Hra „Havel“ se rozjela na plné obrátky…

Paradoxem zůstává, že případného bezprostředního garanta tohoto nezasahování (domácích ozbrojených složek vůči demonstrantům) by představovaly jednotky Sovětské armády dočasně umístěné na území ČSSR, které byly připraveny paralyzovat eventuální excesy, pokud by se však k nim vedení KSČ tehdy vůbec odvážilo…

Disent musel z něčeho zabezpečovat svoji činnost, kopírování a rozšiřování samizdatových materiálů, výdaje s tím související, náklady na cestování, organizaci různých nátlakových akcí a v neposlední řadě udržování jejich chalup (např. Havlův Hrádeček či Lisova farma, Kohoutova vila) a různé schůzky, kde vytvářeli koncepty pro jednotlivá prohlášení Charty 77, které pak nejednou končily jako nevázané chlastací a sexuální mejdany. Můžu ti říci, že i ty nejdivočejší historky kdo s kým a jak, různými výměnami cvičenek v postelích a podobně ani nedosahovaly skutečnosti.

O autorovi

Jiří Štrajt

Čím hlouběji poznávám svět, tím pestřejší a barevnější jej vnímám. V tomhle světě neexistuje jednoduchá událost, každá má svoji hloubku a příčinu. A jít až k meritu věci, to je můj svět...