V uplynulých sedmi dnech se pozornost domácího publika upínala především k budoucí sestavě vlády, kterážto se neustále „ladí“ a dochází i ke střetům s míněním jednotlivých aktérů, stran i prezidenta. Vyjednávací pozice hájí J. Hamáček poměrně tvrdě (lze hovořit i o natvrdlosti) a zdá se, že jedním z velkých balvanů čnící do cesty dohody je jméno M. Pocheho. Na světlo Boží se rovněž dostala zajímavá informace o tlacích zvenčí, zejména z krajiny za Šumavou a jsou-li informace relevantní, je již jasné, proč se tvoří koalice právě s „vítačskou“ ČSSD. Jiné poměry panují doma, přičemž stejný pres údajně sílí z kruhů policejních a justičních. Tvrdý boj se rovněž vede o ministerské křeslo obrany, v němž figuruje možný nákup izraelských mobilních radarů MADR pro českou armádu, avšak tyto radary nelze připojit k síti NATO, tudíž by šlo o nákup nového železného šrotu. Velkým očekáváním skončilo vnitrostranické referendum v ČSSD, kdež 58,5% členů vyjádřilo podporu pro vstup ČSSD do vlády. Výsledek nikterak oslnivý ani ne neočekávaný. Pozice KSČM, jakožto tichého společníka se stává opravdu tichá, hlavní sporné body „přes které nejede vlak“ se nakonec zvolna přetavují do polohy „vlak možná pojede“.
Prezident M. Zeman překvapil ve čtvrtečním podvečeru nečekanou tiskovou konferencí, přičemž média ještě před touto „tiskovkou“ pustila uzdu své fantazie a spekulovala o důvodech. Prezident před zraky užaslých novinářů a za asistence hasičů symbolicky spálil kus červené látky symbolizující trenýrky, které jistého času visely nad Pražským hradem, jakožto recese jisté skupiny mladíků. Počin vyvolal spoustu reakcí doma i v zahraničí. Lehce se o prezidenta otřel i Václav Klaus mladší, na jehož otce se zase sype kritika z řad Pirátů.
Vláda, která ještě není sestavena a nevládne, však činí velmi závažné kroky a v uplynulých dnech se jimi zabývala i alternativní média – ta oficiální již méně. Jedná se zejména o tzv. Fiskální kompakt, převedeno do srozumitelna – až přijmeme euro jakožto národní měnu, budeme o to více svázáni bruselskou direktivou. Další zářez na pažbě byrokratů z Bruselu. Rovněž není pochyb ve věci rétoriky A. Babiše, kterýžto něco jiného říká domácímu posluchačstvu a něco jiného jeho (ne)vláda koná. Další ukázkou v řadě může být schůzka rady ministrů v Lucemburku, jehož jediným bodem jednání byl dokument tzv. Dublin IV. Proti němu se ostře vyhradilo 7 zemí ( Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Itálie, Španělsko, Rakousko a Rumunsko), zbývajících 18 – včetně ČR – vyjádřilo jasnou ochotu dále jednat.
Obdobným dokumentem, (ne)vládou projednávaným, je Istanbulská smlouva, o níž zde byla řeč již mnohokrát. V preambuli dokumentu jsou slova o stavu násilí všude okolo nás a jehož příčina je „mužská dominance ve světě“. Jasně se mi vybavuje film polské provenience Sexmise. Zvláštní je, že autory tohoto „veledíla“ zde trápí diskriminace žen. Mohli by se přitom podívat, kterak fungují práva žen v muslimských zemích, natož v zemích, kde muslimská ideologie začíná mít převahu a jak se dobyvatelé budou chovat k tzv. „nevěřícím“ ženám. Švédsko by mohlo být vzorovým příkladem. A zatím v našich končinách, na pomyslném Titaniku, vyřvává kapela ostošest a nevidí záchranné čluny jiných zemí spouštět je na hladinu.
Ovšem co se týče lodí, Itálie začíná nechtěné lodě obracet a nově zvolená vláda začíná plnit to, co veřejnosti slíbila. Aquarius, loď naplněná migranty u Lybijských břehů, nebyla vpuštěna do italských přístavů a vláda vyjednávala s Maltou o jejich převzetí, což Malta odmítla. Řešení nakonec nabídlo Španělsko a cílovou destinací byla Valencie. Nutno podotknout, že proti vládnímu rozhodnutí protestovali někteří starostové italských přístavů, nicméně vládní politika je i pro ně závazná. Je nabíledni, že nové italské vedení bylo terčem nevídané kritiky počínaje nevládními organizacemi až po vedení EU. Mimochodem tyto „nevládky“ se pokoušejí obejít italské veto pro uprchlická plavidla zatažením amerického námořnictva do jejich nekalých kšeftů. Velmi ostře se vyhradil i francouzský prezident E. Macron, který sám začíná ztrácet kvůli migrantům kontrolu nad svou zemí, přičemž italského premiéra G. Conteho z toho hlava zrovna nebolela a byl ochoten se zříci plánované návštěvy Paříže. I přes jiskření a hutnou rétoriku se schůzka uskutečnila a světe div se – oba státníci se shodli na tom, že azylový systém je nevyhovující. Kladnou odezvu na rozhodnutí italských úřadů ohledně migrační politiky a vracení lodí má Itálie v osobě V. Orbána, maďarského premiéra. V. Orbána zase v migrační politice osobně podpořil D. Trump. Karta v migrační politice se zjevně obrací, o spolupráci s Itálií projevilo zájem Rakousko i Německo, samotná A. Merkelová začíná připomínat pověstný kůl v plotě a hledá pomoc v zahraničí. Bojuje tak svoji vlastní bitvu o vlastní tvář a domácí politická atmosféra nebývale houstne. Rakousko mobilizuje svou armádu i policii a posiluje hranice, přičemž premiér Kurz čelí ze strany muslimů nebývalému tlaku. V nejbližší budoucnosti se dá očekávat větší aktivita mezi premiéry jednotlivých států ohledně řešení migrační krize (snad mimo britské ostrovy), neboť je již jasné, že tato řízená činnost přináší mnoho – v budoucnu – těžko řešitelných problémů. Otázkou však zůstává, jaké to rozuzlení bude. Posílat lodě z Itálie do Španělska nebude zřejmě to pravé ořechové. Jistou pomoc může – dle slov italského ministra vnitra – nabídnout Rusko. Za nepříliš šťastné řešení bych označil aktivitu nizozemské antiislámské strany, která chce vyhlásit obrázkovou soutěž o proroku Mohamedovi. Charlie Hebdo by mělo být varováním.
Bruselské, Evropsko-unijní svazování rukou jednotlivým státům pokračuje i nadále, například chystanou směrnicí o autorských právech. Zprovozněný „Evropský mírový fond“ pro subsaharskou Afriku připomíná spíše než pomoc tamním lidem černou díru na černý trh se zbraněmi. Bezvízový styk s Ukrajinou by – v jednom z úhlů pohledu – mohla být dodávka levné pracovní síly na evropský (i náš) pracovní trh. Co to udělá s platy našinců, je otázkou. Zvýšení finančního rozpočtu na ochranu vnějších hranic by mohl být dobrým počinem, pokud budou ovšem peníze utraceny účelně. O „účelnosti“ celé byrokracie EU hovoří případ zatoulané krávy, která se jednoho dne rozhodla prozkoumat terén a ochutnat slasti mimoevropských pastvin. Bulharská dojnice tedy překročila nezákonně hranici se Srbskem, kde se celé dva týdny zdržovala, než ji místní obyvatelé poznali podle tetování a v souladu se selským zdravým rozumem ji přivedli (opět nezákonně) zpět do bulharské domoviny. Jenže se to domákla bruselská byrokracie… Praktický příklad, nad kterým musí každý soudný člověk kroutit hlavou.
Na mezinárodním kolbišti se válčilo na summitu G7 a rozpory mezi jednotlivými účastníky byly hmatatelné ještě před setkáním, D. Trump totiž prohlásil, že Rusko by mělo být znovu mezi účastníky, s čímž většina nesouhlasila. Summit se změnil v arénu plnou napětí a celkový výsledek tohoto jednání se dá shrnout do několika bodů: USA zavádí k nelibosti evropanů cla na vybrané zboží, T. Mayová vyzývala k tvrdému postoji vůči Rusku, probral se i tvrdší postup vůči Íránu. Pro A. Merkelovou to byla – dle jejích slov – rozčarující zkušenost. Ve stejné době se v Číně konalo setkání Šanghajské organizace o spolupráci, kdež byla atmosféra mnohem přátelštější.
Syrské bojiště znovu ožívá, provládní vojenské síly otevřely novou ofenzívu a situace – již předtím dost nepřehledná – se ještě více komplikuje. USA varuje Asadův režim před útoky na jižní enklávy, syrský prezident označil USA, Velkou Británii a Francii za hlavní strůjce podpory teroristů v zemi. Ruské ministerstvo obrany mezitím informovalo o další chystané provokaci v Sýrii, načež MZV USA vše samozřejmě popírá.
Podobná situace panuje na ukrajinských rovinách, kde se život obyčejných lidí stává čím dál více obtížnější. Ukrajinské vládní síly ostřelují Dombas i Luhansko, schůzka tzv. Normandské čtyřky v Berlíně nepřinesla nic nového – i nadále tvoří páteř mírového řešení tzv. Minská dohoda, která požaduje stažení těžkých zbraní z frontové linie, což porušuje Kyjev a ostřeluje jimi civilní objekty. Ze strany Německa a Francie zde ale chybí vůle k přitlačení na kyjevskou vládu, neprošel ani návrh na rozmístění tzv. Modrých přileb OSN – osud bývalé Jugoslávie je stále živý. Před masívním útokem na DLR a LLR varoval i ruský prezident V. Putin poměrně silným prohlášením. Z dílny ukrajinského ministra vnitra je i návrh na ukončení Minských dohod, což svědčí o snaze jakýmkoli způsobem se vyvázat ze závazků a mít volnou ruku. Zemí rovněž rezonuje skandál o pokusu oklamat Mezinárodní měnový fond a poslanec Nejvyšší rady, vůdce strany Za život V. Rabinovič, jak se zdá, uhodil hřebíček na hlavičku prohlášením, že se evropské státy snaží pod rouškou ekonomické pomoci rozkrást národní bohatství Ukrajiny. Zbývá jen dodat – vítejte v klubu. Krymský poloostrov stále nedá některým bývalým vysokým činovníkům spát a další z „nápadů“ se vysypal z bývalého náčelníka generálního štábu Ukrajiny, kterýžto navrhuje Krym odříznout a udělat z něho ostrov. Škoda, že svůj intelekt nevyužije na něco prospěšnějšího.
S velkým očekáváním ve světě se uskutečnila schůzka D. Trumpa a lídra Severní Koreje Kim čong-una. V prvních momentech po schůzce a následně několika hodinách a dnech musela nutně zaujmout nadšená rétorika D. Trumpa (o něco méně chladnější i Kim čong-una) v kontrastu se silnými slovy, která létala přes oceán ještě před rokem. Je velmi nesnadné – ba přímo nemožné – zjistit, co a kdo stál za tímto velkým obratem ve vztazích mezi oběma zeměmi, jedno řešení nabízí Protiproud v souvislosti s dvěma balistickými raketami, z nichž jedna mířila na Havajské ostrovy a druhá na Japonsko. Incident se odehrál v lednu tohoto roku, přičemž americká strana následně celou událost smetla se stolu prohlášením, že jde o omyl – zaměstnanec havajské agentury údajně při střídání směny zmáčkl špatné tlačítko(!) Zvláštní je, že prakticky „přes kopírák“ se vedlo i balistické střele mířící na Japonsko. Veřejnoprávní televize varovala občany před severokorejskou raketou, po pěti minutách vydala opravu s odůvodněním, že poplach způsobil jistý zaměstnanec, který omylem publikoval zprávu s vysokou důležitostí a spletl se(!) Faktem zůstává, že leden tohoto roku znamenal pro USA a KLDR obrat ve vzájemných vztazích.
Co se týče výsledku samotného summitu, v komentářích světových i našich tiskovin zaznívají názory od jednoho pólu k druhému. Írán varoval KLDR před sliby ze strany USA s poukázáním na nedávno vypovězenou smlouvu o íránském jaderném programu, D. Trump optimisticky prohlašuje, že KLDR již není jaderným nebezpečím. Naproti tomu ministr zahraničí USA M. Pompeo tvrdí, že sankce vůči KLDR nebudou zrušeny, dokud nedojde k úplné denuklearizaci. V komentářích rovněž zaznívají argumenty o účelovosti summitu z pozice D. Trumpa vzhledem k jeho nedávné nominaci na Nobelovu cenu za mír. Čína a Rusko se drží opodál a nejbližší soused – Jižní Korea pokračuje v jednání o uvolnění napětí mezi zeměmi a o další spolupráci včetně armádní.
Střípky ostatních událostí:
-
- Julian Assange má stále větší problém udržet svoji azylovou pozici na ekvádorském velvyslanectví.
- Módní přehlídka v Saúdské Arábii, dokonalá nuda…
- Jedna nechtěná nahrávka z prostředí Evropského parlamentu – není nad upřímnost.
- Německý ministr zahraničních věcí brojí proti nepřátelům – USA(!) a Rusku.
- Mistrovství světa ve fotbale v Rusku začalo, švýcarští fanoušci jedoucí autem se spolehli na navigaci a skončili v bojové zóně na Donbase.
- Jedna fotbalová absurdita: „…firma Nike jen pár dní před začátkem mistrovství světa ve fotbale oznámila, že si bere zpátky své kopačky, které dodala reprezentaci Íránu, protože žádný Íránec nesmí kvůli americkým sankcím hrát v amerických botách…
…nové (ale nerozšlápnuté) kopačky asi dodá Adidas…
…v reprezentacii Íránu působí taky Saman Ghoddos, který se narodil ve Švédsku, hraje za Ostersunds FK a má s Nike individuální smlouvu, v jejímž rámci mu americká firma platí za to, že nesmí kopat v žádných jiných botách, a teď nesmí hrát ani v nich, protože je Íránec… (T. Spencerová, FB)“ - Ještě něco k „Bílým přilbám“ – z britského pohledu.
- I na Slovensku dochází trpělivost s migranty…
- Další mezinárodně objevený průšvih – tentokrát australské armády.
- Pro lovce pokladů – i dnes máte šanci ho objevit.
- Zapomeňme na kolonizaci Marsu, vědci předkládají důvody.
- Pozvánka na barevný pochod v Kyjevě: „…dva europoslanci, 12 ukrajinských poslanců (z celkem 450) a něco místních celebrit se 17. června v Kyjevě zúčastní dalšího Gay Pride, který “radikálové” (ukrajinský parlament dál používá eufemismy) hodlají pojmout jako “safari” a už vypisují ceny za každého zbitého účastníka akce…“ (T. Spencerová, FB)
- Dohra jedné hry – abdikace Petra Osolsobě z Umělecké rady DIFA JAMU
- Pedagog ČVUT o stavu dnešní společnosti.
- „Skandál“ v Brně – rande století je diskriminační, jelikož počet žen a mužů je stejný.
- Z čeho mrazí Jakuba Jandu, ochránce našich „hodnot“. Mě mrazí z něho…
- Štěpán Kotrba na Parlamentních listech:
„Obrana vlasti je dnes otázkou téměř směšnou – co budeme bránit? Haly Volkswagenu? Montovny Panasonicu? Sklady Lidlu? Nebo vily našich miliardářů? Pravdou je, že hřešíme na více než půlstoletí míru. Možná, kdybychom byli někým cizím ohroženi, kdyby nám někdo cizí upíral naši mateřštinu, kdyby nám někdo cizí poroučel, brali bychom slovo samostatnost a stát jinak, vážněji. Dnes nám připadají historky o „žaláři národů“ jako z Cimrmana.“
Moje poznámka: Se Š. Kotrbou tak úplně nesouhlasím, chystám na toto téma samostatný článek. Alarmující je ovšem anketa uveřejněná na Parlamentních listech, která Š. Kotrbovi víceméně dává za pravdu.
